Hříšná víra - DOKONČENO

Po tom...

Ráno se probudím ještě víc unavená a ponížená než večer.
Posadím se na postel a přitáhnu si kolena k tělu. Bradu si položím na kolena.
Opravdu se to stalo?
Zavřu oči. Potlačím vzlyk. Ano, stalo.
Chci si schovat tvář do dlaní. Zaúpím. Opatrně si sáhnu na nos. Ano, je zlomený. Úplně jsem na to zapomněla.
Rychle vstanu z postele a podívám se nejistě na sebe do zrcadla. Zajíknu se. Vypadám otřesně. Můj obličej připomíná rajče. Mám oteklou tvář a na nose mám zaschlou krev. Vjedu si zoufale do vlasů.
Co mi to udělal? Ten parchant! Jak si to mohl jenom dovolit? Co s ním asi dauphin udělal? Udělal s ním vůbec něco?
Ozve se zaklepání.
,,Dále," hlesnu. Do pokoje nakoukne Margot. Když mě uvidí, lehce se usměje.
,,Už jste vzhůru. Přinesla jsem vám snídani," ukáže na talíř a položí ho na stůl. Nejistě se na ni podívám. ,,Děkuji."
,,Není zač. Pojďte. Když se najíte, tak vám bude hned lépe. A za chvíli má přijít doktor," dodá a začne mi stlát postel.
Sednu si ke stolu a vezmu do ruky vidličku. Napíchnu kousek šunky a pomalu si ji vložím do úst.
,,Jak dlouho jsem spala?" zeptám se opatrně. Musím zjistit, co všechno ví.
,,Celé dopoledne. Nechtěla jsem vás budit. A potom Jeho Výsost..." zardí se a nadrchmá polštář.
,,Dauphin byl tady?" překvapeně položím vidličku na talíř. Přikývne.
,,Našla jsem ho tu, když jsem vás ráno chtěla jít vzbudit. Seděl na židli vedle vaší postele a spal." Rychle skloní oči a dál mi upravuje postel. Zalapám po dechu. On tu zůstal přes noc? Byl tu celou dobu? Ale proč...
,,Ehm. Nic se nestalo. Včera jsem to přehnala s vínem. Upadla jsem a dauphin mi pomohl se dostat do komnaty. Zřejmě byl unavený vracet se k sobě do komnat. Kde má vlastně komnaty? Aspoň na druhém konci paláce, ne?" uchechtnu se, ale do smíchu mi není. ,,Madmoisselle, Colette," opraví se, když ji zpražím pohledem. ,,Nemusíte mi nic vysvětlovat. Já vím své a tím to končí. Pokud jste spadla, tak jste spadla. Nebudeme se vtom dál vrtat." Vděčně se na ni pousměji.
Sním ještě pár kousků než snídani definitivně odložím.
V tu chvíli přijde doktor.
Opatrně mi omyje tvář heřmánkem, očistí nos a dá mi lahvičku se žlutou tekutinou proti bolesti.
,,Teď je důležité, abyste odpočívala. Jezte vývar a dejte si svařené víno. To vám uleví od bolesti a pomůže nabrat síly," řekne mi, když si sbalí své věci. ,,Děkuji." ,,Uděláme vše, jak jste řekl," ozve se Margot a vyprovodí ho ke dveřím. ,,Počkejte ještě!" vyhrknu. Otočí se ke mně. ,,Ano, madmoisselle? Bolí vás ještě něco?" ,,Ne," skloním oči studem. ,,Jen jsem vás chtěla požádat abyste...Tedy...Nikdo nemusí vědět, že..."
Nesnáším se za to, že se nedokážu jasně vyjádřit.
Doktor mě však pochopí. Jeho rysy v obličeji se uvolní a lehce se pousměje.
,,Nemusíte se bát. Jeho Výsost mě již instruoval." S tím odejde.
Nadzvednu obočí.
Cože? On s ním mluvil dauphin?
,,Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale potřebuji vidět budoucího krále," zamumlám naštvaně.
Margot mi pomůže se vykoupat. Na těle se mi pomalu začínají objevovat modřiny. Zvlášť na levém stehně a břichu. Margot to nijak nekomentuje a já jsem jí za to znovu vděčná. Potom mi pomůže se převléct. Namáhavě si lehnu do postele. Margot mě přikryje. ,,Nečekala bych, že budu tak unavená," zamumlám a zívnu. Margot se zasměje. ,,Jen spěte. Aspoň naberete síly. A kdo ví? Až se proberete, třeba bude vše lepší." ,,Kéž by..." Zavřu oči a zavrtám se do postele. Za pár chvil usnu.

Utíkám. Před sebou mám dveře. Rychle je otevřu a běžím dál. A dál. A dál. Vidím před sebou další a další dveře. Zoufale je otevírám.
V rychlosti se rozhlédnu, ale nevidím jinou cestu k úniku. Cítím, že je mi v patách. Dám se tedy znovu do běhu a celý ten začarovaný kruh pokračuje.
A potom se ozve rána. Vše se zpomalí.
,,Colette!" vykřikne mé jméno.
A já vím, že jsem v koncích. Ano, tady umřu. Paralizovaně stojím a nedokážu se pohnout. Dech mám trhavý. Zavřu oči. Popadne mě za rameno a trhne se mnou dozadu.

,,Neee!" vykřiknu a probudím se. Lapám po dechu. Mám zpocené čelo a třesu se. Někdo mě hladí po zádech.
Strach mě úplně paralizuje. Chvíli mi trvá než si uvědomím realitu.
Byl to jenom sen. Noční můra. Ve které se objevil on. Robert. Zničeně vložím hlavu do dlaní. Chce se mi brečet.
Proč se mi zjevuje zrovna on? Je mrtvý! Mrtvý! Ten bastard je mrtvý! Neměla bych na něj myslet. Chtěla jsem začít znovu. Být silná. Sakra, Colette...
,,Colette, jste v pořádku?" ozve se jeho hlas.
Na vteřinu se napnu, ale potom se k němu otočím.
Opravdu je to on. Budoucí král Francie mě oslovuje jménem a hladí mě po zádech. Jeho tvář je pokryta obavami. Dojme mi to.
Přikývnu a odtáhnu se. Jeho ruka, tak zůstane ve vzduchu. Připaží ji a na tváři se mu objeví vážná tvář.
,,Přišel jsem se podívat, jak se vám daří, madmoisselle."
,,To je od vás šlechetné, sire. Už je mi lépe. Byl tu doktor. Dal mi lék proti bolesti. Už budu v pořádku."
Pochybovačně se zamračí. ,,To si nemyslím."
Naježím se. ,,Jak to myslíte?"
,,Fyzicky se určitě zotavíte, o tom nemám pochyb. Ale co vaše duše?"
,,Co je s ní?"
,,Je očividně něčím zatížená."
,,A vy jste ten, co jí ulehčí?" zaútočím na něj.
Přes tvář se mu mihne stín něčeho, co neznám. Dá si ruce za záda a začne pochodovat po pokoji.
,,Nemusíte se mi svěřovat. Můžete se vyzpovídat. Jsem si jistý, že by vám kněz ulehčil od svědomí a strachu."
,,Nemějte obavy. Já mám svědomí čisté. Nepotřebuji se s ničím svěřovat."
,,Ano. To jsem viděl," odsekne.
,,Co tím zase myslíte?" vyjedu na něj. Teď už toho mám dost. Co si myslí? Že je nějaká brána do duše?
,,Křičela jste ze spaní. Křičela jste jméno nějakého Roberta a ať vás nechá být. Včera vás napadl muž a vy jste řekla, že to nebylo poprvé! Pokud nechcete říct pravdu mě, tak dobře. Akceptuji to. Ale někomu to řekněte. Někomu se svěřte. Jinak vás to zničí!" vykřikne.
Překvapeně na něj hledím. Zatnu pěsti.
,,Že zrovna vy máte, co říkat o svěřování. Co vy a vaše antipatie k Mazarinovi? Mh? Proč vy se nesvěříte? Proč nic neuděláte?" obořím se na něj.
Nevěřícně na mě hledí.
Jo, byla to rána pod pás. Ale pokud po mně něco chce, tak má jít příkladem.
,,Tak dobře," vydechne.
Zaraženě na něj hledím. Přejde zpátky ke mně a posadí se na kraj postele. Spojí dlaně k sobě a přitom se dívá do země.
,,Řeknu vám o svém démonovi a vy mi řeknete o svém."
Vzhlédne ke mně. Překvapí mě odraz v jeho očích. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Už jen to, že je tady je překvapení. A teď mi tu nabízí, že se mi svěří?
,,Proč?" zašeptám.
,,Sám nevím. Mám pocit, že vám můžu věřit. Že tu informaci, proti mně nepoužijete. I přesto, že jste se nebála mě vydírat s mým dostaveníčkem," uchechtne se. ale hned zmlkne.
,,Nechtěla jsem vás vydírat. Omlouvám se."
Natáhnu k němu ruku. Podívá se na ni. Potom ji uchopí a stiskne.
,,Přijímám," dodám a odtáhnu se.
Opřu se o polštáře a nakloním hlavu na stranu. Dauphin zabodne pohled někam nade mě. Zhluboka se nadechne.
,,Otec zemřel, když jsem byl malý. Skoro si na něj nepamatuju. Vím, že měl hodně rád koně. Pamatuju si, že mě k nim párkrát vzal. Jinak si na něj nevzpomínám. Vím jen, že byl moc nemocný. Když umřel, vlády se ujala matka. Tehdy potřebovala někoho, kdo by jí pomohl. Možná tomu neuvěříte, madmoisselle, ale na dvoře je mnoho zrádců. A královská rodina jich má nejvíce ze všech. Nikdy nevíte, kdo zradí. Chápu, proč udělala, co udělala. Nic jí nevyčítám. Ale teď už jsem dospělý. Dokážu se rozhodovat sám. Nevidím jediný důvod, proč by tu měl zůstávat a hrát si na krále. On není žádný král!" začne zvyšovat hlas.
,,Myslí si, že když mu ostatní ministři zobou z ruky a matka je z něj celá unešená, tak mu vše projde! To se ale mýlí. Jsem tu já! Já jsem právoplatný král! A on je nic! Nic! Nemá právo mě peskovat nebo poučovat. Dokážu se rozhodovat sám! Co si vůbec o sobě myslí? On není král! On není můj otec!" zařve a zuřivě praští židlí stojící naproti něho.
Leknutím vyjeknu.
Zuřivě se ke mně otočí. Hledím na něj vyjeveně a lapám po dechu.
Když mě takhle uvidí, jeho zuřivost okamžitě zmizí. Nahrbí se a skloní hlavu.
,,Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vylekat." Znovu si sedne na postel a svěsí hlavu.
Dívám se na židli, kterou hodil přes půl pokoje.
Nečekala jsem, že by to mohlo být až tak bolestné téma.
Nahnu se a došoupu se k němu. Sednu si vedle něj bokem.
,,Řekl jste o tom někdy Jejímu Veličenstvu?" zeptám se opatrně. Zakroutí hlavou.
,,Nemám co."
Zamračím se. ,,Nerozumím vám. Vždyť jste řekl..."
,,Colette," podívá se na mě. Vidím v jeho tváři smutek a únavu.
,,Král nikdy neukazuje pravé emoce. Král je maska, která vždy musí být silná a zářit. A je jedno, co si myslíte. Pro všechny musí být král autorita. Síla a rozhodnost."
,,Ale je to vaše matka," hlesnu.
Smutně se na mě usměje. ,,A já ji miluji. Za to, že mi dala život. A za to, jak bojovala pro moji budoucnost a bezpečí. Ale je to také královna a regentka. A tou bude vždy v první řadě." Zakroutím hlavou. ,
,To ale není správné," kuňknu a ani nevím, proč mi začnou téct slzy.
,,Možná. Ale vždy to tak bylo a bude. Nemá cenu se pokoušet to měnit."
Opatrně se přiblíží k mému nateklému obličeji a slzu mi setře.
,,Měl byste se o to aspoň pokusit. Chcete být výjimečný král? Neodpovídejte. Vím, že ano. Pokud nezačnete dělat změny v takových věcech, jak potom chcete dělat změny ve prospěch státu? Války?"
Zaujatě mě poslouchá.
,,Měl byste si promluvit se svou matkou. A pokud ji považujete spíše za královnu, budiž. Tak si s ní promluvte jako následník trůnu. Musí vás vyslechnout. Neměl byste žít v zášti. Věřte mi. Dost to ničí život." Smutně se na něj usměju a ani nevím proč, přikryji svoji ruku tou jeho.
,,Kdo by si to pomyslel, že z vás bude tak dobrý řečník? Měla byste být můj rádce."
Uchechtnu se. ,,Nevím, jestli je to dobrý nápad."
,,Uvidíme. Možná vás budu v budoucnu potřebovat. Když si budu chtít s někým promluvit," dodá, když se zamračím.
,,Možná. Doufejme, že ne."
Chvíli na sebe mlčky hledíme. Potom proplete svoje ruce s mými. Překvapí mě to, ale neucuknu.
,,Je vám už lépe? A teď buďte upřímná," poprosí mě.
Přikývnu. ,,Je mi lépe. Sice mám obličej jako jedno velké rajče, ale je mi lépe. Bolest už skoro necítím."
Oddechne si.
,,Co se stalo s..."
,,Odjel. Vyhodil jsem ho. Nechci ho ani vidět," odfrkne si.
Zbystřím. ,,Takže se už nevrátí?"
Bolestně se na mě podívá. ,,To vám bohužel slíbit nemohu. Jeho rodina je významná v obchodu s bavlnou. Jeho otec má styky, které Francie potřebuje. Ale v nejbližší době se nevrátí. Mrzí mě, že nemůžu udělat prozatím víc."
Zakroutím hlavou.
,,To je v pořádku."
Není to sice, co bych chtěla slyšet, ale prozatím mi to stačí. Hlavně ho nechci nikde potkat.
,,Co jste řekl doktorovi?"
,,Že jste upadla a potřebujete ošetřit."
,,Netvářil se, že by tomu věřil," dodám pochybovačně.
,,Nemusí tomu věřit. Ale bude to říkat, protože jsem mu to nařídil. A to platí pro každého. Nikdo se vás nebude na nic ptát. To vám můžu slíbit."
,,Až na vás," neubráním si rýpnout.
Rošťácky se usměje. Konečně. Za celou tu dobu.
Oddechnu si a podívám se na naše ruce. Není to správné. Je to budoucí král. Tohle bych si k němu neměla vůbec dovolit. Nic z toho. Ale zachránil mě. Takže cítím vděk? Nebo mi je s ním jen v tuto chvíli dobře?
,,Zajímalo by mě na co teď myslíte," řekne a usměje se na mě.
,,Přemýšlím nad celou touto situací. Že jste tady a držíte mě za ruce. To není úplně v pořádku."
,,Zneklidňuji vás? Mám vás pustit? Nebo odejít?" zeptá se a jeho hlas se opět změní.
Rychle zakroutím hlavou a skloním hlavu.
Slyším, jak si oddechne.
,,Musím říci, že pro mě je to také nové. Nikdy jsem s žádnou ženou nebyl o samotě aniž bych s ní nechtěl strávit noc. Tedy až na moji matku, samozřejmě."
Zacukají mi koutky.
,,Víte, je mi s vámi dobře. Jste upřímná. Věřím vám. A navíc cítím zodpovědnost za to, co se včera stalo."
Uhnu pohledem. ,,Už jsem vám řekla, že to není vaše chyba. Navíc se nic nestalo. On mě..." hlas mi selže.
Vyprostím ruce z těch jeho a otřu si tváře. Nadechnu se a snažím se působit vesele.
,,Jsem ráda, že mi věříte. Velice si toho vážím. Můžete mi věřit. Ale nemějte ke mně pocit vinny. Vy za to nemůžete. Jsem vám vděčná, za všechno co jste udělal. Ráda bych vás odprostila od veškerých závazků."
Dauphin si teď klekne na postel, která se pod jeho vahou lehce prohne. Zvedne mi lehce bradu ukazováčkem.
,,Nejste žádný závazek. Rád si s vámi povídám. A po včerejšku vás už jen tak nenechám bez dozoru," řekne přísně a v jeho obličeji vidím, že nemá cenu odporovat.
,,Měla byste si teď lehnout," řekne najednou.
Ta náhlá změna tématu mě překvapí a lehce naštve. Nejsem žádná panenka!
,,Nechtěl jste náhodou slyšet o mých démonech?" rýpnu si. Vtom se zarazím. Nechci o nich mluvit. Oh, Colette! Proč si se o tom jen zmiňovala?
,,Rád bych si vás vyslechl, ale nechci vás do ničeho nutit. A mám pocit, že vy o tom sama mluvit nechcete."
Trefa, to vážně nechci.
,,Raději si lehněte. A zítra si zase promluvíme," řekne a seskočí z postele. To mě rozesměje. Vlezu si pod peřiny a on mi pomůže se přikrýt.
Páni, ukládá mě do postele samotný dauphin.
,,Odpočiňte si. Odpoledne za vámi přijdu. Mžeme se jít projít do zahrady, když budete chtít," řekne a usměje se.
Lehce kývnu.
,,A Colette?"
,,Ano?" hlesnu, překvapená, že mě znovu oslovil jménem.
,,Myslel jsem vše, co jsem vám řekl. Opravdu je mi s vámi dobře."
,,Dobrou noc, sire," řeknu jen a zavřu oči.
I tak vidím před sebou jeho úsměv.

Ještě další hodinu se převaluji v posteli, zatímco on už je dávno pryč.
Za kým šel? Za Marií? Nebo za nějakou jinou milenkou?
A co je mi vlastně po tom? Je to budoucí král! Král! Colette, vzpamatuj se.
Měla by si být vděčná, že nikomu neřekl o tom incidentu a ne tu uvažovat s kým asi teď spí!
Ale řekl mi o Mazarinovi. O otci. To nemusel. A ani na mě netlačil, abych se mu svěřila.
To přeci něco znamená.
Jsem z toho zmatená. Do toho mě rozbolí hlava.
Posadím se na postel. Chvíli přemýšlím, jestli mi stojí za to vstát a jít se napít. Nakonec usoudím, že ano.
Když poslední kapky vody uhasí moji žízeň, uslyším zavrzání dveří. Rychle se k nim otočím. Dech se mi okamžitě zrychlí.
Bože, prosím, ne...
Postava za sebou zavře dveře a v tlumeném světle poznám, o koho jde.
,,Co tu proboha děláte?" vyjedu na něj. Zároveň skryji úsměv. Není u Marie ani u žádné jiné.
,,Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyděsit. Jen jsem se ještě přišel podívat, jestli spíte."
,,No jak vidíte, tak ne. Nemůžu usnout," přiznám se.
Stojí u těch dveří, tak kajícně až mám chuť se zasmát. Kde se jenom poděl ten samolibý úsměv a to neotřesitelné sebevědomí? To ho včerejší noc opravdu tak poznamenala?
Když si uvědomím realitu, posmutním.
Určitě mě lituje. Cítí vinnu.
,,No tak když už víte, že jsem vzhůru, možná byste měl jít. Zítra máte určitě důležité povinnosti."
,,Vlastně ani ne. Hon se zrušil kvůli počasí a výuku mám až odpoledne."
Nervózně tam stojíme.
Napadne mě něco šíleného.
Něco za co se budu později proklínat a kdyby na to někdo přišel, tak bych měla velký problém.
Ale potom co mi řekl a jak smutně na mě působí, to řeknu napříč všemu.
,,Nelehnete si ke mně na chvíli? Myslím, než usnu."
Překvapeně na mě vykulí oči. Hned se však ovládne a lehce kývne.
Otočím se na patě a lehnu si do postele. Při představě, že mě sleduje, se mi zježí chloupky na zátylku. Nikdy jsem s cizím mužem v jedné posteli nespala. Odsunu se víc ke středu postele a podržím přikrývku.
Sleduji, jak si pomalu vyzuje boty a odloží si kabátec. Na sobě má tak jenom kalhoty s bílou košilí. Pomalu se přiblíží k posteli. Lehce do ní vklouzne. Přitom pohybu se jeho chodidlo dotkne toho mého. Rychle ucuknu a zrudnu.
,,Omlouvám se."
,,To je v pořádku."
,,Jestli je vám ro nepříjemné, tak odejdu."
,,Ne. Jen tu zůstaňte. Než usnu. Prosím."
Přikývne a uvolní se.
Podložím si hlavu rukou a podívám se na něj. Je tak blízko. Vidím, že má od sluníčka jemné vrásky kolem očí a čela. Je to zvláštní. Tak mladý a přitom působí v některých věcech tak dospěle.
,,Dobrou noc, sire," zamumlám.
,,Dobrou noc, Colette."
Usměju se a zavřu oči. Za pár minut můj dech nabere pravidelnosti a zpomalí se. Usnu.