Hříšná víra - DOKONČENO

Dlužníci

Ráno u snídaně jsem byla zamlklá. Neustále jsem převalovala hrášek z jedné strany talíře na tu druhou. A ani jehněčí mi nijak zvlášť nechutnalo. Zato ostatní měli skvělou náladu.
Edmund přišel v doprovodu se svým otcem, který nás srdečně přivítal. Edmund mu byl velmi podobný, jen ne s tak přísným výrazem ve tváři. Oba muži z rodu de Arges se dali do živého rozhovoru s dauphinem, de Bernierem a ostatními muži. Probírali barvitě jejich dnešní hon a navzájem si čechrali svá ega.
Dohánělo mě k šílenství, jak se budoucí král dokázal tak bavit a smát po včerejším večeru. Já tu seděla vyčerpaná emočně i fyzicky ale jeho náš včerejší rozhovor zřejmě vůbec nezasáhl.
Znechuceně jsem odvrátila od nich pohled.
Vedle mě seděla Francoise a probírala s princeznou nynější módu. Princezna pozorně poslouchala, občas přikývla ,a když se Francoise zmínila o nových perlách, lehce jí zčervenaly tváře. Znuděně jsem si povzdechla.
Proč jsem sem vůbec jela?

,,Henriette, musíte nám to odpustit, ale dnes vás opustíme. Je čas skolit jelena," ozve se naproti stolu hlas dauphina.
,,Přeji hodně štěstí. Phillipe, vy nepojedete?" zeptá se princezna svého manžela.
Ten seděl znuděně naproti mně a vypadal, že měl opravdu těžkou noc.
,,Dnes ne. Jsem unavený. Zúčastním se zítra," odpoví a zívne.
Princezna semkne rty do tenké přímky. Nikdo nic nedodá. Muži se zvednout a pomalu odchází. Jediný Edmund se s odchodem zdráhá. Vyhledá mě pohledem a usměje se na mě. Automaticky mu úsměv oplatím. Zřejmě je to pro něj signál k odchodu, neboť se ještě ukloní princezně a spěšně odejde.
,,Tak co budeme dnes dělat?" zeptá se zvesela jedna z princezniných dam.
,,Mohli bychom jít na procházku. Trochu to tu prozkoumat. Co vy na to, manželi?" Henriette k němu otočí svou bledou tvář plnou naděje.
,,V žádném případě. Jsem vyřízený. Půjdu si lehnout. Vy si dělejte, co chcete," odmítne příkře Phillip Orleánský a s těmi slovy vstane.
,,Možná kdybyste celou noc nehrál karty a neponocoval, nebyl byste unavený," odvětí káravým hlasem princezna.
,,A kdo říká, že jsem byl vzhůru kvůli kartám?" povytáhne obočí a provokativně na ni mrkne. Princezna rychle skloní pohled a všimnu si, že zaryje nehet palce do své dlaně. Je očividné, že ji její manžel dostal do nepříjemné situace.
Všechny mlčíme a čekáme, až vévoda orleánský odejde. Když za ním zapadnou dveře, tíživá atmosféra jeho slov rázem zmizí.
,,Takže. Mám vám donést plášť? Procházka zní jako skvělý nápad," řeknu s úsměvem.
Princezna se na mě vděčně podívá a přikývne.

Počasí bylo milosrdné. I přesto, že foukal studený vítr, stále svítilo sluníčko, které nás dokázalo zahřát.
Choulila jsem se do svého nově ušitého pláště a kráčela za princeznou, která byla zavěšená do Francoise. Povídaly si o svatebních přípravách blížícího se sňatku Francoise s de Bernierem.
Já ani ostatní dámy k tomuto tématu neměly, co říci.
Manželství pro mě bylo peklo, do kterého bych se už nikdy nechtěla vrátit. Teror mého manžela bylo to nejhorší, co jsem dosud zažila. V poslední době se mi o mé minulosti zdály noční můry. Byla jsem opět zavřená na našem sídle, zbitá a bezmocná. To jsem se vždy probouzela s křikem a potem po celém těle.
Znovu se vdát? Ne! To už nikdy!
Navíc de Bernier byl člověk, kterého jsem chtěla vidět mrtvého. Během jejich povídání se mi v hlavě vynořovaly různé scénáře jeho smrti.
Musím to udělat tak, aby věděl, čí dcera bude jeho zkáza a zároveň, aby nikdo nevznesl podezření proti mně.
Upřímně jsem doufala, že se mi podaří uskutečnit svou pomstu dříve, než si ho Francoise bude muset vzít.
Bylo mi jasné, že ona to jako tragédii nevidí. Spíše to pro ni byl obchod se skvělými vyhlídkami do budoucnosti.
Ale jak dlouho by byla v bezpečí, když by de Bernier získal její věno?
Hluboko ve svých kostech jsem cítila, že by ji zabil. A nebo uklidil někam hodně daleko, jen aby získal svoji svobodu a udržel si pozici u dvora. Protože dvůr byl všechno. A v momentě, když jste ztratili pozici u dvora, jako byste ani nikdy nežili.
,,Vrátíme se už. Začíná mi být zima," hlas princezny Henriette mě vytrhne z mých myšlenek.
,,Colette, myslíte, že byste mohla jít napřed a požádat o horké mléko? Nerada bych nastydla," zeptá se mě princezna.
,,Samozřejmě, Vaše Výsosti," odpovím a ukloním se.
Francoise se na mě ušklíbne a znovu začne mluvit o svých svatebních šatech. Protočím oči a vydám se k sídle.
Že já se o ni vůbec starám, nadávám si v duchu.
Jdu rychlou, energickou chůzí. Vidina teplého mléka i pro sebe mě žene kupředu.
U brány se zastavím a ohlédnu se přes rameno. Princezna a její doprovod mě pomalu dohánějí, ale stále mám čas.
Otočím se tedy zpět a vydám se hledat kuchyni.
Mám štěstí, neboť potkám služebnou, která mě dostala na starost. Sdělím jí své požadavky a ona mi slíbí, že mléko donese do pokoje princezny. Usměji se na ní a rozloučím se s ní.
Zamířím do pokoje princezny. Stoupám po točitém schodišti. Přidržuji se zábradlí a dívám se pod nohy, abych si nešlápla na sukni.
Potom projdu dlouhou chodbou a zamířím doleva. Na místě se zastavím.
Uprostřed chodby stojí vévoda orleánský a s ním v těsném objetí rytíř. Zuřivě se líbají a hlasitě vzdychají. Mám pocit, že brzy skončí v ložnici.
Potichu se otočím na patě a chci nepozorovaně zmizet, jenže uvidím naproti v chodbě přibližující se princeznu. Otáčí se dozadu za Francoise, která má očividně problém vyjít točité schodiště.
Aby taky ne, s tolika vlečkami, pomyslím si uštěpačně.
Ve vteřině se však vzpamatuji, protože princezna si mě všimne a zamává mi. Přibližuje se čím dál víc. Začínám panikařit.
Jestli je najde, tak...
Hlasitě zakašlu. ,,Vaše Výsosti, služebná vám mléko přinese přímo do komnaty!" zařvu a otočím se dozadu. Vidím, jak se vévoda od rytíře odtrne a teď těká pohledem po úkrytu.
,,Nemějte obavy! Určitě nenastydnete," zakřičím směšně nahlas a můj pohled se setká s vévodovým.
Rychle mu ukážu na dveře od mé komnaty. Kývne a popadne rytíře za ruku. Oba rychle zapadnou do mého pokoje.
Otočím se prudce zpět k princezně, která je teď opravdu blízko. Srdce mi děsivě tluče a cítím nepříjemný šum v hlavě.
,,Colette, pročpak jste tak křičela?" zeptá se mě s podivem princezna a změří si mě pohledem.
,,Já..." podívám se z princezny na zamračenou Francoise a zpátky na princeznu. ,,Jen jsem chtěla, abyste to věděla," vypadne ze mě bezmocně.
Francoise pozvedne nevěřícně obočí a změří si mě pohledem. Princezna na mě upřeně zírá. Nakonec se jí svaly v obličeji uvolní a tiše se zasměje.
,,Její Veličenstvo, má opravdu štěstí. Jste oddaná společnice, jen co je pravda."
Obejde mě spolu s Francoise a dámami. Snažím se zachovat klid. Cítím, jak se mi tep pomalu vrací do normálu.
,,S vaším svolením, ráda bych si dala plášť do svého pokoje."
,,Jistě. Ale potom hned přijďte. Ráda bych si od vás poslechla nějakou skladbu," řekne mi mile.
,,Jistě," ukloním se a zapadnu do pokoje.
Za zavřenými dveřmi hlasitě vydechnu a pomalu se otočím směrem k pokoji. Přede mnou stojí zamračený rytíř, který má založené ruce na hrudi a vévoda, který ke mně okamžitě přistoupí. Chytí mě za zápěstí a silně mi jej zmáčkne.
,,Au!" vykřiknu a chci se mu vytrhnout. Stisk zesílí a moje zápěstí zrudne.
,,Jestli někomu řeknete, co jste viděla, postarám se, abyste se do paláce už nevrátila!" zasyčí na mě výhružně.
Zamračím se na něj. ,,Kdybych to chtěla prozradit, tak vás neupozorním," odseknu a snažím se znovu vytrhnout své zápěstí z jeho stisku.
,,Proč jste to vlastně udělala?" zeptá se mě rytíř a přejde k nám. Měří si mě zkoumavým pohledem.
,,Nechtěla jsem, abyste se ocitli v ošemetné situaci," odpovím popravdě ,,a navíc nechci, aby se princezna trápila," doplním směrem k princi.
Ten se na mě pořád mračí. Rytíř mu položí dlaň na paži a něžně jej pohladí.
,,Pusť ji přeci. Je jasné, že nic neřekne."
Vévoda se podívá na svého milence. Pohled se mu zjemní. Dokonce mu lehce zacukají koutky. Potom se otočí zpět ke mně a opravdu mě pustí.
Ruku si rychle přitisknu k tělu. Místo jeho stisku mě stále bolí.
,,Dobrá. Budu vám vděčný, když to zůstane mezi námi, madmoiselle," řekne už mírným, vyrovnaným hlasem vévoda.
,,Nemějte obavy," odpovím pevně. Odložím plášť na křeslo a zamířím ke dveřím.
,,Taky už půjdeme. Nemůžeme tu zůstat celý den," prohodí zvesela rytíř.
,,Raději počkejte, než za sebou zavřu dveře od princeznina pokoje. Aby vás někdo nezahlédl," dodám s pousmáním.
Doufám, že moji starost ocení. To poslední co bych teď potřebovala, je nepřátelství bratra budoucího krále Francie.
Zamířím ke dveřím a lehce je pootevřu. Podívám se na ně a lehce kývnu. Chci proklouznout, ale zastaví mě dotek dlaně na mých zádech. Překvapeně vzhlédnu. Rytíř se ke mně s úsměvem skloní.
,,Dneska jste nás zachránila. Jsem vašim dlužníkem. Kdyby cokoliv, stačí říct," zašeptá mi do ucha. Potom se ode mě odtáhne a kývne bradou ke dveřím.
Ovládnu se a skryji svůj překvapený výraz. Proklouznu dveřmi a rychle přeběhnu ke dveřím princezny. Naposledy se ohlédnu.
Trčící hlavy těch dvou ze dveří mě málem rozesmějí. Otevřu dveře a vejdu do pokoje princezny.
Doufám, že ti dva nikoho jiného už nepotkají.