Naughty list (Liam Payne FF)

Ginberbread lover

„Liame!" Vyjekla jsem radostně, když jsem uprostřed náměstí uviděla obrovské osvícené kluziště. Bruslení jsem milovala. Vždycky jsem ale bruslila jen na stadionu, takhle venku se mi nikdy nenaskytla příležitost. Nebo v podstatě naskytla, ale všichni, se kterými jsem byla, mě s tím poslali do háje, že se nechtějí ztrapňovat přede všemi, co prochází kolem. Upřímně jsem ani nečekala, že to tentokrát dopadne jinak, ale zkusit jsem to musela.

„Co?" Zeptal se a podíval se směrem, kterým jsem ukazovala. Chvíli jen tak pozoroval bruslící osoby, a potom zakroutil hlavou. „Ani náhodou."

„Proč? Neumíš to a bojíš se, že by ses ztrapnil, co?" Zazubila jsem se na něj.

„Umím." Odvětil, s pohledem stále na ledovou plochu.

„Tak proč ne? Bude to zábava, prosíííím..." Škemrala jsem a hodila na něj falešný štěněcí pohled.

„Jde o to, že jsem na tom dlouho nestál."

„Jak dlouho?" Vyzvídala jsem.

„7 let."

„7 let?!" Vyděsila jsem se. „A má to nějaký důvod?"

„No," začal: „lidi kolem mě o to nějak neměli zájem, a já jsem nikdy nebyl ten typ člověka, co by si na led prostě vlezl sám, chápeš." Odůvodnil.

„No, tak je na čase to změnit." Zatvářila jsem se šibalsky. „Co když s tebou někdy bude chtít jít Denise? Nemůžeš být před ní přece kopyto." Zatahala jsem ho za ruku a vedla ho ke stánku, kde se půjčovaly brusle.

„To nehrozí." Poškrábal se Liam na zátylku, když jsme zastavili a já jsem se začala poohlížet po své velikosti. „Denise nesnáší zimní sporty." Dodal.

„Cože?" Obrátila jsem se na něj. „Panebože." Řekla jsem spíš pro sebe a chňapla brusle, u kterých jsme se domnívala, že mi sednou. „Jakou máš velikost?" Zeptala jsem se posléze.

„8."

„Tady máš." Podala jsem mu černé brusle s bílými tkaničkami. Potom jsem si sedla na přistavenou lavičku a začla si boty obouvat. Nějak jsem si je ale nedokázala dostatečně stáhnout, a tak jsem začala dělat zvláštní zvuky a dost se u toho ksichtit, jen aby se mi to povedlo.

„Ukaž mi to." Zasmál se Liam, který už měl obě brusle zavázané. Klekl si přede mě, převzal ode mě vázání a jedním tahem mi brusli perfektně utáhl. U druhé udělal totéž. Zaujatě jsem si ho prohlížela. Najednou mi nepřišel jako nějaká nafoukaná celebrita, o které mám napsat článek, ale jako normální kluk, který by se mi za jiných okolností možná i líbil.

„Co se tak culíš?" Zeptal se Liam, když byl hotový. Sakra, přistižena při činu.

„Nic, jen jsem si na něco vzpomněla." Vymluvila jsem se a chytla se jeho ruky, kterou mi nastavil, abych mohla vstát. Bylo to opravdu kouzelné, a navíc jsem se dost bavila, jelikož Liam ze začátku pořád padal. Za to se mě později snažil stahovat s sebou. Nakonec ale získal jistotu a bruslili jsme jako profíci pěkně dlouho. Když jsme se celí vyčerpaní opřeli o mantinel s tím, že už půjdeme, přišel za námi nějaký starší pán. Už dřív jsem si všimla, že má hned vedle fotostánek a občas fotí lidi na ledu.

„Dobrý večer." Pozdravil nás, načež jsme mu pozdrav oplatili. „Opravdu nerad vás ruším, ale jste spolu tak pěkní, moc vám to sluší." Začal nám lichotit. „Můžu si vás vyfotit? Fotky vám samozřejmě hned vyvolám." Zeptal se.

„My ale nejsme..." Řekla jsem rozpačitě.

„Jistě." Usmál se na něho Liam. Překvapeně jsem se na něj podívala, on můj pohled ale ignoroval. Takže sněhovou válku nesmím nikomu vykecat, ale naše fotka může být vystavená u stánku, kde denně projde tisícovka lidí? Liam ke mně popošel blížil, trochu vzal mě kolem ramen a trochu se skrčil, aby v porovnání se mnou nebyl tak moc velký.

„Úsměv!" Řekl pán a stiskl spoušť. Potom se podíval do hledáčku, jak fotka vypadá. „No krásné." Usoudil. „Jste opravdu moc hezký pár." Řekl. Potom ještě dodal, že se za ním máme stavit, až se přezujeme.

„Co to bylo?" Zeptala jsem se, když jsme každý drželi v ruce svou fotku a kráčeli dál náměstím.

„Co by? Nechceš mít vzpomínku z Paříže?" Dělal Liam jakoby nic. Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale nakonec jsem si to raději rozmyslela. „Opravdu nám to tam sluší." Usmál se naposled na fotku a schoval si jí do kapsy. „Tak co teď?" Zeptal se, když jsme prošli ještě kolem pár stánků.

„Svařák!" Zajásala jsem, když jsem uviděla stánek. „A hned vedle perníčky!" Byla jsem jako malé dítě. Vím, že jsem říkala, že Vánoce moc nemusím, ale to jen kvůli té situaci v rodině. Pravdou je, že když tohle všechno pominu, tak je mám docela ráda. Vlastně víc než ráda. Vánoce pro mě byly vždycky nejlepším obdobím, až do... No...

„Já si nedám." Řekl Liam, když jsem mu podávala perníček.

„Cože, proč?" Zeptala jsem se nechápavě a ublíženě."

„No víš, Denise nejí sladké, a tak moc nechce, abych ho jedl." Tentokrát jsem se už začala smát, což ho poměrně překvapilo. „No, jo, vtipné."

„A je tady Denise?"

„Nerozumím." Řekl, zatímco jsem si kousla do perníčku.

„Hele, je to od tebe hezké, ale přece ti nemůže řídit celý život. Navíc, vidím, jak se na ten perníček koukáš." Zasmála jsem se.

„Nekoukám!" Vzdoroval, ale smál se u toho.

„Jo jasně. Ještě si jich vezmu 10 prosím, a zabalte mi je, děkuji." Řekla jsem pánovi za stánkem. Mile se na mě usmál a podal mi tašku plnou perníčky, kterou jsem následně předala Liamovi. Chvíli se na ni váhavě díval, ale potom z ní jeden vytáhl a viděla jsem, jak se mu změnil výraz ve tváři.

„Bože, mňam." Liboval si. Smála jsem se.

„Jak dlouho jsi nejedl sladké, že tak mlaskáš?" Utahovala jsem si z něj.

„No, vlastně od té doby, co jsem s Denise." Pokrčil rameny. Tohle jsem nečekala.

„Kecáš! Panebože, mám na tebe špatný vliv!" Chytla jsem se dramaticky za hlavu. Liam ládoval jeden perníček za druhým.

„Jak se to vezme."

„Jestli ti tyhle chutnají, tak to jsi ještě nejedl ty, které dělá moje mamka, ty jsou ještě 3x lepší." Chlubila jsem se.

„To není možné." Zakroutil Liam hlavou. „To bych musel zkusit a posoudit."

„Až se vrátíme do Londýna, tak tě o tom přesvědčím." Mrkla jsem na něj a podívala se do sáčku. „Tys mi nenechal ani jeden?" Zeptala jsem se nevěřícně.

„Promiň, chtěla jsi taky?" Zeptal se nevinně. Opět jsem se musela zasmát.

„Jdeme radši na ten svařák." Zakroutila jsem hlavou. „Ten můžeš ne? Nebo máš nařízenou jen nealko verzi?