Naughty list (Liam Payne FF)

Family reunion

„Jsem doma!" Zavolala jsem, když jsem z mrazivého večera konečně vešla do domu svých rodičů. Sundala jsem si kabát a pověsila ho na věšák v chodbě.

„No konečně." Přišla mě přivítat moje sestřenice Peyton. „Kde ses courala tak dlouho? Tvoje máma už je pěkně nervózní." Objala mě a vedla mě do jídelny, kde už to vonělo vším možným.

„Někteří z nás musí pracovat, víš?" Odpověděla jsem ironicky.

„Já bych si to s tebou klidně vyměnila, už aby to škvrně bylo venku. Vážně, jestli ten prcek bude tak agresivní i venku, tak ho asi radši udusím pupeční šňůrou." Ukázala na své už dost viditelné břicho.

„Neboj, teta Mel si s ním poradí, viď?" Přiklekla jsem si a břicho jí pohladila. „Jak se cítíš?" Zvedla jsem se a zastavila se, abych se ještě chvíli mohla vyhýbat tomu chaosu tam vedle.

„Ale jo, v pohodě, ale mě teď neřeš. Co ty? Už jsi dostala svou velkou šanci?" Zeptala se s nadšením v hlase, ale já jsem jen zklamaně zakroutila hlavou. „To nevadí zlato, jsem si jistá, že brzo ti nějakou vlastní reportáž dají, uvidíš." Pohladila mě na rameni. „A co...?" Načala další otázku, ale já jsem přesně věděla, na co se chce zeptat, a tak jsem ji zarazila dřív, než ji stihla dopovědět.

„Nic." Odsekla jsem.

„Aha, už to chápu." Kývla Peyton hlavou.

„Co? Co chápeš?" Pokrčila jsem obočí a zkřížila ruce na prsou.

„Potřebuješ se s někým vyspat." Odpověděla pohotově a já jsem na ní jen vykulila oči. „Jde z tebe špatná energie, proto se ti nedaří, hm? Dej na mě, sežeň si chlapa a všechno ti hned půjde líp." Mrkla na mě. Než jsem jí to ale stihla vyvrátit a potvrdit jí, že nikoho nepotřebuju a nechci, už na nás volala moje máma:

„Melanie, jsi to ty?" Slyšela jsem, jak se její hlas přibližuje, a tak jsem na Pey hodila jen pohoršený pohled a otočila jsem se směrem, kterým jsem mámu slyšela. „Holky, vím, že si toho máte spoustu co říct, ale večeře už pomalu stydne a tvoje máma", ukázala na Peyton: „už začíná šílet." Jasně, JEJÍ máma. Zasmála jsem se v duchu.

„Ahoj mami." Usmála jsem se a objala ji. Společně jsme vešly do jídelny, kde už seděl zbytek rodiny. Táta, strejda, teta, můj mladší bratr se svou přítelkyní, Henry – manžel Peyton s Dannym – jejich dítě, Nick – bratranec se svou ženou Nancy a dětmi July a April, a babi s dědou. Nahodila jsem svůj typický falešný úsměv a se všemi se přivítala. Ne, že bych je neměla ráda, jen nemám ráda tyhle sešlosti. Proč? Předpokládám, že za chvíli to bude jasné.

„Johne, podej mi prosím tě zapalovač, zapálím první adventní svíčku." Řekla teta strýci. Seděla jsem vedle babi a Nickem a naproti mně seděla Peyton. Prosila jsem jí nejmíň desetkrát, aby mi drželo místo vedle sebe, ale ona na to stejně zapomněla. Popadli jsme příbory a pustili se do jídla. Chvíli bylo ticho, ale potom se stalo přesně to, kvůli čemu tyhle rodinné sešlosti a zvlášť o svátcích nesnáším.

„Tak Melanie, kdy už k nám taky přivedeš nějakého chlapce?" Zeptala se mě mezi sousty babi. Měla jsem co dělat, abych neprotočila očima. Místo toho jsem se usmála se staženými rty a s předstíranou trpělivostí se na ni otočila. Ptá se mě pokaždé, když takhle někde jsme. A pokaždé to skončí tak, že celá rodina řeší jen to, jak mi tikají biologické hodiny a jsem hrozně nezodpovědná a měla bych si někoho najít, než budu stará a tlustá. Po takové době už ani nemá smysl jim vymlouvat, že o nikoho nestojím, a tak se jen falešně usmívám a nechám je, ať si spolu o mě debatují.

„Babi, já žádného chlapce nemám, ale neboj, až budu mít budeš první člověk, který se o tom dozví." Poplácala jsem ji po zádech a hodila vražedný pohled po Peyton. Hodila na mě omluvný pohled.

„Už by sis měla někoho najít. Já jsem ve tvém věku měla už jedno dítě a druhé bylo na cestě." Řekla a spolkla další sousto.

„Babička má pravdu." Přidala se k rozhovoru máma. Zpražila jsem jí pohledem. Zrovna od ní bych nečekala, že se do téhle debaty zapojí. Většinou byla jediná, která nic neříkala.

„Cože?" Vykulila jsem oči.

„Poslyš, zlato. Vím, že Reggie ti hodně ublížil a dlouho ses z toho vzpamatovávala, ale už to jsou 3 roky. Je načase jít dál. Jestli chceš, dohodím ti někoho od nás z práce. Je tam spoustu šikovných kluků." Pokrčila rameny a mile se na mě usmála.

„Šikovných a padesátiletých." Protočila jsem očima a položila vidličku. Přešla mě chuť k jídlu.

„Melanie!" Okřikla mě babi.

„Hele ségra, já tě fakt chápu." Řekl Ryan, a přitom pohladil ruku svému novému úlovku.

„Díky." Řekla jsem stále ještě uraženým tónem.

„Ne všichni jsou tak zralí a vyspěli na vážný vztah. Někomu vyhovuje žít v domácnosti s kočkami, a chodit na kurzy jógy pro začátečníky až do smrti. Za to na tebe nikdo nemůže být naštvaný." Dodal ironicky, a to už jsem se opravdu naštvala. Myslím, že tentokrát to byl můj rekord, vždycky jsem to vydržela aspoň hodinu, tohle mohlo být slabých 20 minut, ještě jsme ani nedojedli hlavní jídlo.

„Tak a dost!" Stoupla jsem si a třískla do stolu. Všichni se na mě vyděšeně podívali. Až na Ryana, ten měl v obličeji vítězný výraz. „Už mám po krk těch vašich rad a stupidních poznámek na můj účet. Kdybych chtěla mít vztah, tak si někoho najdu, jasný? To, že mi to každou chvíli někdo z vás strká pod nos mi taky moc nepomáhá, takže si laskavě hleďte svého a pochopte, že ne každý musí mít děcko v sedmnácti nebo má žaludek na to, střídat holky jako ponožky." Směřovala jsem pohled k Ryanovi, kterému se po této větě vytratil úsměv z obličeje a vyděšeně se podíval na svou společnost. „Takže mě laskavě omluvte, ale na tohle už fakt nemám ani já." Ještě jednou jsem všechny přejela pohledem a potom odkráčela směrem do svého starého pokoje, kde jsem dneska měla spát.

„Jo a mimochodem..." Otočila jsem se před schody: „Kočky nesnáším."