Naughty list (Liam Payne FF)

Let me love you goodbye

„Liame..." Vydechla, když mě spatřila. Cítil jsem, jak celá znervózněla. Lhal bych, kdybych se necítil stejně. Rozbušilo se mi srdce. Chtěl jsem se jí dotknout, obejmout ji, líbat ji...

„Ahoj." Vysmlouval jsem se svými hlasivkami alespoň nějaké slovo, a usmál jsem se. Dělej, tak řekni ještě něco. Jenom jsme na sebe tak zírali a tvářili se na nejvýš překvapeně. „Já..." Načal jsem větu.

„Můžeme jít?" Objevil se vedle ní nějaký pofiderní týpek s nagelovaným hárem a až děsivě bílým úsměvem. Potom se podíval na mě. „Děje se něco?" Zeptal se s pohledem upřeným na Rose.

„Eh, Kevine, to je Liam. Liame..."

„Kevin." Dopověděl to za ní, jako by to nedokázala říct sama nebo co. Podal ke mně ruku. Ze slušnosti jsem mu jí stiskl a snažil se tvářit normálně. Bože, doufám, že je to její bratranec. „Nejsi náhodou ten slavný Liam Payne, že ne?" Zeptal se a ukázal zas ty svoje přehnaně bílé zuby. Ten snad musí spát na zubařském křesle, idiot.

„Náhodou jsem." Odpověděl jsem.

„Páni, žes mi neřekla, že se znáte!" Byl přehnaně nadšený, až mi to lezlo na nervy. Jo, žes mu neřekla, Rose, že se známe. „Opravdu se mi líbí tvoje hudba." Pochválil mě. „Plánuješ něco nového?"

„Vlastně ano." Řekl jsem. „Mám připravenou jednu novou písničku, kterou jsem věnoval jedné důležité osobě, ale asi jí vyměním za jinou." Podíval jsem se na Rose a falešně se usmál. Věnovala mi rozpačitý pohled, který zanedlouho sklopila.

„No, my už půjdem, viď Keve?" Zatahala ho za ruku a vedla ho ven. „Rádi jsme tě viděli, Liame." Řekla, aniž by se na mě jedinkrát podívala.

„Rád jsem tě poznal!" Zamával mi ještě ten Ken, nebo jak se jmenoval. Koho to vlastně zajímá. Sledoval jsem je, jak ruku v ruce odcházejí a pomalu mi mizí z dohledu. Zajímalo by mě, jestli skončí u ní nebo u něj doma, a nebo to ukončí ve vši počestnosti. Věděl jsem, že bych neměl... Ale existoval jen jediný způsob, jak to zjistit.

Vykašlal jsem se na Starbucks, a když jsem cítil, že je vzduch čistý, pomalu jsem se vydal za nimi. Nedalo mi to, prostě jsem nedokázal snést, že by Rose usínala v náručí jiného. Jsem tak sobecký. Nadával jsem si. A vážně, vůbec jsem se nepoznával. Takhle jsem v životě snad ještě nebláznil. Připadal jsem si jako nějaký stalker, vrah nebo zloděj. Chodil jsem bokem, takže mi pod nohami křupal tvrdý sníh, a kolikrát jsem se musel schovat za strom, abych se neprozradil. Bohužel jsem na takovou dálku nemohl slyšet, o čem mluví, takže jsem vlastně ani nevěděl, kam mají namířeno. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Šel bych za nimi i na severní pól, kdyby to bylo nutné. Tak moc jsem byl zvědavý a hlavně, co si budem, žárlivý. Co mě znepokojovalo bylo, že se celou dobu drželi za ruku a občas mi přišlo, že se k ní ten zmetek naklonil a dal jí pusu na tvář. Po asi dvacetiminutové cestě zabočili na nějaké sídliště. Přišlo mi to tam dost povědomé. Docvaklo mi to, až když se zastavili před jednou řadovkou. No jasně, Rose přece bydlí u té její sestřenky Melanie. Schoval jsem se za roh, a sledoval, co se bude dít. Prosím, nepouštěj ho k sobě domů. Opakoval mi hlas v hlavě stále dokola.

„Takže, tady bydlím." Konečně jsem byl dost blízko na to, abych slyšel jejich rozhovor.

„Vypadá to tu hezky. Moc jsem si dnešní večer užil."

„Jo, já taky." Odpověděla. Najednou se začaly ozývat sirény sanitky, a já jsem nic neslyšel. Když jsem vykoukl, abych se na ně znovu podíval, zavíraly se vchodové dveře.

________________________________________________________________________________

Pohled Melanie:

„Dáš si čaj? Nebo můžu udělat svařené víno, ale to bude asi chvíli trvat." Zeptala jsem se Kevina, když si odložil šálu a kabát a posadil se na pohovku. Z dnešního večera jsem měla smíšené pocity. Kevin byl úžasný. Opravdu jsem se s ním nasmála a moc se mi líbil, jenže tady byl ten incident s Liamem. Proč musím mít pořád takovou smůlu? Z 9 milionů obyvatel Londýna musím narazit zrovna na něj. Je to možné? To už nemůže být ani blbá náhoda.

„Dám si čaj, děkuju." Usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a vydala se do kuchyně, kde jsem čaj začala připravovat. Když byl hotový, sedla jsem si vedle Kevina na gauč, a ještě jsme si tak dobrou půl hodinku povídali, dokud mu nezazvonil telefon a nemusel odejít do práce. „Moc se omlouvám." Začervenal se.

„To nevadí, spravedlnost volá." Zazubila jsem se, jelikož Kevin byl policista.

„Tak ahoj, napíšu ti." Objal mě a dal mi pusu na tvář. Když odešel, sedla jsem si zpět na gauč, zabalila se do deky, a o všem začala přemýšlet. Neuběhlo ale ani pět minut, a rozezněl se zvonek. Trhavým pohybem jsem otočila hlavu ke dveřím, abych zjistila, že je to pravděpodobně opět Kevin, protože si tady nechal šálu. Popadla jsem jí z věšáku a s úsměvem se vydala ke dveřím.

„Tady máš tu..." Načala jsem větu, ale nedořekla jsem jí, jelikož se mi pusa otevřela do tvaru písmene O. Tohle nebyl ani zdaleka Kevin. „Liame, co..." Chtěla jsem se zeptat, co tady sakra dělá, ale opět mi nebylo dovoleno větu doříct, jelikož jsem se okamžitě ocitla natlačená na jeho rty. Chvíli jsem spolupracovala, ale potom jsem se odtrhla. „Co to sakra děláš?!" Začala jsem se rozčilovat.

„Rose, já to prostě nedokážu. Nedokážu ani pomyslet na to, že by tvé rty patřily jinému. Prosím tě, řekni mi, že mezi vámi nic nebylo..." Viděla jsem smutek v jeho očích. Tentokrát jsem se ale nechtěla tak lehce vzdát.

„A já mám myslet na to, že tvoje rty patří jiné? A do toho ti nic není!" Odpověděla jsem křikem na obě jeho otázky. „Jdi pryč, Liame a nech mě na pokoji." Řekla jsem se slzami v očích a snažila se před ním zabouchnout dveře, abych se na ně mohla z druhé strany sesypat. Liam je ale zachytil.

„Ne. Nikam nejdu. Ne dokud mi do očí neřekneš, že mezi námi nic není a nic ke mně necítíš." Bodlo mě u srdce. Všimla jsem si, že sousedi začínají být zvědaví, co se to tady děje, a tak jsem ho vtáhla dovnitř a zavřela za námi. Nepřestávali jsme se ale u toho dívat jeden druhému do očí.

„Liame, už jsem ti říkala, že tohle prostě nejde..."

„Řekni to." Chytl mě za ruce a hypnotizoval mě těmi jeho hnědými kamínky.

„Já... já nemůžu." Vysoukala jsem ze sebe. Liam se ke mně nahnul a věnoval mi další, tentokrát o dost jemnější polibek. Potom jsme o sebe opřeli svá čela. „Oba dva moc dobře víme, že to takhle není správné." Zašeptala jsem.

„Já vím, ale... Nemůžu tě nechat jít jen tak... Bez rozloučení." Řekl a přesunul svou ruku na můj krk, po kterém přejížděl polštářky prstů.

„Jak to myslíš?" Zvedla jsem hlavu a zmateně se na něj podívala. Než opět promluvil, nahlas si povzdychl:

„Harry zítra odjíždí na 3 dny na chatu a pozval nás, ať jedeme s ním."

„Nás?"

„Ano, nás. Je to daleko od civilizace, nikdo tam nebude... Kdybys jela, udělala bys tím radost nejen mě, ale i ostatním klukům." Podíval se smutně do země.

„Liame, ráda bych jela, ale..."

„Prosím." Klekl si na kolena. „Prosím, Rose. Slibuju, že to bude všechno v pohodě, a až se vrátíme, už mě nemusíš nikdy vidět, když nebudeš chtít."

„Liame, nikdy jsem neřekla, že tě už nikdy nechci vidět." Klekla jsem si naproti němu. Bylo mi to totiž dost nepříjemné, dívat se na něj seshora, jako bych byla něco víc. Chytla jsem ho za ruce a povzdychla si.

„Rose, prosím. Nech mě milovat tě na rozloučenou." Pohladil mě na tváři a zastrčil mi za ucho neposedný pramínek vlasů.

„Fajn." Povzdechla jsem si. „Ale pojedeme jako kamarádi."