Hříšná víra - DOKONČENO

Jen jeho

Krásný večer.
Mám pro vás novou kapitolu a s ní pár novinek. Ta první se týká samotného wattpadu. Nevím, jak je to možné, ale nějakým záhadným způsobem mi wattpad upravuje formát kapitol, a proto v některých větách chybí mezery a slova jsou spojena v jedno. Už jsem si toho všimla u předešlé kapitoly a zpětně jsem ji musela opravovat, i když původně byla zcela v pořádku. Dokud nepřijdu na to, jak tuto nemilou situaci vyřešit, prosím vás o trpělivost při čtení.
A druhá věc, kterou vám chci říci  se týká nových kapitol. Na ty se můžete těšit již na Silvestra a na Nový rok. Doufám, že tyto dny prožijete ve zdraví a pohodě a spolu tento příběh uzavřeme v novém, snad lepším, roce.
Lucy

Nastal večer před svatbou de Berniera a Francoise. Večer předtím než de Bernier naposledy vydechne a mě se konečně dostane spravedlnosti.
Celý den jsem byla neklidná. Na malou chvíli se do mé mysli vloudily pochybnosti a zaváhání.
Dokážu to udělat? Dokážu ho zabít tak, aby mi to prošlo?
Potom jsem si však znovu vzpomněla na mé rodiče a Roberta a veškeré pochybnosti jsem vytěsnila z mysli. Jistě, že to dokážu! Pro své rodiče ano.

Těšila jsem se, až přijde dauphin.
Konečně jsem si uvědomila naplno své city. Už jsem chápala, proč se od něj nedokážu držet daleko, i přes varování královny.
V momentu, kdy nebyl se mnou, mé dny zešedivěly. Nebyly zlé a už vůbec ne kruté. Ale byly všední, nudné a plné nepodstatných věcí. V momentu, kdy se však ke mně přiblížil a zůstal se mnou, objevilo se světlo. Najednou vše bylo důležité, vše bylo veselé a každá maličkost měla smysl. S jeho příchodem, přišlo teplo a zář. Byl mým sluncem. A já se ho nedokázala vzdát. Ne, když byl tak blízko.

Pootevřela jsem dveře od své komnaty. Potichu jsme zavřela dveře a plížila se chodbami jako kočka na lovu. Nikdo mě nesměl vidět. Mohl by si pomyslet, že jsem se doopravdy už zbláznila. Měla jsme totiž na sobě jen hedvábný župan a střevíce. Ano, bylo to šílené. Ale zároveň vzrušující.
Rozhodla jsem se již včera večer, že uskutečním tento plán. Chtěla jsem dauphina překvapit.
Získal si mou plnou důvěru a já po posledních večerech, které jsem strávila v jeho náručí, usoudila, že přišel pravý čas strávit s ním i noc jako žena.
Rychle jsem vklouzla do jeho soukromých komnat a s hlasitým tlukotem srdce, jsem za sebou zavřela dveře. Oddechla jsem si a upravila si župan. Potom jsem přešla k posteli a posadila se na její okraj. Přehodila jsem si nohu přes nohu a čekala.
Doufala jsem, že se mi nevysměje. Přece jenom to bylo ode mě čiré bláznovství. Dobrovolně jsem se rozhodla zničit svou pověst. Aspoň ve svých očích. Ale chtěla jsem to. Byla jsem připravená. Jen jsem doufala, že nebude zklamaný.
Náhle se otevřou dveře. Narovnám se a usměji se. Do pokoje vejde zadumaný dauphin. Nohou zaklapne dveře hledíc do nějakých dokumentů. Po paměti dojde ke stolu, za kterým usedne. Sedí teď naproti mně a na čele se mu mezi obočím objeví malá vráska. Stále si mě nevšimne.
Pozoruji ho. Takto oddaný svým královským povinnostem mi připadá ještě více kouzelný než kdy jindy. Zacukají mi koutky a lehce si odkašlu.
Dauphin sebou leknutím cukne a zvedne hlavu. Má obezřetný výraz, připravený se kdykoliv bránit. Když mi však pohlédne do očí, jeho rysy ve tváři se uvolní. Sjede očima níž. Celou si mě prohlédne. Cítím, že červeném. Snažím se zůstat sedět a nezavrtět se. Dauphin položí dokumenty na stůl a opře si o něj lokty. Podepře si bradu a líně se usměje.
,,Madmoiselle. Čemu vděčím za takové překvapení?" zeptá se laškovně.
,,Sire, stýskalo se mi. Chtěla jsem vás překvapit. Jste překvapený?" zeptám se plaše.
Dauphin vstane a obejde stůl. Přejde ke mně a natáhne ke mně ruce. Propleteme si prsty. Vytáhne mě nahoru a znovu si mě prohlédne od hlavy až k patě.
,,Velmi," pošeptá mi do ucha a políbí mě na krk. Lehce zakloním hlavu a spokojeně se usměji.
,,To jsem ráda," vydechnu, když mě začne hladit po zádech. Látka županu je opravdu tenká. Mám pocit, jakoby mě hladil přímo na mé rozpálené kůži. Jednu svou ruku sveze po zádech k boku, až nakonec doputuje k uzlu na županu. Rychle položím svoji ruku na jeho a lehce se od něj odtáhnu.
,,Rozmyslela sis to?" zeptá se tlumeně a zkoumavě mi pohlédne do očí.
,,Ne...jen..." ztěžka polknu. Cítím, jak se mi krev nahrnuje do tváří. Uhnu pohledem a našpulím rty. Hledám ta správná slova.
,,Colette, řekni mi to. Mě můžeš říct cokoliv," pohladí mě po tváři, a když k němu znovu vhlédnu, usměje se. ,,Nebudu se zlobit," uklidňuje mě.
,,Já jen...už je to dlouho...mám strach..."
,,Colette, jsem do tebe zamilovaný a nikdy bych ti neublížil. Nemusíš se ničeho bát. Kdykoliv můžeme přestat, dobře?" pohladí mě po tváři a vtiskne mi polibek na čelo.
Přikývnu a spadne mi tím neuvěřitelný kámen ze srdce. Nevím, proč ze sebe nedokážu vyloudit normální smysluplnou větu. Vím, že mi neublíží. Vím, že mu můžu věřit. A přesto potřebuji slyšet ta slova nahlas od něj.
Natáhnu se na špičky a políbím ho. Potom se od něj odtáhnu a sama si župan rozvážu. Spadne mi z ramen na zem. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Louis mi přijede bříšky prstů od zápěstí až k ramenům a zase zpátky. Nakloní se ke mně a uzurpuje si hladově polibek. Přitisknu se k němu. Ucítím jeho ruce na svém těle. Mám pocit, že jsou všude. Roztřesu se. Dauphin mě vezme do náruče a odnese do postele.
S láskou se na něj podívám. Rozhodnu se na zítřek nemyslet. Dnes budu jen jeho.