Hříšná víra - DOKONČENO

Přátelství

Zdravím všechny :))
Moc se omlouvám, za zpoždění s novou kapitolou, ale mám toho poměrně hodně do školy a navíc se objevily další komplikace, které si žádají moji pozornost.
Upřímně, netuším, jestli se mi podaří vydat další kapitolu v úterý, ale v sobotu ji čekejte určitě <3
Lucy

Skoro celou noc jsem probděla. Neustále mi v hlavě zněl náš rozhovor. Slyšela jsem jeho slova, viděla jsem jeho tvář, hodnotila každý jeden detail, který jsem si pamatovala. Převalovala jsem se a nemohla se rozhodnout, která emoce v mém těle převládá. Byla jsem rozzuřená, smutná, zrazená, ale také jsem cítila velkou dávku vzrušení. Z toho, jak se na mě díval, když mě držel v náručí. Jak se klaněl a usmíval. Byl tak blízko. Tak moc blízko. Stačilo jen udělat onen první krok, sebrat odvahu a obejmout ho. Políbit ho. Slíbit mu, že už nikdy neudělám nic za jeho zády. Že se už nemusí bát...
Ale potom jsem si uvědomila, že jeho zbabělost, jeho vlastní hněv, způsobil jeho lhostejnost, která se mi stala osudnou. Při té myšlence mě znovu začala svědět jizva na chodidle. Povzdechla jsem si a promnula si obličej. Proč je to tak složité? Ještě před nedávnem jsem byla připravená odjet a potom zemřít. Ještě před malou chvíli jsem toužila odtud odjet a zapomenout, začít znovu a lépe. A teď? Stačil jeden jeho pohled, jeden jeho dotek a už jsem pochybovala. Přetáhla jsem si přikrývku přes hlavu a zaúpěla jsem do ní.

Zrovna, když jsem seděla, už oblečená a učesaná u stolu, a mazala si na chleba marmeládu, se otevřely prudce dveře od pokoje a v nich stála zamračená Amélie.
,,Dobré ráno," řeknu a odložím nůž na okraj talíře.
Amélie po mně šlehne pohledem a prudce dveře zavře. Ozve se těžká rána, která rozezvoní hrnečky na podšálcích.
,,Stalo se něco?" zeptám se opatrně.
,,Stalo," řekne naštvaně a přejde ke stolu. Sedne si naproti mně, rovná jako pravítko. ,,Ale nechceš mi nejdříve něco říci ty?"
Odložím chleba na talíř a s nadějí se na ni podívám. ,,Amélie, víš, že mě to mrzí. Nevyměnila jsem tě za Francoise. Ona mi jenom pomáhá při ch..."
,,To jsem nemyslela," přeruší mě neurvale. Zarazím se. Její chladný tón, to, jak mě neomaleně přerušila, když už se milionté snažím omluvit, mě zamrzí. Skloním hlavu a tiše si povzdechnu. Znovu vezmu chleba a zakousnu se do něj. ,,Potom tedy ne," řeknu provokativně s plnou pusou.
Jestli na mě chce být naštvaná, tak jí k tomu dám důvod. Tuhle hru můžeme hrát obě.
,,Takže mi nechceš říct, proč včera viděli krále vycházet z tvé komnaty?" vpálí mi svoji otázku do obličeje. Okamžitě mi chleba uvízne v krku a já se rozkašlu. Cítím, jak mi horkost stoupá do obličeje. Amélie nevrle převrátí oči v sloup a podá mi sklenici vody. Rychle ji popadnu, až několik kapek dopadne na stůl, a hladově se napiji. Když kašel ustane, nadechnu se a narovnám. Zjistila jsem, že je to taková moje obrana.
,,A kdo to povídá, jestli to smím vědět?" zeptám se vyrovnaným tónem.
,,Já to věděla!" vykřikne a prudce vstane, až židle spadne na zem. ,,Já věděla, že to zase začne znovu!"
,,Nevím, o čem to mluvíš," řeknu suše a založím si ruce na prsou.
,,Nedělej ze sebe hloupou! Moc dobře víš, o čem mluvím! Zase si s ním. I potom všem, co se ti stalo, ho nenecháš na pokoji."
,,Měla by ses krotit," řeknu ostře a vstanu také. ,,Já za ním nešla, to on přišel za mnou. Nepsala jsem mu ani ho nevyhledávala. Sám se rozhodl za mnou přijít. Koneckonců je to jeho palác a on si může chodit, kam se mu jenom zlíbí. A co se týče pomluv, které se po paláci šíří, tak jsou mi upřímně ukradené a tobě by měly být taky. Protože to není vaše věc!" Poslední větu přímo zakřičím.
Amélie na mě vyjeveně kouká. Zhluboka dýchá a já vidím, že přemýšlí nad další promluvou.
,,Jak to myslíš, že to není moje věc? A kdo málem umřel strachy, když si byla zavřená v Bastile? Kdo neustále chodil za abatyší a přemlouval ji, aby napsala dopis králi na tvoji přímluvu? Kdo se o tebe staral, když si byla v bezvědomí? Mh? Kdo? Nemám ten pocit, že by cokoliv z toho udělal on. A ty mu ještě teď otevřeš dveře a budeš se tvářit jako by se nic nestalo!" zaječí na mě s rukama v bok
,,Takhle to ale vůbec není," zaječím na ni na oplátku ,, Já jsem mu neodpustila. Nevracíme se k sobě. Věř tomu nebo ne, ale já si moc dobře pamatuji, kdo se o mě staral a kvůli komu jsem skončila v Bastile. Ano, skončila jsem tam kvůli němu ale taky kvůli sobě! Každá strana má dvě mince, a dokud ty neznáš tu jeho, tak ti zakazuji o něm takto mluvit!"
,,Zakazuješ?" ušklíbne se ironicky. ,,Tak zakazuješ? To nemyslíš vážně."
,,Ale myslím. Protože na jedno si zapomněla. On je náš král! Můj i tvůj! A každý by měl znát své místo. Ale to ty moc dobře víš, že ano?" zeptám se jedovatě. Hněv mnou prostupuje a srdce mi divoce buší. Už toho mám dost. Jejich výčitek i neustálého poučování. Amélie o krok ustoupí dozadu a na chvíli ji přes tvář přeběhne stud. Hned se však znovu zamračí.
,,Jak to myslíš?" zeptá se přes zaťatou čelist.
,,Tak, že ti byla nabídnuta pozice abatyše. A ty sis dala čas na rozmyšlenou a využila si můj stav jako výmluvu pro odjezd. Já jsem ti vděčná za to, jak jste se společně s Fridrichem o mně ten první měsíc starali, ale jak vidíš, už dávno tvoji péči nepotřebuji. Přesto ty si pořád tady. Neodjela si, aby si přijala zodpovědnost nebo aby si napsala dopis na vysvětlenou. Jsi tady, oháníš se mým zraněním, ale ve skutečnosti se o mě už dávno nestaráš. Místo toho od tebe slyším jen kupu výčitek. Mám toho po krk! Dokud si nezameteš před vlastním prahem, tak se neopovažuj mi cokoliv vyčítat!"
,, Kdo ti o tom řekl? A vůbec! V první řadě, kdyby si mě poslechla hned na začátku a ukončila to, nic z toho by se nemuselo stát!"
Zuřivě na sebe hledíme. Nemůžu uvěřit, že jsme se dostaly až sem. Moje nejlepší přítelkyně, jediná, opravdová přítelkyně, ve mně vidí jen obyčejnou milenku krále a já se od ní dočkám jen výčitek.
Kdy se stalo, že mezi námi vznikla taková propast?
Jako první z nás, v našem tichém boji, ustoupí Amélie.
Spustí ruce podél těla a snad s nepatrným smutkem v očích, skloní v hlavu.
,,Tohle nemá cenu, Colette," řekne tiše.
,,Taky si myslím," přitakám odtažitě. ,,Dokud si nevyřešíme své vlastní záležitosti, ani jedna z nás nemá právo tu druhou osočovat nebo urážet. To si přátelé nedělají."
,,A jsi pořád má přítelkyně?" zeptá se zcela nečekaně. Úplně mě tou otázkou odzbrojí. Tatam je vztek. Přistoupím k ní a vezmu ji opatrně za ruce. Vzhlédne ke mně.
,,Samozřejmě, že jsem pořád tvá přítelkyně a ty si pořád moje přítelkyně. Na tom se nikdy nic nezmění. Pořád tě mám ráda. Jen..." vzdychnu a pustím její ruce.
..Jen jsou teď věci daleko komplikovanější než dříve," dokončí za mě Amélie větu a lehce se usměje. Přikývnu.
,,Chápu," hlesne.
,,Jestli chceš, tak tu zůstaň a nasnídej se. Mě přešla chuť. Půjdu se projít."
Natáhnu ruku po holi, kterou jsem si předtím opřela o stůl a vykročím vpřed. Tiše z komnaty odcházím a ještě tišeji za sebou zavřu dveře. Když cvakne zámek, mám pocit, že jsem tím uzavřela jednu celou kapitolu. A netuším, jak začít tu novou...

Nejdříve chci jít ven na zahradu ale příliš pozdě si uvědomím, že nemám nic přes sebe. Do komnaty se hned vracet nechci a tak zamířím do komnaty Francoise. Třeba mi řekne něco víc k těm klepům o mně a králi. Stejně by mě zajímalo, kdo ho mohl vidět a jestli se to doneslo už ke královně. Raději budu doufat, že ne.
Zaklepu na dveře a čekám. Když se neozve žádná odpověď, stisknu kliku a pomalu otevřu dveře. Francoise má velkou komnatu, kterou odděluje malý salónek. Vtom nyní nikdo není. Zavřu tedy za sebou dveře a zamířím k dalším dveřím, vedoucím do komnaty. Jak se k nim pomalu blížím, slyším tlumené hlasy. V okamžiku, když dojdu přímo před dveře, už slyším ostrou hádku. Poznám hlas Francoise a nějakého muže. Z toho, jak ho Francoise oslovuje, pochopím, že je to její otec.

,,Já už nechci, prosím. Nenuťte mě k tomu," pronese úpěnlivý hlas Francoise.
,,Absolutně mě nezajímá, co chceš a co ne. Jsi ostudou rodiny a tu ostudu z naší rodiny sejmeš!" zakřičí hlas otce Francoise.
,,Já to ale nedokážu! Nikdo si mě nevezme. Přeci musíte sám vědět, že o tom každý ví!"
,,A čí je to chyba? Kdyby ses neukazovala s tou děvkou, každý by na to zapomněl!"
,,Takhle o ni nemluvte. Je to moje přítelkyně," zaječí Francoise a ozve se rána.

V té chvíli prudce otevřu dveře. Francoise leží na zemi a drží se rukou za tvář. Její otec nad ní stojí se zuřivostí vepsanou v obličeji. Když mě uvidí, stáhne se zpátky.
,,Tady nemáte, co dělat," řekne ostře a založí si ruce za záda.
,,Omyl. To vy tu nemáte, co dělat. Toto jsou komnaty neprovdané dámy, která pobývá u dvora jako host Jeho Veličenstva. A ani vy, jakožto její otec, do těchto komnat nemáte přístup. Takže prosím," pokynu rukou a ukážu směrem ven. Vidím, jak se v něm perou jeho dvě osobnosti. Ta první, zuřivá a násilnická, by mě nejraději na místě zabila. Nicméně ta druhá, uhlazená, budící dojem kultivovaného šlechtice, nad ním zvítězí. Naposledy zavadí pohledem o svou dceru a potom s dupáním vychází z komnaty. Uhnu mu, aby mohl projít a já se ho nemusela byť jen prstíkem dotknout. Když však jde kolem mě, na malou chvíli se zastaví a stačí na mě zasyčet: ,,Tohle vám neprojde." Ušklíbnu se a on dál pokračuje v cestě. Zabouchnu za ním zuřivě dveře a otočím se starostlivě k Francoise. Stále se ještě nezvedla. Pomalu k ní přejdu a natáhnu k ní třesoucí se ruku.
,,Francoise," oslovím ji tiše a pohladím ji po rozpuštěných kadeřích. ,,Jsi v pořádku?"
Chvíli mi neodpoví. Slyším jen tichý vzlykot. Mlčky trpělivě čekám, než sama ke mně otočí tvář, mokrou od slz.
,,Je mi to líto," řekne jen a pomalu vstane.
,,Co ti je líto?" nechápu. Jeden pramen jí dám za ucho a z mého rukávu elegantně vytáhnu bílý kapesníček. Francoise si ho ode mě vezme a utře si tvář.
,,Že si to viděla," škytne a plaše se usměje.
,,Za to se neomlouvej. To on by se měl omlouvat. Nemůže se k tobě takhle chovat!" řeknu rozhodně.
,,Ale může. Právě že může," řekne s takovým smutkem, až mě zamrazí. S náhlého popudu ji obejmu. Tak silně, jak to jen dokážu. A uvědomím si další důležitou věc. Že jsem měla štěstí. Na rodiče, na otce, který na mě nikdy nevztáhl ruku a nikdy se mě nesnažil ponižovat. Francoise mě také obejme a položí si hlavu na moje rameno. Cítím, jak se ještě pořád chvěje.
,,Zase mi přišel připomenout, jak důležité je mě provdat. Chystá se na nový obchod a chybí mu finance. Vyhrožoval mi, že pokud si nenajdu do měsíce manžela, tak mě zabije a provdá moji mladší sestru. Colette. Je jí jenom dvanáct," zakvílí a znovu se rozbrečí. Otřesu se znechucením. Zatnu čelist. Krutost některých lidí mě zřejmě nikdy nepřestane překvapovat. Odtáhnu se od Francoise a chytím její hlavu do svých dlaní. Donutím ji tak se mi dívat zpříma do očí.
,,Teď mě dobře poslouchej, ano?" řeknu a ona, ještě pořád se slzami v očích, přikývne. ,,Nikdo neublíží ani tobě ani tvé sestře. Rozumíš? Nikdo, ani tvůj otec! A nikoho si brát nemusíš, pokud sama nechceš."
,,Ale.." chce něco namítnout, já však zakroutím rázně hlavou.
,,Žádné ale. Důvěřuj mi, ano? Mám plán, jak tohle všechno vyřešit. Jenom mi musíš věřit."
,,Dobře," hlesne a tentokrát je to ona, kdo mě silně obejme. Hladím ji po vlasech. Třese se a vzlyká. Nikdy jsem ji neviděla, takto vyděšenou. Zadívám se do praskajícího krbu a přimhouřím oči.

Zas a znovu se v mém životě objevil muž, který nezná své hranice a bere život druhého člověka, ženy, jako něco podřadného.
Teď se však moje situace změnila. Už nejsem ta bezbranná ani ustrašená dívka. A ani už nebudu nic podnikat na vlastní pěst.
Jak jsem tam tak stála a objímala svoji novou přítelkyni, nemohla jsem se dočkat večera a příchodu krále Francie.
Protože on je odpověď na všechny naše problémy.