Hříšná víra - DOKONČENO

Prazvláštní dohoda

Francoise za sebou zavře dveře a nenuceně přejde blíž ke mně. Já se mezitím křečovitě chytím za okraj stolu. Poleje mě studený pot. Nevím, co říct. Nikdy jsem nečekala, že bychom se mi dvě mohly ještě někdy potkat nebo spolu dokonce mluvit. A teď je tu přede mnou. Projde kolem mě a ani na setinu nezaváhá, když se sehne pro moji hůl. Pozoruji ji a čekám. Hned si všimnu jejich zvýrazněných kostí. Nejsou viditelné jen v pohublém obličeji, ale také kolem krku a hrudi. I její dlouhé prsty působí jako prsty kostlivce. Její, jindy porcelánová pokožka, je nyní šedivá. Husté kadeře černých vlasů má spletené v ledabylém copu, který se jí lehce houpe při chůzi. Na sobě má jednoduché, černé šaty. Kdybych ji neznala dříve, nikdy bych si nepomyslela, že toto je dcera jednoho z nejbohatších mužů Francie. Francoise na sebe nebyla vůbec podobná. Vlastně byla opakem Francoise, která mě neustále urážela a která byla ozdobou každého plesu. V hloubi duše jsem cítila, že za jedním z aspektů její změny stojím právě já. A v té chvíli jsem se cítila jako nejhorší člověk na světě.

Francoise se postavípřímo přede mě a podá mi moji hůl. Nejistě si ji od ní vezmu a opřu se o ni.
,,Moc ti to s ní nejde," zkonstatuje chladně a založí si ruce na hrudi.
,,Díky. To bych bez tebe nevěděla," odseknu naštvaně a hned se za svá slovazastydím. Automaticky jsem se k ní chovala jako dříve aniž bych siuvědomila, že se naše situace dočista změnila.
Na tváři Francoise se objeví stín emoce, kterou nedokáži rozeznat, ale hnedzmizí. Na místo ní se objeví její známý úšklebek.
,,Divím se, že s tebou není tvoje svatá přítelkyně. Když si teď už načistoneschopná, měla by tu být a obletovat tě, jak káže její křesťanská povinnost."
,,Amélie je na mši a já nepotřebuji, aby mě kdokoliv obletoval. Zvládnu tosama," řeknu se zaťatou čelist a vykročím k posteli. Cítím se neuvěřitelně potupně,zvlášť poté, co mě Francoise obejde a bez sebemenších problémů dojde k méposteli, na kterou se bez rozpaků posadí. Posměšně se na mě celou dobu dívá,zatímco já se snažím došourat k posteli. Mám pocit, že i želva by bylarychlejší než já.
,,Víš, že kdybych vedle tebe postavila slimáka, určitě by sem dorazil rychlejia ještě si stihl dát šlofíka?" její zlomyslnost mě přivádí do varu.
,,To už od tebe všichni utekli, že si přišla za mnou? Nebo jenom obecně rádalidi štveš?" zeptám se a s funěním se posadím na okraj postele. Ucítímtupou bolest na zraněném chodidle. Pro dnešek by to už stačilo, usoudímv mysli.
Francoise se přisune ke mně blíž. Obezřetně se na ni podívám. Takto blízkovidím ještě lépe její tmavé kruhy pod očima a popraskané žilky v očích.Chci se jí zeptat, proč je najednou tak zanedbaná, ale nakonec si to rozmyslím.I kdyby vypadala sebehůř, pořád to bude šlechtična s majetkem, kteroulitoval celý dvůr a která utekla smrti. Kvůli mně.
,,Přišla jsem se podívat, jak se máš. Na dvoře kolují zprávy, že si zemřela apotom se vrátila zpět. Někdo dokonce tvrdil, že viděl tvoji smlouvus ďáblem. Řekni mi, Colette. Máš takovou smlouvu?"
Když vidím, jak se na mě pobaveně dívá, neubráním se uchechtnutí.
,,Musím tě zklamat, ale žádnou smlouvu nemám. Jen veliké štěstí. Nebo smůlu,záleží, jak se na to díváš," řeknu a zamávám holí.
,,Mohlo by to být horší," prohodí a opře se o polštáře ,,mohla si zůstat poblížMarie-Ann a každý den poslouchat ty její nesmysly. Vážně nechápu, kde vzala, žemy dvě jsme byly přítelkyně." Protočí oči a odfrkne si.
,,Až tak to bylo zlé?" zeptám se a opřu se o zbylé polštáře.
,,Zlé? Zlé je slabé slovo. Představ si, že si uvázaná na lůžko. Máš horečky,pořád do tebe někdo něco cpe nebo ti pouští žilou. Nevíš, jestli je den nebo noc.Jestli to, co se ti zdálo, byla skutečnost nebo ne. Máš takové bolesti, ažz nich upadáš do bezvědomí. A do toho všeho u tebe sedí Marie-Ann apomlouvá kdejakou fuchtli. Kdyby nebylo dalších věcí, tak její neustáléblábolení, by mě jistě přimělo se jít zabít," řekne hořce a odvrátí ode měpohled.
Pozoruji ji a nabírám odvahu. Neumím si představit, co všechno kvůli mně muselazažít. Přepadl mě náhlý smutek. Nikdy jsem jí skutečně nechtěla ublížit. Nikomujsem nechtěla ublížit. Chtěla jsem jen svoji pomstu a spravedlnost pro rodiče.Bylo zvláštní, jak osud dokáže lidské úmysly zvrátit. Byl to můj trest za mojibláhovost při hraní si na Boha? Dost možná. Ale proč museli trpět i ostatní? Nato jsem nedokázala odpověď ani teď.
,,Francoise," oslovím ji sotva slyšitelně. Odkašlu si a zpříma se posadím.Chytím ji opatrně za ruku. Má ji překvapivě teplou. Zmateně se podívá na našeruce a potom na mě. Povytáhne obočí.
,,Omlouvám se," řeknu ji a dívám se jí přitom zpříma do očí.
,,Prosím, nedělej to," zarazí mě a vytrhne svoji ruku z mého sevření.
,,Ne počkej," znovu ji chytím za ruku, tentokrát pevněji. V očíchFrancoise se objeví strach. Nerozumím tomu. Proč se ona bojí?
,,Chci ti to říct. Musím ti to říct," naléhám.
,,Ne. Ne, ty to nechápeš. Já to nechci slyšet. Když to uslyším, tvoji omluvu,znovu se mi to všechno vrátí a to já nechci. Už nechci slyšet další lítost aomluvu. Už toho mám po krk. Poslední měsíce neslyším nic jiného. Nikdo se na měnepodívá jinak, než jako na chudinku, která přišla o všechno a přesto přežila.Jsem z toho unavená. Prosím, Colette, nedělej to," řekne roztřesenýmhlasem a já uvidím v jejích očích stejnou zoufalost jako v onen den.Ztěžka polknu a skloním pohled.
,,Já ti to ale dlužím. Vždyť já...je to moje vina...já..." hlas se mi zlomí. Zavřuoči. Nechci, aby mi slzy znovu stékaly po tváři. Občas přemýšlím nad tím, kolikslz dokáže člověk za svůj život prolít. Já jsem jich očividně dokázala prolítdost.
,,Já tě za to neviním," přeruší ticho Francoise. Otevřu oči a podívám se znovuna její tvář. ,,Tedy, už ne," přizná se a bázlivě se pousměje. ,,V první chvílijsem chtěla jen přežít. Kvůli svému dítěti," odmlčí se. Nahlas dýchá, snaží seovládnout své emoce. ,,Nevěděla jsem, kdo otrávil ty poháry. A potom jsemviděla tebe a de Berniera v kaluži krve. Nějak mi to došlo. Ale necítilajsem nenávist, jen hrozný strach. Colette, v životě jsem se tak nebála.Strach mě úplně ovládl. A když jsem se později probudila, věděla jsem, že jevšechno jinak. Nějak jsem to vycítila," uhne pohledem. Nejraději bych zmizela.Vidět Francoise, tu pyšnou a hrdou Francoise, takto zraněnou, ještě víceprohloubí můj pocit vinny. Zatoužím se vrátit zpět v čase a naplánovat toznovu, jinak, bez toho, abych ublížila komukoliv jinému. Francoise mi pevněstiskne ruku a vytrhne mě z mých myšlenek.
,,Nechci slyšet tvoji omluvu. Ne dnes. Přišla jsem, protože ti chci pomoc. Chciti pomoc se zotavením, aby si mohla odejít. Aby si mohla být svobodná od téhlezkažené společnosti," řekne mi s nadějí v hlase.
Zmateně zamrkám. ,,Asi ti nerozumím."
,,Já nesmím odejít. Otec mě nepustí. Chce, abych si našla nového, bohatéhomanžela. To já ale nechci! Nechci dalšího tyrana, který vidí jenom můj majetekale na mě mu nezáleží. Nemohla bych být znovu těhotná. Já... prostě to nedokáži.Ale nemám kam jinam jít a ani prostředky odsud utéct. Ty si ale v jinésituaci. Vím, že můžeš odjet. Hned jak se zotavíš, ti vévoda vyplatí zbytek tvéapanáže a něco navíc. Máš přátele, jistě ti pomohou. Máš nespočet možností,stačí, když se uzdravíš. A vtom ti pomůžu já."
,,Ale Francoise," řeknu po chvíli pochybovačně ,,proč by si to dělala? Nikdyjsme přítelkyně nebyly a potom co se stalo...zničila jsem ti život," odvážím sekonečně říci nahlas. Konečně řeknu holou pravdu přesně tak, jak je.
,,Já to všechno vím," připustí a nakloní hlavu na stranu ,,ale myslím si, žebychom si i přesto mohly pomoci navzájem. Já ti pomůžu znovu chodit a ty se kemně nebudeš chovat jako ke křehké panence, která se každou chvíli rozbije.Viděla jsem to hned, jak jsem přišla. Byla si drzá a uštěpačná, tak jakovždycky. A i když mě tvoje chování irituje, je to první normální reakce, kteroujsem zažila za poslední měsíce."
Zvažuji její slova. Dávají smysl. Nějakým zvláštním, zvráceným způsobem opravdudávají smysl. Ale můžu to udělat? Můžu tohle po ní chtít? Dokážu vůbecs ní trávit tolik času?
,,Asi nic nepokazíme, když to zkusíme," řeknu nakonec nejistě.
Francoise se mi podívá do očí a koutek úst jí vyjede nahoru. Šťouchne do měloktem. To přátelské gesto způsobí na mé tváři úsměv.
,,Výborně. Teď už půjdu, za chvíli se bude podávat večeře," řekne, pustí mojiruku a vstane. Její sukně zašustí, když zamíří ke dveřím. Dívám se za ní. Osudje vážně zvláštní. Kdyby mi někdo někdy řekl o tomto rozhovoru, zřejmě bych semu vysmála za pošetilost. A přesto se uskutečnil. Francoise a já, dvě úplněodlišné ženy, které se nesnášely, najednou budou hledat útěchu v té druhé.
,,A abych nezapomněla," řekne ještě Francoise než za sebou zavře dveře ,,řeknislužebné, ať tě přijde brzo ráno vzbudit. Půjdeme do zahrady."
Můj vyděšený obličej ji rozesměje natolik, že její smích dokáži slyšet ještědobrou chvíli i poté, co už dávno není za mými dveřmi.

Lehnu si a hlavu si podložím dlaní. Přemýšlím nad tím, co se dnes stalo.Nakonec se nad celou situací musím hořkosladce pousmát. Možná, že toto budeskutečně ta správná cesta k omluvě a odpuštění. Možná, že mě to má něconaučit do budoucnosti. Zavřu oči a nechám ke mně přijít klidné sny. V téchvíli ani netuším, jak moc Francoise svůj slib myslela vážně. A jak zapáleněse na něj bude soustředit.