Naughty list (Liam Payne FF)

Detection

Pohled Nialla:

Bylo něco málo po dvanácté odpoledne, když mi zazvonil telefon. Byl to Louis. Vážně, vím, že má dneska narozky, ale mohl normálně počkat, až se mu ozvu, a ne se doprošovat. Přece mu musí být jasné, že pro něho máme přichystanou party jako každý rok. Sice je pravda, že ji vždy pořádáme až 26.12., ale přece ví, že bychom na něj nezapomněli. Povzdechl jsem si a telefon zvedl.

„Louis, neboj, nezapomněl jsem. Všechno nejlepší." Řekl jsem místo pozdravu.

„Co? Ale o tohle nejde. Myslíš si, že ti volám kvůli tomu, žes mi ještě nepopřál?" Ozvalo se z druhé strany.

„Nebylo by to poprvé." Prohodil jsem.

„Nebudu opomínat fakt, že jsi poslední, a že Liam mi popřál těsně po půl noci..."

„Liam je v časovém posunu, co jiného měl dělat, když nemohl spát." Tahle konverzace mě přestávala bavit. „Louisi, jestli nemáš nic důležitého, mám zrovna něco na práci." Řekl jsem mu a očkem koukl na svého synovce.

„Řekl bych ti to hned, kdybys mě nechal." Řekl Louis uraženě. Vážně, někdy dokáže být fakt otravný. Už jsem raději nic neříkal a počkal, až se vymáčkne. „Volali mi z Modestu. Potřebují, ať se tam co nejdříve stavíme a podepíšeme ještě nějaké papíry nebo co. Že to mám prý vyřídit i vám dvěma s Harrym. Asi jsou tak zaneprázdnění, že si nenajdou 2 minuty navíc, aby jim taky zavolali." Z jeho tónu hlasu jsem cítil opovržení. Je pravda, že nikdo z nás Modest moc nežere, hodněkrát nám dost zavařili, a taky nás občas nutí dělat věci, které se nám úplně nelíbí. Poslední dobou už to sice není tak intenzivní, když už spolu nekoncertujeme, ale i tak jsme k nim pořád vázáni a není den, kdybych nepřemýšlel nad tím, proč se s nimi ještě vůbec zahazujeme. S kluky jsme to ale snad nikdy neřešili. Jak říkám, zas tak extrémně nás to už neomezuje, takže si prostě hledíme svého. Louis s nimi má ale snad nejhorší vztah. Aspoň to nejvíc dává najevo.

„Co to znamená, co nejdříve?" Zeptal jsem se s nadějí, že tím myslí třeba do konce týdne.

„No, do večera." Řekl Louis nejistě.

„Cože?!" Lekl jsem se, až jsem málem upustil sklenici whiskey, které jsem se právě chystal napít. „Víš, že jsem v Mullingaru..."

„Vím, Ni. Taky se mi to nehodí, ale nedá se nic dělat. Víš, že to jsou pošuci, co nemají vlastní život." Zněl opravdu otráveně. Ale nedivím se mu, taky mě to naštvalo, a to dost. Mám opustit svoji rodinu jen kvůli nějakým blbým papírům? No nedalo se nic dělat. Začal jsem hledat nejbližší lety. Když si pohnu, můžu být zpátky do večeře. Pozdní večeře. Sdělil jsem Louimu, v kolik tam dorazím, aby se mohli s Harrym přizpůsobit, a neochotně jsem to šel oznámit mámě... Aspoň, že toho Liama nechají na pokoji, když ví, že se dneska žení...

________________________________________________________________________________

Když jsem dorazil před domluvené místo, kluci už na mě čekali.

„Veselé Vánoce, kluci." Popřál nám Harry.

„Lepší už být nemohly." Prohodil Louis sarkastickou poznámku a společně jsme vešli dovnitř. Moc dobře nás tam znali, takže nás rovnou pustili nahoru do kanceláře. Nikdo tam ale ještě nebyl. Sedli jsme si do křesel a čekali.

„Ještě si zajdu na záchod." Řekl jsem klukům. Držel jsem to celou cestu, jelikož nerad chodím na wc v letadle. Kluci jen přikývli a dál se věnovali debatě o Monopoly. Cestou jsem minul jinou kancelář, ze které jsem zaslechl zajímavý telefonát:

„Ne, všechno je v pořádku. Ano, už tam dávno jsou. Ano, ta holka byla komplikace, ale slečna Denise to vyřešila tím, že přijela dřív, a tak si k sobě nemohli najít nějaké větší pouto. Stejně by svatbu zrušit nemohl. Všechno to jde na naše náklady, a navíc by nebyl tak hloupý a neporušil tuhle smlouvu." Schoval jsem se za roh a pečlivě poslouchal. O čem to sakra mluví? Jaká smlouva? Slyšel jsem, jak mluví o Denise a dostal jsem strach. Někdo na Liama ušil boudu? Tak jako tak jsem hodlal zjistit, co se děje. Týpek, co telefonoval se přiblížil blíže ke dveřím, a tak jsem vylekaně utíkal pryč. Už se mi ani nechtělo na záchod.

„Kluci! Máme problém!" Přiběhl jsem k nim tak udýchaný, že jsem sotva dokázal mluvit.

„Co se stalo?" Zeptal se Harry s pobaveným úšklebkem, a už jsem věděl, že jeden z nich si ze mě chystá udělat srandu, ale začal jsem mluvit dřív, než stihli vůbec otevřít pusu.

„Slyšel jsem, jak nějaký týpek telefonuje a mluví i Liamově svatbě a o Denise! Mám takový pocit, že je něco špatně. Mluvil o nějaké smlouvě a o tom, že jí nemůže Liam porušit." V tu chvíli klukům úšklebky z obličeje zmizely.

„Cože?!" Vyděsil se Harry. Všechno, co jsem slyšel jsem jim dopodrobna vylíčil. Jen na mě koukali s otevřenou pusou.

„Musíme něco udělat." Řekl Louis.

„Musíme najít tu smlouvu." Přidal se Harry. Jen jsem přikývl a myslím, že nám všem bylo jasné, co to bude obnášet. Nervózně jsme čekali, než nás jeden z těch parchantů konečně pustí, abychom se mohli nenápadně vloupat do vedlejší kanceláře. To, co jsme podepisovali jsem si tentokrát přečetl minimálně čtyřikrát. Když jsme tam skončili, nikdo už nás nekontroloval, a tak nebyl zas tak velký problém se do kanceláře nepozorovaně dostat. Moc lidí kolem neprocházelo, takže nás téměř nikdo neviděl. Akorát jsme museli čekat, až se kancelář uvolní a dotyčný odejde. Schovávali jsme se na dámských záchodech a čas od času jeden z nás vykoukl, aby zjistil, jaký je stav. Na dámských pro to, že na patře byly snad jen 2 ženy, takže tady byla menší pravděpodobnost odhalení. Po asi půl hodině dotyčný konečně odešel a my jsme se vydali na lov. Já a Louis jsme byli vevnitř a Harry hlídal venku. Naštěstí netrvalo dlouho, a smlouvu jsme našli.

„Smlouva o výběru vhodné partnerky." Přečetl Louis nahlas. „A je to podepsané notářem. 1. 9. 2013."

„Páni, jak nějaký notář může vůbec schválit takovou smlouvu? Není to omezování základních práv a svobod?" Rozčílil jsem se.

„Kluci!" Sykl na nás Harry a naznačil nám, ať odsud vypadneme. Vypadalo to, že se někdo blíží. Popadli jsme smlouvu a utíkali pryč. Venku jsme si to konečně celé přečetli. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

„Liam se za nás v podstatě obětoval." Řekl Harry a vypadal, že se rozbrečí. Nedivím se mu, byl jsem z toho taky smutný. Jak jsme ho mohli nechat něco takového udělat?

„A celé ty roky to tajil..." Dodal Louis.

„Jak jsme to mohli dopustit?" Složil jsem hlavu do dlaní. „Kvůli nám nebude Liam šťastný." Chvíli bylo ticho, nikdo z nás už nevěděl, co říct. Potom se ale Harry rozzářil.

„Nedopustíme." Zazubil se na nás.

„Cože?" Podívali jsme se na sebe s Louisem nechápavě.

„Svatba je přece dneska, ne?" Čekal, až nám to dojde, ale upřímně jsem byl v tu chvíli úplně mimo. „Nechápete? Ještě pořád ho můžeme varovat a svatbu zrušit!"

„Myslíš, jako, že poletíme do Miami?" Rozzářily se mi oči. Vždycky jsem chtěl vtrhnout na něčí svatbu a zažít drama jako ve filmu.

„Nialle, je to přes 4 tisíce kilometrů!" Plácl se Harry do hlavy. Achjo. „Zavoláme mu." S Louisem jsme nadšeně přikývli, a Harry začal vytáčet jeho číslo.

„Ale ne!" Podíval se Louis na hodinky.

„Co?" Zvedl k němu Harry zrak.

„Svatba měla být přece v 11, a už je po 4 odpoledne, prošvihli jsme to!"

„Tommo, slyšel jsi někdy o časovém posunu?" Zeptal se ho Harry s pozvedlým obočím.

„A kolik je teď v Miami?" Zeptal jsem se.

„Mají tam o 5 hodin méně, to znamená..." Zamyslel se Harry. S Louisem jsme se na sebe podívali a nahlas jsme vykřikli:

„Jedenáct!"