Naughty list (Liam Payne FF)

Surprise!

„Rose!" Vykřikl Liam, když mi na druhý den ráno otevíral dveře. Měla jsem mu pomoct s přípravami na natáčení reklamy na Hugo. Jednou rukou držel mobil u ucha a tou druhou mě chytl za rameno. Vypadal ustaraně. Trochu jsem ztuhla. Co se to děje? „Proč mi nezvedáš telefony? Volal jsem ti nejmíň desetkrát! Neodpověděla jsi mi na zprávu!" Trvalo asi ještě pět sekund, než se můj doposud ještě celkem klidný výraz změnil na vystrašený.

„Oh, ne, ne, polož to!" Vykřikla jsem a natáhla se k němu. Zmateně se na mě podíval a tipl to. Z jeho pohledu jsem vydedukovala, že chce vysvětlení. „No, já mám nové telefonní číslo." Vymyslela jsem si lež. Bože, ještě, že to ta ženská nevzala nebo mu neodepsala na tu zprávu, jinak by byl průser...

„Aha." Začal se tvářit už trochu spokojeněji. „A proč jsi teda tak vehementně žadonila, abych to tipl?" Složil ruce na prsou a přeměřil si mě pohledem. A jsem v pasti.

„No, ona to číslo má teď moje babička a nesnáší, když ji volají cizí čísla. Bojí se, že by to mohli být podvodníci, nebo tak něco." Nic jiného mě fakt v tu chvíli nenapadlo. Naštěstí vypadal, že tomu věří, a když se zatvářil chápavěji, začala jsem si věřit: „Jo, no, víš měl by sis to číslo raději rovnou zablokovat, je schopná zavolat policajty a věř mi, že nechceš, aby se ve světě roztroubilo, že Liam Payne otravoval starou babičku." Konec věty jsem řekla pobaveným tónem a opřela se o futra, protože jsem pořád ještě stála venku. Liam semkl rty a zakýval hlavou.

„Jasně." Řekl, a konečně mě pustil dovnitř a zavřel za mnou dveře.

„Co jsi potřeboval, že to nepočkalo, dokud nepřijdu?" Následovala jsem ho do chodby.

„Musím na pár dní odjet." Mluvil na mě dozadu. „Lidé z managementu mi ráno zavolali, že se zítra pořádá Vánoční koncert pro nemocné děti a pořadatelům to na poslední chvíli odřeklo pár umělců, kteří měli vystupovat, a hledají někoho, kdo by to vzal za ně." Říkal, zatímco si zavíral kufr.

„Aha." Přikývla jsem a sledovala ho. Super, aspoň si na chvíli odpočinu od té mojí špionáže a od toho jejich světa slávy a budu mít konečně čas sama na sebe. Možná si dokonce vyjdu s tím Kevinem... „A co ta reklama, kterou jsi měl na dnešek naplánovanou?"

„Už jsem tam volal a počkají s tím, než se vrátím. Naštěstí si nezměnili číslo." Mrkl na mě. Převrátila jsem oči.

„Takže mám jít domů, a zavoláš mi, až se vrátíš?" Zeptala jsem se.

„Cože? Ne, Rose, ty jedeš přece se mnou!" Podíval se na mě pobaveným výrazem.

„Cože?"

„Myslíš, že bych ti zvládl, bez své úžasné stylistky?" Zrudla jsem. „Proto jsem ti volal. Ať se sbalíš." Mrkl na mě a prošel kolem mě s již kompletně nabaleným kufrem. Chvíli jsem stála jako opařená, a pak jsem ho opět začala následovat jako ocásek.

„A kde ten koncert je?" Zeptala jsem se.

„To se ti bude líbit." Otočil se na mě šibalsky. Sešli jsme schody, kde si Liam navlékal kabát a podával mi ten můj, který jsem si automaticky odložila při příchodu.

„No tak to vyklop." Nařídila jsem mu nedočkavě, když se mi pořád nedostávalo odpovědi.

„Hele, slečno, nejste najednou nějaká drzá na to, že jsme si teprve předevčírem ještě vykali?" Dělal si ze mě srandu. Na druhou stranu měl pravdu. Takovou reakci jsem od sebe nečekala ani já. Od té doby, co jsme se tak bavili na tom jejich slavném zásnubním večírku už mi nepřijde tak děsivé být s ním v jedné místnosti a vést s ním normální konverzaci, jako předtím.

„Omlouvám se, šéfe." Uklonila jsem se mu a strčila ruku do kabátu, zatímco mi ho přidržoval.

„Dobře víš co, radši buď drzá." Zasmál se. Podívala jsem se na něj a zvedla jsem obočí s očekáváním.

„V Paříži."

„V Paříži?!" Zděsila jsem se.

„Přesně tak, letadlo nám letí za 3 hodiny a jestli to chceme stihnout i s vyzvednutím tvých věci, tak navrhuju, abychom si to vyříkali cestou v autě." Řekl pobaveně a pokynul mi k odchodu. Vystrašeně jsem se na něj dívala a nemotorně se rozešla.

„Letadlo? Liame, ale já jsem nikdy neletěla..." Sdělila jsem Liamovi, když už jsme seděli v autě, a byla jsem celá rozklepaná.

„Neboj se, přinejhorším ztroskotáme na opuštěném ostrově a už nás nikdy nikdo nenajde." Dělal si ze mě srandu.

„Otoč to!" Vykřikla jsem. Začal se mi smát. „Myslím to vážně!" Naléhala jsem, když pořád nepřestával.

„Ale no tak, tě kdyžtak chytnu za ruku." Mrkl na mě. Tři, dva, jedna, a už rudnu... Schovala jsem si hlavu do dlaní a byla ticho, dokud to nepřešlo. Liam nic neříkal.

„Počkej!"

„Rose, fakt se ničeho nemusíš b..."

„Ne, já myslím... Musíme jet na druhou stranu, já jsem teď totiž u svojí sestřenice." Zalhala jsem, protože jsem si uvědomila, že to má namířeno na adresu k našim a tam už nějakých těch pár let nemám žádné oblečení. Obstojné oblečení.

_________________________________________________________________________________

„Tak jo, počkej tady, hned jsem zpět." Poručila jsem mu, když jsme vystoupili z auta.

„Nepozveš mě dovnitř?" Utahoval si ze mě.

„Hele, já jsem možná drzá, ale nejsi ty nějak troufalý na to, že se ti v Dubaji válí snoubenka?" Zamračila jsem se pobaveně. Liam se zašklebil a zvedl ruce do obranného gesta.

„Už mlčím." Zakroutila jsem hlavou a pospíchala po schodech nahoru. „Jen jsem chtěl poznat tvou sestřenku." Zavolal na mě ještě. Rychle jsem si pobrala nejdůležitější věci a zkontrolovala se v zrcadle. Nemohla jsem tomu uvěřit. Co se to děje? Vážně jsem to všechno vyloženě naházela do cestovní tašky a doufala, že jsem na nic nezapomněla, i když mi bylo jasné, že to bych nebyla já, kdyby se mi někdy něco takhle povedlo. Ještě jsem rychle napsala Nancy, a mohlo to trvat dobrých 15 minut a byla jsem hotová. Před vchodem jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. To zvládneš. Liam stál u auta a nehty poklepával na kapotu auta.

„Melanie..." Zadumal.

„Cože?!" Vykulila jsem na něj vystrašeně oči.

„Tak se jmenuje tvoje sestřenka, ne?" Usmál se na mě. „Bylo to na zvonku, kdyby sis náhodou myslela, že jsem stalker nebo tak něco." Zazubil se.

„Aha, jo." Spadl mi kámen ze srdce. Nechala jsem si od něj vzít tašku, kterou hodil do kufru a vydala se k sedadlu spolujezdce.

„Hezké jméno." Řekl, když si sedl vedle mě.

„Děk... chci říct, jo to je." Podívala jsem se směrem k oknu a vydechla.

„Takže poslouchej." Změnil téma. „Na letišti nás bude čekat ochranka, která nás rychleji dostane přes letiště, aby nás nezastavovali novináři a podobně. Dneska na to opravdu není čas" Vysvětloval mi. Přikývla jsem. „Stačí, když se mě budeš držet, a všechno bude v pořádku, ano?" Konějšil mě.

„Díky, ale to je ta nejmenší věc, které se bojím." Řekla jsem a zaposlouchala se do písně, která právě potichu zněla z rádia.

„Věř mi, že let je oproti tomuhle procházka růžovým sadem."