Hříšná víra - DOKONČENO

Pouta

Francoise skutečně druhý den ráno přišla. Celá v černém ale s dosti lepší náladou. Seděla jsem zrovna s Amélií u snídaně a mazala jsem si na chleba džem, když rozrazila dveře a jako generál vpochodovala dovnitř.
,,Doufám, že si připravená na naši dnešní procházku," řekne a založí si ruce v bok. Nejistě polknu a podívám se na Amélií, která celá ztuhla s vytřeštěnýma očima.
,,Jen dojím snídani a můžeme vyrazit," odpovím zaskočeně. Amélie ke mně stočí pohled a nechápavě se na mě podívá.
,,Francoise mi nabídla, že mi pomůže. Bude se mnou chodit na procházky do zahrady, abych mohla co nejdříve odjet," řeknu na vysvětlenou, když na mě moje přítelkyně nepřestane dál zírat.
,,A kdy jste se domluvily, jestli to smím vědět?" zeptá se ostře Amélie a založí si ruce na prsou.
,,Včera večer, když si šla na mši. Přišla náhle a...nějak se to stalo," řeknu zoufale. Cítím se provinile a sama pořádně nevím proč. Dost možná to souvisí s nasupeným výrazem mé přítelkyně.
,,Nějak se to stalo, povídáš? Aha," řekne suše a napije se vody. Stále se nepřestává mračit.
,,Chtěla jsem ti to říci, až po snídani. Nechtěla jsem nám kazit ráno," dodám rychle.
,,Pokazit mnou?" ozve se Francoise dotčeným hlasem. ,,No dovol. Jestli tady někdo kazí ráno, tak je to vaše nesmyslná konverzace. Koukej dojíst ten chleba, ať můžeme vyrazit. Nemám na to celý den."
,,Jestli nemáš čas, můžeme to odložit," odseknu a sním poslední kousek chleba. Potom se napiji vody a nakonec složím ruce do klína. Dívám se z jedné na druhou a nejraději bych utekla od obou.
,,Tak to ne, byly jsme domluvené. Vezmi si hůl a jdeme," řekne rázně Francoise.
,,Amélie," oslovím jemně svoji dlouholetou přítelkyni a čekám. Čekám, až se na mě podívá a naznačí mi, že se nezlobí. Že je všechno v pořádku a můžu jít. Ale ona to neudělá. Místo toho se zvedne a zadívá se někam za mě.
,,Nebudu vás zdržovat. Přeji vám oběma pěkný den," řekne úsečně a rychle odejde z komnaty. Nezmůžu se ani na slovo. Zapadnou za ní dveře a jen z dálky jdou slyšet její naštvané kroky. Povzdechnu si. Skvělé.
,,Tak půjdeme nebo co?" obrátí se na mě Francoise netrpělivě. Přikývnu. Natáhnu se pro hůl, kterou mám opřenou o zeď vedle stolu. Zapřu se o ni a vstanu. Pomalu vykročím a bez větší námahy dojdu ke dveřím. Francoise, která do této chvíle šla za mnou, mě obejde a otevře je. Počká, až projdu a dveře za námi zavře. Rozhlédnu se po chodbě. Přijde mi nekonečně dlouhá. Jak se jenom dostanu na zahradu? To nemám šanci zvládnout.
Francoise si zřejmě všimne mého ustrašeného obličeje, neboť mě chytí za ruku a lehce ji stiskne. Překvapeně se podívám na naše spojené ruce a potom k ní vzhlédnu.
,,Neboj se. To zvládneš. Jsem tady s tebou," řekne mi a já v jejím hlase uslyším první známky skutečné podpory. Tak mě to překvapí, že celá ztuhnu. Z nějakého neznámého důvodu mě její slova dojmou.
Nadechnu se a lehce přikývnu. Francoise mě pustí a čeká, než sama udělám první krok. Jde to pomalu.
Hůl. Zdravá noha. Krok. Raněná noha. Přísun. Hůl. Zdravá noha. Krok. Raněná noha. Přísun. A pořád dokola. Vím, že mi to trvá až příliš dlouho. Vím, že moje tři kroky se rovnají jednomu Francoise. Ale nemůžu dělat nic jiného. Rychleji to nejde. Občas se periferně podívám na její obličej. Nevidím v něm ani výsměch ani podráždění. To mě uklidní. Znovu se začnu soustředit na kroky a koordinaci těla. Jediným pozitivem je má stabilita. Čím více věřím svému tělu, tím méně mám strach z uklouznutí a případného pádu. Hůl se mi stala skutečným přítelem.
Nakonec přeci jen dojdu na konec chodby. Zastavím se před velkými dveřmi, vedoucími do dalšího křídla a dál k zahradám. Opřu se rukou o dveře a popadnu dech.
,,Výborně," ozve se Francoise za mými zády.
,,Slyším snad pochvalu?" zeptám se uštěpačně a chytím se za bok, ve kterém mě najednou začne bodat.
,,Pochvalou bych to rozhodně nenazvala," odsekne a podívá se na svoje nehty. ,,Spíš konstatování skutečnosti."
Neubráním se pousmání. Narovnám se a jsem připravená pokračovat dál. Natáhnu se po klice, ale Francoise mě zarazí. Chytí kliku první a zakroutí hlavou.
,,Co se stalo? Myslela jsem, že jdeme do zahrady," zeptám se nechápavě.
,,Dnes ne," odpoví mi lhostejně.
Zamračím se a nakloním hlavu na stranu. ,,Co to má být? Ještě před chvílí si mě peskovala za moji snídani, která ti brala čas, a najednou nikam nejdeme? Tak proč celé to divadlo?" zeptám se ostře a popadne mě náhlý vztek. Už jsem měla po krk, jak se mnou lidé manipulovali a přehazovali si mě jako horkou bramboru.
,,Nevztekej se," napomene mě Francoise ,,nelhala jsem ti. Půjdeme na zahradu, ale ne dneska. No tak Colette, musíme být k sobě upřímné. Myslet si, že by si dokázala dojít takovou dálku, když si včera měla problém dojít od postele k oknu, potom ke stolu a zpátky k posteli, je vážně směšná. Samotnou mě překvapilo, že si dokázala dojít až sem. Je to skvělé ale není to ještě perfektní. Na zahradu půjdeme, až dokážeš ujít vzdálenost bez jediného zaváhání či zadýchávání."
Můj mozek zpracovává její slova. A i přes vztek, který mě popadl, musím chtě nechtě připustit logiku, jakou její slova přinesla. A najednou se můj vztek otočí od Francoise ke mně. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vážně jsem čekala zázrak? Vždyť jsem byla vyřízená jenom ze směšné cesty chodbou! A zahrady byly daleko. Byly rozlehlé a nerovné. Nikdy bych k nim v tomto stavu nedokázala dojít. Natož je celé přejít. Zaťala jsem ruku v pěst a zavřela oči.
,,Jsi v pořádku? Nechtěla jsem tě naštvat," řekne Francoise a zadívá se na mě.
Jedna. Nádech. Dva. Výdech. Tři. Nádech. Čtyři. Výdech. Otevřu oči a uvolním ruku.
,,Jsem v pořádku. Máš pravdu. Nedokážu dojít do zahrady. Raději se vrátím zpět do komnaty," řeknu smířeně a otočím se zpět. Vydám se chodbou. Francoise jde mlčky vedle mě. Musím si připustit, že cesta zpět je peklo. Bolí mě celé tělo a jizva na chodidle mě pálí jako čert. Poslední dva metry ujdu s velkým sebezapřením a zaťatou čelistí. Francoise mi znovu otevře dveře. Vejdu do komnaty a dokulhám k posteli, na kterou se zhroutím. S funěním si lehnu a hůl ledabyle položím vedle sebe. Francoise ke mně přejde a s výšky se na mě spokojeně dívá. Mám chuť ji nakopnout.
,,Dneska si to zvládla nad má očekávání. Tímto tempem se do zahrad brzy podíváš. A teď si odpočiň. Zítra tě čeká další trénink," pronese sladce a zamává mi.
Znechuceně zamručím a natáhnu ruku dozadu za svou hlavu pro polštář.
Francoise vytancuje z komnaty a zavře za sebou dveře. Zřejmě jí moje utrpení z chůze zvedlo náladu. Štvalo mě to, ale zároveň bylo hezké, znovu vidět její starou osobnost. Francoise si zasloužila být šťastná. Po tom všem. A jestli jí k tomu dopomůže moje ponížení, tak jsem s tím smířená.
Zavřu oči a na hodinu usnu. Probudí mě až Fridrich, který mi přinese plnou náruč nových knih, které by se mi podle něj mohli líbit. Vděčně si je od něj vezmu a ještě vděčněji se na něj podívám, když se ani slůvkem nezmíní o Francoise ani o uražené Amélii.