Naughty list (Liam Payne FF)

Taste the feeling

„Tenhle je fakt dobrý, dávám mu 9 z 10!" Smála jsem se, když jsem si srkla svařáku, který mi podala paní ze stánku. V pořadí to byl už třetí. Po prvním kelímku jsme se s Liamem totiž rozhodli, že uděláme ochutnávku úplně všech svařáků, které tady mají. Takže jsme se už pomalu dostávali do nálady a smáli jsme se téměř všemu.

„Cože? Ani náhodou! Číslo 1 byl jasný favorit!" Vzdoroval mi Liam, když se taky napil. „Tohle je oproti tomu úplná žumpa!"

„Hele, neurážej mého oblíbence, jo?" Drkla jsem do něj, což mi posléze oplatil.

„Teď jsi toho favorita na sebe skoro vylila." Posmíval se mi.

„A dost, nebo všem vyzradím, co jsi zač." Vyhrožovala jsem mu, ale u toho jsem se pořád smála.

„Klidně. Docela by mě vlastně zajímalo, jestli by tě sežraly fanynky, a nebo ty je." Uchechtl se.

„Jasně, že já je. Snědl jsi mi všechny perníčky, mám hlad." Řekla jsem a zabloudila k dalšímu stánku se svařákem.

„Víš co? Mám nápad." Rozzářil se najednou Liam. Na těch pár sekund vypadal, jako kdyby z něj všechen ten svařák vyprchal. „Počkej tady." Nařídil mi, a než jsem stihla cokoli namítnout, prodíral se davem někam pryč. Super, takže teď jsem sama ztracená v Paříži. Sedla jsem si na nejbližší lavičku, která vypadala, že je suchá, a čekala, jestli se Liam vrátí, nebo mě nechá napospas osudu. K mému štěstí se po nějaké době opravdu vrátil.

„Kdes byl? A kdes vzal tohle?" Ukázala jsem na pofidérní krabici a termosku.

„Ukázalo se, že dcera toho pána, co prodává perníčky má ráda One Direction." Poškrábal se na zátylku. „A tak mi za nahrání vzkazu prodal celou krabici perníčků a půjčil mi tuhle skvělou termosku." Radoval se Liam.

„Panebože." Smála jsem se. „A k čemu nám jako bude termoska?" Zeptala jsem se.

„Ze kterého stánku jsme ještě neměli svařák?" Zeptal se místo odpovědi.

„Tamhle." Ukázala jsem. Tak trochu jsem začala chápat, na co nám je ta termoska, ale pořád mi nějak unikala pointa. Liam se zhluboka nadechl.

„Risknem to, nebo vsadíme na jistotu?"

„Risknem." Zakývala jsem hlavou a vydala se ke stánku.

„Jsi si jistá? Potom to budeme muset vypít celé." Ujišťoval se Liam.

„Abych byla upřímná, po třetím svařáku už možná ani nepoznám, jestli je dobrý, nebo špatný." Zasmála jsem se a hned si zakryla pusu, protože jsem škytla.

„Jo, věřím ti." Uchechtl se Liam.

„Takže, co teď? To tady budeme prostě sedět na očích těch lidí a pojídat perníčky přímo z krabice a popíjet svařák z termosky? A důvod? Chtěl jsi dostat množstevní cenu nebo co" Ptala jsem se ironicky.

„Ha, ha, ha. Nebudeme sedět tady, znám totiž perfektní místo." Rozzářily se Liamovi oči.

„Budem tam lidem na očích?" Zeptala jsem se. To už mě ale táhl davem pryč.

„Ne. A proč tě to vůbec zajímá? Myslel jsem, že ti je jedno, co si o tobě lidi myslí." Utahoval si ze mě.

„Taky že jo." Zakývala jsem hlavou. „Ale po tolika svařáku nevím, jestli bych neudělala další ostudu..." Řekla jsem potichu. Liam se jen zasmál a dál se k tomu naštěstí nevyjadřoval. Prošli jsme nějakými uličkami a pomalu jsem začínala mít deja vu. „Jsi si jistý, že víš, kam nás vedeš?" Zeptala jsem se nejistě.

„Naprosto." Odpověděl okamžitě. Trochu jsem o tom pochybovala, ale nechtěla jsem dělat vítr, a tak jsem ho jen nadále mlčky následovala. Po chvíli jsme zastavili. Stáli jsme u nějakého patrového domu. Liam se rozhlédl kolem a když nikoho neviděl, začal šplhat po požárním žebříku.

„Hej, co to děláš?" Vylekala jsem se.

„Polez." Poručil mi.

„Jsi si jistý, že je to legální?" Trochu jsem se rozklepala.

„Jsem si jistý, že to legální není." Vtipkoval Liam. „Neboj, už jsem to párkrát dělal. Když odsud nebudeš házet rachejtle nebo dělat táborák, tak si nás nikdo nevšimne." Už téměř křičel, jelikož byl dost vysoko.

„Tak fajn." Nadechla jsem se a vyhoupla se na první šprušli. Ihned se mi rozklepalo celé tělo, ale snažila jsem se pokračovat. Tak jo, to zvládneš. Krůček po krůčku. Hlavně se nedívej dolů.

„Všechno v pohodě?" Zeptal se po chvíli Liam. Asi si všiml, že mi to trvá nějak moc dlouho.

„Jo, jenom..." Nedořekla jsem odpověď, protože jsem se zrovna nechtěna podívala dolů.

„Jenom co?" Zeptal se Liam. „Rose!" Vykřikl najednou. „Ty se bojíš výšek!"

„Možná?" Řekla jsem vyklepaným hlasem.

„Neboj, už jsi skoro nahoře." Chlácholil mě.

„Panebože!" Zakřičela jsem, protože žebřík byl namrzlý a sklouzla mi noha. Naštěstí jsem ji hned vzápětí dostala na své místo.

„V pořádku, Rose. Podej mi ruku, nahoře jedna šprušle chybí. Vytáhnu tě." Řekl Liam s klidem.

„Cože?!" Začala jsem vyšilovat, ale když jsem uviděla jeho svalnatou ruku, která se ke mně shora skláněla, poslechla jsem a pevně se chytla. Vytáhl mě, ale když už jsem byla nahoře, tak jsem zpanikařila a skutálela se přímo na něj.

„Není tohle tvoje oblíbená poloha?" Vtipkoval Liam. Bouchla jsem ho přímo do obličeje a okamžitě se z něj zvedla.

„Blbečku." Potom už jsme jen seděli na střeše – s dostatečným odstupem od kraje a taky na Liamově šále, pili svařák a jedli perníčky. Nevím, jak dlouho jsme tam mohli být. Hodinu, dvě, tři? Ale opravdu dlouho jsem se takhle nebavila. Liam vybral tohle místo, protože odsud byl skvělý výhled na celé trhy. Bylo to kouzelné.

„Proč nemůžu přestat jíst ty perníčky? Jsem už úplně plný." Smál se Liam.

„Ale ale, tady je někdo závislý." Žduchla jsem do něj. „Měl bys přestat, nebo to na tobě Denise pozná." Poklepala jsem mu na břicho a zasmála se.

„Tak ještě poslední." Sáhl do krabice, ale věděla jsem, že poslední nebude, a bylo to úplně v pořádku.

„Takže..." Začala jsem. „To byla pravda, s tím sladkým?"

„Že Denise nechce, ať ho jím? No jo." Odpověděl. „Ale má pravdu. Lépe se tak udržuju v kondici." Zastával se jí.

„No jo, ale... To někdy nemáš prostě chuť se urvat? Prostě sníst jen tak celý dort, jít si zahrát hokej, zadovádět si na ledě... Prostě jako obyčejný kluk? Nechybí ti to?" Vyzvídala jsem. Viděla jsem totiž ty jiskřičky v jeho očích, když jsme spolu jen tak blbli. „Říkal jsi přece, že Denise na takové věci není..."

„Není, ale od toho mám přece tebe," drkl do mě: „abys mě dostala do průšvihu a nutila mě dělat špatná rozhodnutí." Zazubil se.

„To jo, ale přece tady nebudu pořád. Navíc, až se s Denise vezmete..." Nedořekla jsem myšlenku, jelikož mě vyrušil Liamův hlasitý povzdech. Podívala jsem se mu do očí. „Liame..."