Hříšná víra - DOKONČENO

Vražedné tempo

Nesnášela jsem se!
Vážně hodně, hodně moc.
Už dobré dvě hodiny jsem seděla vtom proklatém dámském sedle a myslela si, že umřu. Záda jsem přestala cítit hned na začátku celé této vyjížďky. Do toho začal foukat nesnesitelný vítr, který mě šlehal do očí a nedovoloval mi, společně s utaženým korzetem, se pořádně nadechnout. A aby toho nebylo málo, začala jsem cítit bodavou bolest v mém pozadí.
Jak já nesnášela tuhle vyjížďku. A v této chvíli jsem nesnášela i dauphina a princeznu.
Ti dva, jakoby  se nedokázali unavit. Mou jedinou motivací, proč s nimi držet krok, byla přítomnost Berniera. Ještě jsem ho nespatřila. Ale věděla jsem, že tu někde je. Říkal mi to můj šestý smysl. A jestli jsem ho konečně chtěla vidět, musím tohle utrpení vydržet.
,,Výsosti, stůjte. Ne tak rychle," křičel za dauphinem jeden z jeho doprovodu. Pocítila jsem k těm mužům lítost. Vždycky jsem si myslela, že ty věčné vyjížďky a hony jsou úplná zmařilost svého času. Jestli ale takovou jízdu hrůzy museli absolvovat pokaždé, měli můj tichý respekt.
,,Ale no tak Charlesi. Nesmíte být pořád tak opatrný," zavolal na něj se smíchem dauphin a jako naschvál přidal.
Protočila jsem oči a popohnala svého koně. Dávala jsem si šance ještě pár minut. Potom mě celá tahle vyjížďka dostihne a stejně si budu muset odpočinout.
Princezna jakoby vyslyšela mé myšlenky, prudce strhla uzdu svého koně, který se zařehtáním zastavil. A s ním i půlka doprovodu. Dauphin otočil koně, udělal s ním kruh a potom přicválal ke své sestřenici.
,,Copak, drahá sestřenko. Už nemůžete?" zeptá se smíchem.
,,Musím se přiznat, že je tomu tak. Jste daleko lepší jezdec než já."
Princezna popadala dech a její bledé tváře teď měli růžový nádech.
,,Možná je to tím sedlem. Říkal jsem vám, ať si vezmete pánské."
,,To by nebylo vhodné," namítne princezna a nejsem si jistá, jestli ji to skutečně pohoršilo nebo se jí ta nabídka naopak velmi zamlouvala.
,,Ať tak nebo tak, jste velmi dobrá jezdkyně. Pokud tedy naléháte, uděláme si přestávku," pronese shovívavě budoucí král a já potlačím zavýskutí.
Celá družina se tedy rozjede ke stanům, kde pod slunečníkem sedí královna se svými dvorními dámami a občerstvením.
Vyčerpaně seskočím z koně a rychle se chytím uzdy, neboť moje nohy mě nechtějí poslechnout.
Zatracená vyjížďka, pomyslím si s křiveným obličejem bolestí.
Vtom si všimnu královnin úsměv a rychle se vzpamatuji. Ukloním se, jak jen to jde a poupravím si sukni.
,,Madmoiselle, tak co říkáte na dnešní vyjížďku? Zrovna se tady s hraběnkou dohadujeme, kdo z vás všech bude nejvíce zničený," zasměje se královna, když k ní přistoupím.
,,Tedy, Vaše Veličenstvo, musím přiznat, že jeho Výsost a Její Jasnost jsou skvělí jezdci."
Královna pokýve hlavou a pokyne mi, abych se posadila. S vděčností mi div nevyhrknou slzy.
,,Ale máte můj obdiv. Já bych to vzdala už dávno. A vy jste zůstala pořád v družině, i přesto, že to pro vás muselo být těžké," otočí ke mně hlavu a přihmouřenýma očima si mě měří.
,,Říkala jsem Vašemu Veličenstvu, že jsem dlouho nejezdila a chyběl mi čerstvý vzduch."
Musím se hodně přemáhat, aby to znělo aspoň z poloviny věrohodně.
,,To vám musel chybět opravdu hodně. Vzhledem k vražednému tempu, jaké můj syn nastavil."
Vezmu si pohár vody od služebné, která mi ho akorát podstrčila pod nos a s vděčností se napiji,
Královna se na mě ještě usměje, pravděpodobně pobavená myšlenkou, která jí vytanula v hlavě a otočí se zpět ke svým společnicícm.
Já se opatrně začnu otáčet po všech přítomných, kteří stojí a nebo se povalují na dekách kolem nás.
Pozorně si je prohlížím, jeden po druhém. Hledám svůj cíl ale stále ho nevidím. Zaskřípu zubami.
,,Madmoiselle," ozve se známý hlas a já stočím pohled na člověka, který se nade mnou sklání.
,,Líbila se vám dnešní vyjížďka?" zeptá se mě s lehkým úsměvem na tváři dauphin a bez okolků si ke mně přisedne. Chci se posunout, abych mu na dece udělala místo, ale chytí mě za zápěstí s takovou silou, až vyjeknu. Podívám se na něj. V jeho pohledu je vážnost ale podle toho jak se usmívá a kroutí hlavou, se uklidním.
Sklopím pohled a uvolním ruku. To je signál, že mě může pustit.
,,Líbila. Ale musím říci, že jsem nečekala až takové tempo," přiznám.
,,Za to se omlouvám. Většinou takové tempo nasadím právě proto abych všechny ty patolízaly unavil a už neměli čas mě s ničím otravovat. Ale kdybych věděl, že pojedete, bral bych na vás ohled."
V jeho hlase je výzva ale i výčitka. To mě pobouří.
,,Možná byste to věděl, kdybyste se za mnou zastavil," opáčím a lehce se k němu natočím zády. Moje pobouřenost mě ale přejde ve chvíli, kdy ucítím jeho dech na své šíji a jeho bradu opírající se o moje rameno. Ucuknu a otočím se k němu zpátky s poděšeným výrazem.
,,Co to děláte?" zeptám se vyděšeně. Ani si neuvědomím, jak se mi třese hlas.
,,Nic. Jenom se snažím upoutat vaši pozornost."
Zamračím se. Copak se snad úplně zbláznil? Vždyť tady jsme všem na očích...
,,Takže se vás dotklo, že jsem za vámi včera nebyl?"
,,Ne," odseknu. ,,Proč by mělo? Jen kdybyste se mě zeptal, věděl byste to. To je vše."
Pokrčím rameny a zadívám se na nově přijíždějící. Objeví se ve mně jiskřička naděje. Když však nikde Francoise neuvidím, zklamaně se pohledem vrátím k dauphinovi.
,,Stalo se něco?" zeptá se s obavou v hlase. ,,Čekáte někoho?"
,,Ani ne. Jen jsem hledala Francoise. Zasnoubila se a chtěla jsem dnes potkat jejího snoubence. Tuším, že se jmenuje Phillip Bernier."
Snažím se o co nejklidnější tón. Nechci, aby v něm zazněla moje zloba. Dauphin se na mě překvapeně podívá a potom se zamračí. Nikdy jsem u něj takový výraz neviděla.
,,Co chcete s Bernierem?"
,,Jak jsem řekla. Je to snoubenec Francoise a podle všeho přítel vašeho bratra. Tak jsem ho chtěla poznat. Měli tu dnes oba být. Nic víc."
Dauphin mě znovu chytí za ruku. Svou druhou rukou mi ji přikryje. Překvapeně zamrkám.
,,Colette, prosím. Pokud je to vaše hra s Francoise, nechte ji. Ten muž je odporný. Je to nejodpornější muž na dvoře a kdyby nepatřil ke dvoru mého bratra, hned bych ho vyhodil."
,,A smím se zeptat co provedl?" zašeptám a pohlédnu mu zpříma do očí. Díváme se na sebe a ani nemrkáme.
,,To nechcete..."
,,Chci!" přeruším ho. Můj zvýšený hlas přiláká pár pohledů. Opatrně vytáhnu svou ruku z jeho sevření. ,,Prosím," dodám.
Dauphin si povzdechne a odvrátí ode mě pohled. ,,Proč tak naléháte?"
,,To vám nesmím říct."
,,Nesmíte nebo nechcete?" zeptá se a zdá se mi najednou hrozně unavený.
,,Obojí," přiznám po pravdě a sama se za sebe zastydím. Ale jak bych mu to mohla říct? Vždyť neví celou pravdu. A ani ji nikdy znát nesmí.
,,Chápu," hlesne a náhle se postaví. Sleduji ho pohledem. Vidím, jak se jeho tvář ztahuje do neproniknutelné masky. Nevím, co o Bernierovi ví, ale můj zájem o něj ho nepotěšil.
,,Vaše Výsosti?" špitnu a cítím se najednou strašně provinile.
,,Pokud ho opravdu chcete poznat, přijďte dnes večer do mých komnat. S bratrem tam budeme hrát karty a určitě tam bude s ním."
Chci mu poděkovat, ale on se otočí na patě a rychle odkráčí pryč. Dívám se za ním. Za jeho ztuhlými zády a pevným krokem.
Je mi líto, že jsem ho tak nečekaně ranila. Ale musím ho vidět. Musím! A když jsem ho neviděla dnes ráno, musím ho vidět dnes večer.
,,Madmoiselle?" zavolá na mě madame de E'ste.
,,Ano?" otočím se k ní zdvořile.
,,Jste v pořádku? Vypadáte nějak ztrápeně. Copak vám náš princ řekl?"
,,Nic. Jen jsem unavená," zalžu a vykouzlím na tváři úsměv.
,,Co jsem vám říkala," uslyším hlas královny smějící se na svou přítelkyni.
Otočím hlavu směrem, kam odešel dauphin a povzdechnu si.
Proč se to musí tak komplikovat?