Hříšná víra - DOKONČENO

Zradit a být zrazen

,,Možná, že ano. Ale nemohl jsem nepřijít. Zkrátka nemohl," odpoví mi unaveně král Francie.

Pohodlně se opřu do polštářů, překřížím ruce na prsou a pohrdavě si odfrknu.
Král Francie vystoupí ze stínů a přiblíží se blíže k mé posteli. Na první pohled mě zarazí jeho výraz ve tváři. Jeho oči se na mě dívají unaveně, s jistou dávkou frustrace. Chybí jim jindy typická jiskrnost. Na tváři mu raší strniště, které ho dělá starším než ve skutečnost je. Koutky úst má svěšené. Zarazí mě tmavé kruhy pod očima a nahrbený postoj. Na sobě má bílou, pomačkanou košili a kalhoty z drahé látky. Jeho oblečení působí až komicky a vystihuje jeho momentální stav – majestátnost pokořenou únavou.

Podívám se mu zpříma do očí. Snažím se působit vyrovnaně. Když se však zadívám do jeho očí, které se na mě ještě před pár měsíci dívaly s láskou, nevydržím to a odvrátím zrak.
,,Vím, že bych tu neměl být," hlesne unaveně.
,,Když to víte, tak proč jste tady?" odseknu podrážděně.
,,Dobrá otázka," připustí a smutně se pousměje. Vykročí ještě blíže ke mně, ale v půli kroku si to rozmyslí. Vrátí se na své původní místo a zůstane tam stát jako socha.
,,Nechtěl jsem přijít. Původně ne. Považoval jsem to za zcela nepatřičné, potom, co se stalo..." odmlčí se a skloní hlavu. Vidím, že je v rozpacích. A to mi vžene do krve hněv.
,,Myslíte potom, co jste mě nechal uvěznit v Bastile a přikázal mě mučit?" vyplivnu jedovatě.
Rychle zvedne hlavu a konečně v jeho očích uvidím nějakou emoci. ,,Cože?" vyštěkne. ,,O čem to mluvíš?"
,,O tom, co se stalo. Co jsem prožila," řeknu prostě a poposunu se na posteli dopředu, blíže k němu. ,,Chápu, proč jste mě uvěznil. Byla jsem vinna. Ale nikdy nepochopím, kde se ve vás vzala taková krutost a hněv."
Nový král těká očima po místnosti a potom si frustrovaně vjede rukou do vlasů. ,, Bože! Já se z toho zblázním," zaúpí.
,,Z čeho přesně? Z pocitu vinny?" nadhodím uštěpačně.
Teď, když ho vidím, když měl tu odvahu, ne, tu drzost přijít, jsem odhodlaná mu říci vše. Naprosto vše.
,,Nikdy jsem tě nechtěl mučit!" vykřikne se zoufalstvím v hlase. Neubráním se ušklíbnutí.
,,Vážně? Protože se vám váš záměr vůbec nezdařil. Pokud mi paměť slouží, tak jsem byla mučena hned několikrát. A při posledním výslechu," udělám uvozovky ,,jsem málem přišla o život."
,,Já vím," vydechne a začne pochodovat tam a zpátky před mou postelí. Ruce si dá za záda. Rty se mu pohybují v němých gestech. Nechápu, co tím vším sleduje.
,,Nemělo se to stát," řekne nakonec a zastaví se těsně u čela mé postele. Jednou rukou se o něj opře. ,,Uvěznil jsem tě, to ano. Nemůžeš se mi divit. Potom, co si udělala..." uhne pohledem ale zahlédnu v jeho výrazu bolest. Odkašle si a pokračuje dál. ,,Nikdy jsem tě neposlal do té cely. Měli tě umístit úplně někde jinde. Měla si mít veškeré pohodlí než by se všechno vyřešilo. Nevím, kde se stala chyba. Nikdo mě neinformoval. Až od bratra jsem se dozvěděl, že si... že si.."
,,Nemusíte se namáhat, sire," přeruším ho chladně ,,nepotřebuji váš soucit. Co jsem si prožila, mi dalo cennou lekci do života. Říkáte, že vás nikdo neinformoval. Možná jste jen nekladl ty správné otázky. Jestli jste vůbec nějaké kladl," dodám kousavě a přimhouřím oči.
Král po mně šlehne pohledem. Zesílí stisk na kraji čela postele. Vidím, jak mu zbělají klouby.
,,Nevíš, jaké to pro mě bylo!" řekne zuřivě ,,Nevíš, jaké to bylo, když jsem viděl, jak si ho přímo před mýma očima zabila. Ani na chvíli si nezaváhala. Ani na chvíli se ti nezachvěla ruka. Jen si tam stála a měla si ve tváři klid. Stráže tě odvedly. Bylo to tak správné. Zabila si přeci člověka a ještě k tomu šlechtice. Francoise byla v hrozném stavu. Matka chtěla celý skandál ututlat, a aby uklidnila otce Francoise, sehnala ty nejlepší lékaře. Zachránili ji, naštěstí. Ale já celou tu dobu neměl klid. Celou tu dobu jsem přemýšlel, jak mohla žena, kterou jsem ještě včera držel v náručí a plánoval s ní budoucnost, udělat něco takového. Všichni na mě tlačili. Matka. Mazarin. Rada. Všichni chtěli, abych tě exemplárně potrestal. Padl i trest smrti. Ale já to nemohl udělat. Prostě nemohl. Nedokázal jsem za tebou jít, být s tebou v jedné místnosti, ale nedokázal jsem ani snést myšlenku, že už nejsi na tomto světě. Nedokázal jsem spát, jíst. Byl jsem jako přízrak. Udělala si ze mě trosku, Colette," mé jméno vysloví jako nějakou hrozivou kletbu. Jeho čelo je svraštělé a má strnulý výraz. Seberu veškerou svoji sílu, veškerý svůj hněv a rozhodnu vstát. Vím jistě, že stát dokáži i bez hole. Chci se mu dívat zpříma do očí, jako rovná s rovným, až mu řeknu celou pravdu.
,,Takže trosku říkáš?" položím mu rozrušeně otázku a odkopnu přikrývky.
 Zvedne obočí a čeká, co udělám. Vstanu a přenesu váhu na zdravou nohu. Udělám krkolomný krok dopředu. Lehce mě zabolí v kotníku zraněné nohy, ale to je teď vedlejší. S hněvem se mu podívám do očí.
,,Chceš říct, proč jsem to všechno udělala? Proč jsem de Berniera zabila? Opravdu to chceš vědět? Jsi si jistý, že zvládneš unést skutečnou pravdu a ne tu směšnou frašku o špehování, kterou jste si na mě vymysleli?" zeptám se a můj hlas se rozléhá po komnatě.
,,Nikdy jsem nechtěl nic víc než to. Chci vědět proč. Proč Colette?" zeptá se mě prosebně.
,,Dobrá. Tak poslouchej," přikážu mu a snažím se uklidnit. Chci mít čistou hlavu a nevynechat pražádný detail.

,,Žila byla kdysi malá holčička. A z té holčičky jednou vyrostla mladá slečna. Celý svůj život žila jen s rodiči, kteří ji velmi milovali a chtěli pro ni jen to nejlepší. Ale potom přišla válka a její otec se zadlužil. Co na tom? řekl by si. Vždyť měl dceru na vdávání, mohl ji provdat a problém vyřešit. A on to skutečně udělal. Provdal ji za muže, který měl majetek a zkušenosti v životě. Ten muž byl obchodník, jmenoval se Robert a ze začátku se skutečně jevil jako ideální ženich. Byla tedy svatba a mladá žena opustila svůj rodinný dům plná nadějí a lásky v srdci. Když však přijela do domu svého manžela, všechno se změnilo. Její, jindy okouzlující manžel, najednou začal pít. Byl agresivní a vulgární. Hrál karty a hodně utrácel. Ona se ho snažila varovat, domluvit mu, jenže on neposlouchal. A jednoho večera ji napadl. Zbil ji do krve, až měla pocit, že se udusí. Potom ztratila vědomí. A když se probudila, víš, co zjistila?" pohlédnu na něj a až teď si uvědomím, že pláču. ,,Znásilnil ji. Znovu a znovu. A tak to šlo několik měsíců. Několik měsíců musela ta mladá žena trpět násilí svého manžela. Trpěla to v tichosti, protože nechtěla působit svým rodičům starosti. Vždyť byli tak šťastní, když se vdávala. Až jednoho večera přišel manžel znovu domů. Táhlo z něho pití a kouř. Znovu se pokusil svoji ženu napadnout, ale tentokrát se už bránila. Měla toho dost a chtěla od něj odejít. Netušila však, co přijde. Její manžel ji v euforii a s úsměvem na tváři sdělil smrt jejich rodičů. Nechal je zavraždit, protože potřeboval peníze a jejich majetek automaticky přešel na něj. To on je nechal zavraždit. Nájemným vrahem a svým přítelem. Potom svoji manželku uhodil a podpálil jejich dům. A ji tam nechal uhořet, neboť mu ještě nedala jeho vytouženého syna. Ten manžel, byl můj manžel. Já jsem ta týraná žena. Jsem to já, rozumíš?" hlas se mi zlomí a zalknu se.
Král Francie se na mě podívá s třesoucí se bradou. Dívá se na mě zlomeným, bezmocným pohledem. Nejraději bych mu řekla, že už je to dávno pryč a nemusí se kvůli tomu tak cítit, ale musím pokračovat dál. Tohle ještě není všechno.
,,Proto jsem se tak dlouho bránila být s tebou. Proto, když mě napadl de Flavier jsem věděla, kdy, jaké modřiny zmizí. Věděla jsem to, protože jsem to už zažila. Robert mě tehdy nechal v domě a chtěl mě upálit zaživa. Naštěstí se vrátilo služebnictvo a Fridrich mě nějakým zázrakem dostal ven," vidím, že při zmínce o Fridrichovi se mu vyjasní tvář poznáním. ,,Dopravili mě do kláštera, kde se o mně starali. Tam jsem poznala Amélii. Staly se z nás přítelkyně. Byla to má jediná opora. Ztratila jsem rodiče, stabilitu, domov. Neměla jsem peníze a kvůli silnému kouři jsem nějakou dobu ztratila skoro úplně svůj hlas. Na chvíli jsem se cítila v koncích, ale potom jsem se dala dohromady. Měla jsem totiž před sebou nový cíl – pomstít své rodiče a začít žít od začátku. Daleko od své temné minulosti. Získala jsem peníze a díky přátelství abatyše s královnou, jsem se dostala do paláce. Trvalo mi, než jsem našla vraha svých rodičů, ale podařilo se mi to. Tím vrahem byl de Bernier," odmlčím se a naberu druhý dech ,,Chtěla jsem ho zabít hned ten den, kdy jsem to zjistila. Ale věděla jsem, že potřebuji čas. Potřebovala jsem počkat na vhodnou chvíli. Chtěla jsem, aby věděl, kdo jsem. Aby věděl, že o něm vím všechna jeho prohnilá tajemství. Ale on mě překvapil," přiznám a skloním pohled ,,v den, kdy se dozvěděl moji pravou identitu se rozhodl na mě zaútočit. Ten večer, kdy jsem byla s tebou, přišel do mé komnaty a zavraždil Margot přímo v mé posteli. A to byla poslední kapka. Musela jsme jednat rychle. Už zabil mé rodiče a moji přítelkyni. Nemohla jsem déle čekat. Nechtěla jsem riskovat další životy lidí, které jsem milovala. Proto mi přišla jeho svatba jako ideální příležitost. Nebyl ostražitý a podcenil moji nenávist. Říkáš, že se mi nechvěla ruka? Že jsem ani na chvíli nezaváhala? Máš pravdu. Nic z toho jsem necítila. Cítila jsem jenom klid a pocit zadostiučinění. Konečně jsem pomstila své rodiče. Ale hned poté, mě přepadl smutek, protože mi bylo jasné, že je mezi námi konec. Chci ti říci, že to, co se mezi námi stalo, jsem neplánovala. Nikdy bych nečekala, že se do tebe zamiluji. Ale stalo se to. Snažila jsem se tě nechat jít, ale nešlo to. Byl si moc blízko a já tě sobecky nedokázala poslat pryč. Ale i přesto všechno, přesto co jsem udělala, by mě nikdy nenapadlo, co uděláš ty mě." Otřu si slzy z tváří a šlehnu po něm pohledem. Doufám, že je v něm zobrazena veškerá má zuřivost, hněv a výčitky.
,,Já?" překvapeně zamrká a narovná se.
,,Zavřel si mě do Bastily. Nenechal sis nic vysvětlit ani ses o to nesnažil. Myslel sis, že jsem nějaká špionka, která tě svedla a chtěla tě zabít. Vážně Louisi, to si opravdu o mně myslíš?" zeptám se zoufale a hlas se mi zlomí bolestí z jeho zrady.
,,Colette," osloví mě a v hlase se mu odráží skoro stejně velká bolest jako ta má ,,už jsem ti to přeci řekl. Nevěděl jsem, co si mám myslet. V ten den si byla úplně jiný člověk, než kterého jsem znal a miloval. Všichni na mě tlačili a nikdo mi nedal chvíli klid. A jediný člověk, s kterým bych se o všem mohl poradit, si byla ty. Já si nikdy nemyslel, že by si byla špion. S tím přišel Mazarin a hned jsem všem dal jasně najevo, jaký je to nesmysl. Matka mě ubezpečila o tvém zdraví a pohodlí. Přiznávám se, že v té době jsem byl zbabělec. Věřil jsem jí a na víc jsem se neptal. Potom matka zemřela," odmlčí se a uslyším v jeho hlase hluboký zármutek. Poprvé ucítím i jinou lítost, než jen tu svoji. ,,Všechno se stalo tak rychle. Pohřeb, korunovace, změna vlády, svatba...měl jsem ve všem zmatek. A do toho přišla první hrozba ze strany Pruska..." odvrátí pohled a zatne čelist. Překvapeně zamrkám. Hrozba z Pruska byla pro mě zcela nová informace. ,,Bylo toho na mě zkrátka moc. Nevěděl jsem, co dříve a do toho jsem stále cítil bolest z tvé zrady."
Nevěřícně nakloním hlavu na stranu. Vycítí můj pohled a znovu ke mně otočí hlavu. ,,Moji cože?" vykřiknu zuřivě.
,,Zradila si mě, víš to? I přes to všechno, přes tu bolest, která se ti stala, si mě zradila. Měla si mi věřit! Měla si mi to říct! Já už bych se o to postaral. Odklidil bych ho. Trest za jeho činy by jej neminul a my mohli v klidu žít. Proč si mi jen nevěřila?" zeptá se mě prostě a rozhodí ruce.
,,To si to ještě nepochopil?" zaúpím frustrovaně ,,nikdy jsem nechtěla, aby si věděl, jak temnou minulost mám. Jak moc jsem zlomená a kolik jizev si v sobě nosím. Nechtěla jsem, aby ses na mě díval tak, jako se na mě díváš teď. S lítostí. To by mě zabilo. Vidět v tvých očích lítost a ne lásku, to by bylo daleko horší než celá ta doba, kterou jsem musela v Bastile vytrpět, a která mě málem stála život."
,,Můj Bože, Colette," zakroutí unaveně hlavou a svěsí ramena. ,,Já bych tě nikdy nedokázal přestat milovat. Nikdy. Když mi Phillip řekl, co všechno ti ten bastard udělal, myslel jsem, že zešílím. Běžel jsem se za ním a málem z něj vytloukl duši. Ovládl jsem se a nechal ho zabít přede všemi, aby každý pochopil, kde je jeho místo. A potom jsem spěchal za tebou. Ležela si tady, na této posteli, celá bledá a vyhublá. Tvůj obličej byl pokrytý krví, stejně tak jako tvé šaty. A tvá noha..." hlas mu selže a schová obličej do dlaní.
Srdce mi začne divoce bít. Tohle jsem nevěděla. Nevěděla jsem, že za mnou přišel. Amélie ani Fridrich mi nic z toho neřekli.
,,Myslel jsem, že o tebe přijdu. Vážně jsem si myslel, že zemřeš. Chodil jsem tady každý jeden večer, díval se na tebe, jak spíš a modlil jsem se. Prosil jsem Boha, aby tě ušetřil a dal mi šanci své chyby odčinit. Ten první měsíc, kdy nebylo nic jisté, byl nejhorší v celém mém životě. Přes den jsem se musel soustředit na své povinnosti, přetvařovat se před všemi, jako by se nic nedělo a noci trávil tady s tebou. Vždy jsem se snažil přijít tajně a tiše, aby mě nikdo neviděl a nad ránem jsem se vykrádal z tohoto pokoje, s velkou nechutí, zpět do svého světa. A když mi bratr přišel říct, že si konečně otevřela oči...málem jsem zešílel štěstím."
Podívá se na mě se slzami v očích. Těžce polknu a potlačím vzlykot. Vím, že je to pravda. Všechno, co mi tu říká.
,,Proč si dnes přišel, Louisi? Proč si přišel doopravdy?" zeptám se šeptem.
,,Nemohl jsem to už dále odkládat. Odpoledne za mnou byla moje man..."
,,Manželka?" dopomůžu mu dokončit větu. Provinile přikývne. Lehce mi cukne při pohledu na jeho kajícný obličej koutek.
,,Vyprávěla mi o svém dni a o tom, jak v zahradě potkala krásnou ženu, kterou ještě nikdy neviděla. Zaujala ji její krása a síla, která se jí zračila v očích. Co však na ní bylo podivné, byla hůl, o kterou se opírala. Ptala se mě, jestli nevím o koho jde. A já jí na to nedokázal odpovědět. Co jsem jí měl říci? Že si žena, která zabila šlechtice a málem zabila Francoise? Nebo že si žena, kterou jsem jako jedinou ve svém životě miloval? Opravdu jsem nevěděl, která z těchto dvou žen jsi."
,,Jsem obě," řeknu pevně ,,jsem žena, kterou si miloval a žena, která zabila člověka. Jsem žena, která byla připravená zemřít a která teď děkuje Bohu za život. Jsem žena, která tě zradila. A jsem žena, která byla zrazena. Tebou."

Stojíme tam naproti sobě a mlčíme. V obou se teď odehrává hurikán emocí.
Já přemýšlím o jeho slovech a on o mých.
Hodnotíme je, přijímáme a odsuzujeme.

Pohlédnu na něj. Skutečně se na něj poprvé za tento večer podívám. Pořád je krásný, uvědomím si s těžkým srdcem. Krásný, královský a zlomený.
Cítím, jak mi bolest prostupuje do končetin. Jizva mě na chodidle pálí jako otevřené uhlíky na pohrabáči. Bolest prostupuje přes kotník až do mého lýtka. Měla bych si opravdu už sednout. Ale nechci před ním ukázat další slabost.
Jako by to vycítil, vzhlédne ke mně přes řasy a smířeně se usměje.
,,Oba jsme si ublížili. Každý z nás si nese svoji bolest a musí se s ní vyrovnat. Ty musíš odpustit mě a já zase tobě," řekne do ticha klidným hlasem.
,,Myslíš, že to někdy dokážeme?" zeptám se a strach mě ovládne. Najednou se bojím své nenávisti. Když jsme si konečně všechno řekli a nestojí mezi námi lži a tajemství, mám strach být ovládána nenávistí.
,,Já nevím," přizná po chvíli. ,,doufám."
Jsem v takovém transu, až zapomenu na všechno kolem. Vykročím k němu vpřed, abych ho konečně mohla chytit za ruku a zjistit, jestli všechno, co mezi námi bylo je ztraceno nebo ne, když vtom do mé nohy projede ostrá bolest. Z mého hrdla unikne bolestný výkřik, v chodidle mi zaškube a já ztrácím rovnováhu. Bezradně zamávám rukama do prostoru.
Těsně před tvrdým pádem na ledovou podlahu, mě zachrání Louisovy silné ruce. Ucítím jeho stisk kolem svých paží. Skloní se nade mnou. Jednu ruku vloží kolem mého pasu a druhou pod kolena. S úlekem si uvědomím, že mě drží v náručí.
Cítím jeho dech na svém obličeji. Naše nosy jsou tak blízko, že pokud bych lehce naklonila hlavu, dotkly by se. S chvěním k němu zvednu pohled. Naše oči se střetnou. Konečně v nich uvidím první náznaky jisker, které mě na úplném začátku zaujaly a dováděly k šílenství.
,,Prosím, pusť mě," zašeptám a lehce hlavu odtáhnu dozadu. Louis se pousměje a zakroutí hlavou.
,,Nepustím. Už ne," řekne překvapivě vážně.
Srdce mi začne rychle tlouct. Když se na mě takto dívá, usmívá a pevně mě drží, mám pocit, že všechno překonáme. Dokonce jsem přesvědčená o mém odpuštění. Ale potom si uvědomím, že je to právě on a jeho rozhodnutí, která mě nakonec dostala do tohoto stavu. Jsem slabá, protože mě mučil ten bastard, který získal sílu kvůli Louisově zbabělosti. Ošiji se a znovu se na něj podívám, už ve vší vážnosti.
,,Tak mě aspoň odnes do postele," řeknu příkře.
,,Jak si přeješ," odpoví a opravdu mě k ní odnese. Opatrně mě položí a já si všimnu, že své ruce nechává na mém těle až příliš dlouhou dobu a jen velmi neochotně je odtahuje zpět. Natáhnu se pro přikrývky a zakryji se jimi.
Král Francie se nade mnou sklání. Upřu k němu oči, přes které mi spadne pramen vlasů. S jemností mi ho zastrčí za ucho. Pootevřu překvapeně ústa. Rychle se ke mně skloní a políbí mě na čelo. Když se jeho rty dotknout mého čela, přivřu slastně oči.
,,Hezky se vyspi," řekne jemně a odtáhne se. Vezme si svůj kabátec z čela postele, oblékne si ho a naposledy se na mě podívá. ,,Zase přijdu. Jestli tedy chceš?" podívá se na mě s nadějí, ale v jeho očích se zračí i strach.
Nezmůžu se na slovo. Bojím se, že by mě můj hlas prozradil. A tak jenom přikývnu. Louisovi se rozleje po obličeji zářivý úsměv a než odejde, ukloní se mi. Hluboce, elegantně.
Dívám se za ním a hlavou se mi honí jedna myšlenka.

Žádný král by se takto klanět neměl. A přesto, se jeden král sklání přede mnou.
Nebyla jsem si však jistá, jestli se klaní kvůli svému studu nebo lásce.