Hříšná víra - DOKONČENO

Správné rozhodnutí, správná odpověď

Krásný sobotní večer :))
Doufám, že se máte všichni dobře a nová kapitola vám vaši dobrou náladu jenom prohloubí. Zbývají nám už jen poslední dvě kapitoly do konce tohoto příběhu. Upřímně, mám z toho velmi smíšené pocity. Na jednu stranu se hrozně těším, co na finále řeknete, na stranu druhou, mi bude po Colette a Louisovi smutno.
Co vy? Cítíte to stejně? A jak podle vás jejich příběh dopadne? Určitě mi dejte vědět vaše nápady, hrozně ráda si je přečtu.

Lucy

„Spíš?" zeptá se mě polohlasem Louis, zatímco si hraje s mými vlasy.
Usměji se do šera a otevřu oči. „Ne," odpovím měkce „jen si vychutnávám tuhle chvíli."
Zvednu k němu hlavu, kterou jsem až doposud měla položenou na jeho hrudi a poslouchala pravidelnost tlukotu jeho srdce. Vidím, jak se na mě jeho oči dívají s láskou a na tváři mu hraje spokojený úsměv.

Louis za mnou přišel, přesně jak slíbil. Nechala jsem nám přichystat společnou večeři. Křepelky na víně, jablečný koláč, ovoce, a hlavně kvalitní víno. Jedli jsme skoro celou dobu mlčky, jen na začátku naší večeře jsem se zmínila o Henriette. Nemohla jsem ignorovat vlnu zvědavosti, která mě užírala. Louis se mi za ni omluvil, snažil se ji ospravedlňovat na základě vysokého stupně těhotenství a problémům v manželství.
,,Víš, mám pocit, že tě miluje. Dokonce mám tušení, že tě miluje stejně tak, jako nenávidí všechny okolo, kteří jí způsobují její bolest," řekla jsem opatrně.
Louis okamžitě přestal obírat křepelku a šokovaně na mě hleděl. „Cože? Jak si můžeš vůbec něco takového myslet?" v jeho slovech byla slyšet zlost, ale také i strach. Věděl to. Moc dobře to věděl. Pokrčila jsem tedy jen rameny a nechala otázku nezodpovězenou.
Dál jsme jedli mlčky.
Po večeři jsem navrhla hraní vintu. Cítila jsem napjatost, která se linula komnatou a nechtěla jsem naši společnou chvíli, kterou jsme si tak dlouho museli odpírat, pokazit povídáním o cizích lidech. Louis souhlasil a můj plán po dvou kolech, kdy jsem jej nechala vyhrát, skutečně zafungoval. Jeho nálada se okamžitě změnila. Už to byl zase laškující, sebevědomí muž, do kterého jsem se zamilovala.
Při třetím kole, jsem nedokázala skrýt zívnutí. Louis v tu chvíli složil všechny karty na jednu hromadu a přesvědčil mě, abych si šla lehnout. Protestovala jsem. Byla jsem sice unavená, ale nechtěla jsem spát. Ne, když tu byl se mnou.
Nakonec mi Louis nabídl kompromis. Lehne si se mnou do postele a budeme si dál povídat. Když se mi však bude chtít spát, nebudu se bránit.
Souhlasila jsem. Neviděla jsem v představě nás dvou, ležících v posteli, nic špatného. Přeci jen šlo o spánek, nikoliv o...
Rychle jsem své úvahy potlačila, jinak by mě moje červenající se tváře prozradily. Další velkou výzvou pro mě nastal moment, kdy si Louis svlékl kabátec a pod bílou košilí, která se stala průhlednou díky odrazu svící, se mi naskytl pohled na obrysy dokonalého těla. Rychle jsem odvrátila pohled a snažila se myslet na Otčenáš.
Louis mě chytil za ruku. Sklonil se k ní a jemně ji políbil. Otočila jsem se k němu zpátky a zatajila dech při pohledu, který na mě vrhal. Nechápala jsem, kde se ve mně berou všechny tyto pocity. Ano, milovala jsem ho. A ano, už jsem s ním několikrát strávila noc. Tak proč mě tyto malé důvěrnosti, dokázaly tolik rozrušit?
Odpověď byla jasná. Náš vztah se, i přesto, že jsme se tomu bránili, změnil. Změnil se od události s de Bernierem. Stále jsme měli naše vzpomínky a naše city. Ale intimita, kterou náš vztah tehdy získal, byla nenávratně pošlapána a my si nyní tvořily novou. Tak jako já nechtěla myslet na jeho tělo a byla nejistá, tak i on zkoušel, co si může dovolit, co si naopak nesmí dovolit a kam až ho pustím.
Louis pustil moji ruku, jen proto, aby mě mohl pevněji chytit za zápěstí. Rychle se mnou cukl, až jsem se ocitla v jeho náručí. Neubránila jsem se výkřiku a vyčítavě jsem se na něj podívala. On však můj pohled zcela ignoroval, neboť mě okamžitě zvedl do náruče a odnesl k posteli. Posadil mě na ni a sám postel obešel z druhé strany. Pohodlně si lehl na jednu její část a ruce si dal přitom za hlavu. Spokojeně se na mě usmál a kývl na mě bradou. Povzdechla jsem si, nad tím suverénním konáním a odkopla jsem přitom své boty. Lehla jsem si na druhou část postele a napodobila ho. Civěla jsem do stropu a cítila se přitom neuvěřitelně trapně. V krbu praskal oheň a bylo slyšet jen naše pravidelné oddechování. Přemýšlela jsem, čím tu trapnost překonat. Nakonec jsem se rozhodla zeptat na věc, která mě tížila ještě více, než samotný incident s Henriette.
„Louisi?" oslovila jsem ho nejistě.
„Ano? Copak je?" zeptal se mě a přetočil se na pravý bok, aby se na mě mohl dívat. Ruku si dal přitom pod hlavu.
,,Dnes ráno, když si mě a princeznu potkal v té chodbě..." odmlčela jsem se, protože se mi začal lámat hlas.
„Colette, myslel jsem, že toto téma jsme už uzavřeli. Henriette jsem potrestal. Má zakázáno vycházet ze svých komnat bez mého svolení. Beztak už je čas, aby se připravila na porod. Vy dvě se hodně dlouho neuvidíte, nemusíš mít obavy," řekl pobouřeně.
,,O to nejde," povzdechla jsem si a zavřela jsem oči, aby to pro mě bylo snazší. „Všimla jsem si, že si měl na sobě večerní šaty a přitom bylo brzo ráno."
V komnatě se rozhostilo ticho. Pokrčila jsem palce u nohou a zaměřila jsem se na praskot dřeva v ohni. Cítila jsem, jak mám napjatou šíji. Bála jsem se jeho odpovědi, ale zároveň jsem ji chtěla znát. Nemělo cenu si cokoliv namlouvat.
„No ano," promluvil nakonec Louis „měl jsem na sobě večerní šaty, protože jsem se od večera neměl šanci převléci do ničeho jiného. Nechápu moc, proč se tím zabýváš."
Přinutila jsem se otevřít oči a otočit se k němu čelem. Díval se na mě se staženým obočím a pátravě zkoumal můj výraz.
„Když si neměl šanci se ve své komnatě převléci, znamená to tedy, že si strávil noc někde jinde," řekla jsem hlasem, který mi přišel na kilometry vzdálený.
Louis nadzvedl obočí a došlo mu, kam jsem tím mířila. Našpulil rty. „To máš naprostou pravdu. Nestrávil jsem noc, ve své komnatě," řekl bez rozpaků.
Jeho přiznání, tíha těch slov, se do mě zabodli jako šíp, procházející skrz naskrz terčem. Uhnula jsem pohledem a sotva znatelně jsem přikývla.
Takže to byla pravda. Byl buď u královny, a nebo měl novou milenku, pomyslela jsem si.
Ucítila jsem pod svou bradou jeho dva prsty, které mě nutily k němu vzhlédnout. Měl ve tváři káravý výraz.
„Colette," oslovil mě přísně „neměl jsem šanci se převléci, neboť jsem byl u večeře s královnou odvolán kvůli státním záležitostem, které se protáhly až do rána. Když jsem vás našel na té chodbě, zrovna jsem se vracel ze své pracovny a měl namířeno do svých komnat, abych se konečně trochu vyspal. Proto jsem byl možná i více nerudný než obvykle. Nedostatek spánku mi nedělá dobře," vysvětlil mi klidně a potom se jedním koutkem pousmál.
Zmateně jsem na něj hleděla a nedokázala jsem přitom zabránit neustálému mrkání. Zřejmě to byl můj nový obranný mechanismus před pláčem a pocitem trapnosti. Protože trapně, jsem se v té chvíli cítila neuvěřitelně.
„Takže...takže ty si nebyl s..." nedokázala jsem tu větu ani dopovědět. Můj pocit vinny a žárlivosti, který mě ovlivnil a udělal ze mne naprostého hlupáka, mi nedokázal pokračovat dál.
„Ne, nebyl jsem s jinou ženou, jestli tě zajímá tohle," odpověděl mi trpělivě a pohladil mě lehce po tváři.
Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Díval se na mě jako bych byla pošetilá žena, taková, kterou musí manžel utěšovat i když jede třeba jen na lov, protože jeho drahá polovička je lehce labilní a nedokáže se oprostit od svých citů. Takovou ženou jsem já nikdy nebyla, a ani jsem se jí nechtěla stát.
„Já...nevím, co říct. Omlouvám se," hlesla jsem a hlas se mi zlomil. Cítila jsem, že nebude dlouho trvat a vážně se rozbrečím. Louis se v tu chvíli ke mně přisunul blíž a přivinul si mě do objetí. Položila jsem si hlavu na jeho hruď, přesně v místě, kde tlouklo jeho srdce a ruce ovinula kolem jeho pasu. Začal mě jemně hladit po vlasech.
„Nemusíš se omlouvat, nic ti nemám za zlé. Vlastně mi to lichotí, že si všímáš takových věcí a žárlíš na mě," řekl se smíchem, načež tak prolomil můj pocit trapnosti a donutil mě se také zasmát. Lehce jsem ho plácla přes paži.
„A o co tedy šlo, když jste to probírali tak dlouho do rána?" zeptala jsem se, když už jsem měla opět kontrolu nad svými emocemi.
Louis si povzdechl a začal mě hladit po zádech. Pomalu a jemně. „O Prusko, jak jinak. Fridrich hrozí válkou. Chce se spojit s Nizozemskem a zaútočit proti nám. Hledá podporu u ostatních zemí jako je například Anglie."
„Je to tak vážné?" zeptala jsem se opatrně, neboť z jeho slov byla cítit hořkost.
„Možná. Všechno záleží na mém bratranci. Už jsem mu psal a připomněl jsem mu, že Anglie je spojencem Francie prostřednictvím jeho sestry, o kterou se tu staráme a chráníme. Tak ať na to nezapomíná."
„Bojíš se války?" tu otázku jsem položila bez rozmyslu a litovala ji v první vteřině, kdy jsem ji vypustila z úst. Louis dlouho nic neříkal a já se bála, abych ho zase neurazila. Nakonec mi ale přeci jen odpověděl.
„Nebojím se války jako takové. Když si ve válce, víš přesně, proti komu stojíš. Jsou tam vojáci, velitelé a někdy i panovník, pokud není zbabělec. Jsou tam meče a pistole. Je to spravedlivý, čistý boj, kde jsou pravidla jasně dána. Ne, války se opravdu nebojím," řekl tlumeným, vyrovnaným hlasem.
„Ale něčeho jiného ano. Poznám to, podle tónu tvého hlasu," namítla jsem neústupně.
Ucítila jsem na čele jeho rty. Louis mě políbil a pohladil po vlasech.
„Občas zapomínám, jak dobře mě znáš. A máš pravdu. Bojím se něčeho jiného. Bojím se, ne, dělá mi starost šlechta," přiznal trpce a jeho srdce začalo tlouci rychleji než předtím.
Vzhlédla jsem k němu a nechápavě natočila hlavu na stranu. „Šlechta?"
„Ano, ta. Doslechl jsem se informace, že na severu vznikají malé skupinky rolníků, podporované šlechtou, kteří si ztěžují na výběr daní a chtějí povstat. Na jihu zase vznikají revoluční skupiny, které by chtěli z Francie udělat čistě katolickou zemi. A dokonce i v samotné Paříži se šušká o vzpouře mezi vojáky. Jsem z toho unavený. Jak mám vládnout, když vlastní poddaní mě chtějí zničit? Často teď přemýšlím nad palácem, o kterém jsem ti jistě říkal," odmlčel se a tázavě se na mě podíval. Jen jsem přikývla.
„Chtěl jsem vybudovat nový palác, který by zářil. Zářil by po celé Francii a ukazoval její krásu a moc. Byl by protiklad Louvru, ve kterém se stalo tolik temných a neodpustitelných věcí. Myslel jsem, že by tento palác byl mým útočištěm, tedy naším," opravil sám sebe a pousmál se. Bedlivě jsem jej pozorovala. „Poslední dny však svoji představu o tomto paláci měním. Možná by to neměl být pouze můj palác, ale palác všech."
„Palác všech?" podivila jsem se.
„Ano. V tomto paláci, by každý měl svoji funkci. Žily by v něm celé šlechtické rodiny z různých koutů Francie. Měl bych je neustále na očích a mohl bych tak kontrolovat veškerá jejich jednání a činy."
„Není to trochu extrémní řešení?"
Celý ten nápad mi přišel šílený. Který šlechtic, by se dobrovolně vzdal svého velkolepého sídla a pohodlí a místo toho bydlel v paláci, kde by o něm každý všechno vždycky věděl?
„Možná. Ale nebyla si to ty, která si mi říkala, že je daleko lepší si držet nepřátele blízko?"
„To ano. Ale nastěhovat si je pod vlastní střechu? To se mi zdá dost přehnané."
„Musím to ještě promyslet. Každopádně je to věc, která mě bude pronásledovat, dokud na ni nenajdu správné řešení," povzdechl si unaveně a v té chvíli vypadal neuvěřitelně zranitelně.
Zapřela jsem se o loket do postele, naklonila se blíže k němu a políbila jej.
„Určitě najdeš správné řešení. Já ti věřím," řekla jsem poté, co se naše rty od sebe odpojily.
Abych změnila téma i jeho náladu, začala jsem mluvit o Fridrichovi a poděkovala jsem mu za tak skvělý nápad udělat z něj jeho osobního kněze. Louis se tak znovu začal tvářit, a snad i cítit, spokojeně a uvolněně.