Naughty list (Liam Payne FF)

Two options

Pohled Melanie:

„Melanie?! Okamžitě naklusej do mojí kanceláře!" Rozrazily se dveře Nancy a tvářila se dost naštvaně. Ostatně, nic jiného jsem nečekala.

„A je to tady." Vydechne Macy, která osidluje prostor jen malý kousek ode mě, a soucitně se na mě podívá. Vysloužím si taky pár nechápavých a překvapených pohledů od některých z mých ostatních kolegů, v mém obličeji se ale překvapení nevyskytuje.

„Tak kolik tipuješ, že mi dá? Já myslím, že takových 8 měsíců se z kartotéky nevyhrabu." Špitla jsem jejím směrem, když jsem se pomalu zvedala a odhodlávala jít na popravu.

„Já bych řekla, že takového půl roku. Sice její tón hlasu si říká minimálně o rok, ale tak dlouho by neměla ani naše Nanc srdce tě tam nechat." Sdělila mi Macy svůj názor. Pobaveně jsem se na ní usmála a vykročila vpřed. „Hele, kdyby ses tam moc nudila, tak se můžu přimluvit, aby mě tam taky šoupla. Všechno lepší, než psát příspěvky o poporodních kilech." Zakroutila očima. Lehce jsem se zasmála.

„Díky." Macy mi stihla už jen ukázat zaťaté pěsti pro štěstí. „Nancy?" Opatrně jsem strčila hlavu do pootevřených dveří. Nancy stála zády ke mně, ruce měla v bok, a zaujatě hleděla z okna. Ještě chvíli tam tak stála, a párkrát vydechla.

„Jak mi tohle ksakru vysvětlíš?!" Otočila se najednou dost zprudka tak, že jsem až nadskočila leknutím. Nic jsem neříkala, vlastně jsem ani nevěděla, co bych měla říct. Prostě jsem na ni jen hleděla jako vystrašené štěně a čekala, co se bude dále dít. Když jí došlo, že se odpovědi nedočká, praštila na stůl s mým článkem. „Co to má být? Píšeme tady u nás snad nějaké potrhlé pošahané fan fikce?!" Nepřestávala na mě křičet. Nemusela jsem se ani dívat a věděla jsem, že polovina patra nás poslouchá za dveřmi.

„Nancy, já... Nemohla jsem..." Koktala jsem.

„Nemohla jsem?! Na začátku jsem se tě krucinál ptala, jestli tohle dokážeš, a ty jsi mi odpřisáhla, že nebudu litovat! Jednou ti důvěřuju a ty to takhle poděláš do hajzlu!" Chytla se za hlavu a začala pochodovat tam a zpátky. „Viděla jsi někdy v našem časopise snad podobný článek?!"

„Nancy, já vím, že sis to takhle nepředstavovala, ale nemohla jsem mu ublížit. Liam je hodný člověk a nezaslouží si..."

„Jestli chceš být tak moc spravedlivá a hrát si tady na hrdinku, tak jsi radši měla jít stavět školy do rozvojových zemí, a ne psát do komerčního časopisu!" Skočila mi do řeči.

„Jo, to neslyším poprvé..." Špitla jsem tak potichu, že mě mohla sotva slyšet.

„Co sis vůbec myslela?" Zeptala se mě Nancy už trochu klidnějším tónem.

„Já... Omlouvám se." Vysoukala jsem ze sebe jediná slova, která mě právě napadla. Nanc se na mě zadívala, opřela se rukama o stůl a se skloněnou hlavou vydechla. Vypadá to, že je po bouři.

„Nerada to říkám, Melanie, protože jsem v tebe opravdu vkládala naděje, ale máš teď dvě možnosti." Řekla Nancy už úplně klidným hlasem.

„Já vím, kartotéka. Jdu si odnést věci." Otočila jsem se se sklopenou hlavou a měla jsem se k odchodu, když v tom mě Nancy zastavila.

„Ne, Melanie." Začala, čímž opět upoutala mou pozornost. Pomalu jsem se na ni otočila s pohledem plným očekávání. „Máš dvě možnosti." Zopakovala. „Buď ten článek okamžitě stáhneš, nahradíš ho novým, vhodným, ke kterému přidáš veřejnou omluvu, že to byl blbý fór a nic z toho jsi nemyslela vážně, a budeme dělat, že nic z toho se nestalo, nebo..." Udělala menší odmlku, aby se nadechla, což tomu dodávalo ještě na větším napětí. „Nebo máš padáka."

__________________________________________________________________________________

O 3 dny později (31.12.):

Pohled Liama:

„Nialle, už jsem ti říkal, že to do obchodu už nestihnu, budeš muset říct někomu jinému, aby ti koupil basu piv navíc. Zkus zavolat Harrymu, ten podle mě nedělá nic jiného, než že lítá po obchodech." Mluvil jsem na svého kamaráda do telefonu. U Louise dneska měla být Silvestrovská party a Niall byl v nervech, že nebude dost pití, což i mi přišlo jako totální kravina.

„Harrymu už jsem volal, nezvedá to." Ozvalo se z druhé strany. Hlasitě jsem si povzdechl.

„Promiň, budeš si to muset obstarat sám. Musím jít, uvidíme se večer." Odbyl jsem ho a tipl telefon, než mi stihl jakkoli odpovědět. Nebyla to ale úplně pravda. Vlastně bych stihl i ten obchod, ale neměl jsem náladu prodírat se davem lidí, kteří si vychlastali všechno přes svátky a postrádají flašky na Silvestra. Vlastně jsem ani nevěděl, co na tom Silvestru všichni tak vidí. Jasně, Nový rok, nový start a blablabla. Ale všechno je to jen stav mysli. To, že je Nový rok neznamená, že se ze dne na den něco zlepší nebo naopak zhorší. Nic se nezmění, až na jedničku místo nuly v datu na konci. Je to prostě jen další výmluva lidí, aby se mohli ztřískat do němoty. Takhle to vidím já. Ale na Louisovu party jsem se tentokrát upřímně těšil. Zatím mi nepřišla žádná textovka s indícií, v jakém duchu se bude party nést a co si vzít na sebe, tak jsem doufal, že tentokrát budu moct přijít za sebe, a ne za Cristiana Ronalda nebo Tinu Turner. Ano, i to se stalo. Těšil jsem se, že na chvíli na vše zapomenu a budu jen se svými přáteli. A i navzdory všem předsudkům, které k Novému roku mám, jsem si tak trochu dal vlastní předsevzetí. A to, nebýt tak snadno důvěřivý k lidem, které sotva znám. Zrovna jsem v kuchyni chystal oběd, když se rozezněl zvonek. Pokrčil jsem obočí a stáhl plamen na sporáku. Netušil jsem, kdo by to mohl být, nikoho jsem nečekal, a když mě někdo potřebuje, většinou mi volá. Denise si pro věci měla přijet až po líbánkách, na které, co jsem se doslechl, jela se svým mladičkým manažerem Johnem. A hlavně měla svoje klíče. Odložil jsem chňapky a vydal se ke dveřím, abych zjistil, kdo se za nimi skrývá. Když jsem dotyčnou uviděl, můj dosud překvapený pohled se ještě prohloubil.