Naughty list (Liam Payne FF)

Goodbye

Druhý den ráno mi přišly 2 zprávy, téměř ve stejný čas. Jedna z nich byla od Nancy, která chtěla vědět, jak postupuju, a kdy začnu článek psát. To mi navodilo ještě větší depku. Tak a teď mám Liamovi k tomu všemu ještě ublížit. Povzdechla jsem si. Vůbec jsem nevěděla, co jí mám odepsat, natož co budu dělat. Nakonec jsem jí napsala dost neutrální zprávu ve smyslu, že je všechno ok. Druhá zpráva byla od neznámého čísla, pravděpodobně poslaná z internetu.

„Počkej mě v 7 před Starbucks. L." Zněl její text. Zastavilo se mi srdce, když jsem si to přečetla. Abych se ale neradovala předčasně, snažila jsem se vzpomenout, kolik lidí na „L" znám. Nop, jen Liama. Leda, že by to byla nějaká past a někdo mě chtěl zabít nebo unést. Začala jsem být paranoidní. Přece jen, ta zpráva byla odeslaná z internetu. To znamená, že jí mohl poslat kdokoliv, a jeho jméno ani nemuselo začínat na „L." Třeba to poslala Denise, a chce mě tam někde zabít a zakopat pod sníh. Ale proč by potom chtěla, ať počkám před Starbucks, když je to nejvíce frekventovaná ulice v Londýně? Nějak se mi to nezdálo, každopádně jsem se rozhodla, že tam půjdu. Neměla jsem co ztratit. Pořád zde byla velká pravděpodobnost, že se tam objeví Liam. A když ne, a opravdu by mě chtěl někdo zabít nebo zmrzačit, vlastně nemám co ztratit. Aspoň by naši mluvili konečně o něčem jiném, než jen o tom, jak bych si měla někoho najít. I přesto, že jsem od rána lítala po obchodech, abych na poslední chvíli nakoupila nějaké dárky, mi den absolutně neutíkal. Byla jsem tak zaneprázdněná Liamem, že jsem na dárky úplně zapomněla. Vždycky, když si na něj vzpomenu, sevře se mi hrdlo a cítím obrovskou úzkost. Co to se mnou ten kluk udělal? Nakonec jsem se přece jen dočkala, a několik desítek minut před sedmou hodinou jsem vyšla do mrazivé zimy. Když jsem přišla před Starbucks, žádnou známou tvář jsem neviděla. Asi jsem tady moc brzo. Pomyslela jsem si. Hlavně jsem vůbec nevěděla, koho mám očekávat, takže o to to bylo horší. Rozhlížela jsem se kolem jak idiot a doufala, že mi někdo zezadu nepřehodí pytel přes hlavu a neuvězní mě u sebe ve sklepě.

„Psst!" Zaslechla jsem zničehonic pofidérní zvuk. Zamračila jsem se a začala se ještě víc rozhlížet. Nikoho podezřelého jsem si ale nevšimla, a tak jsem pokrčila rameny a opět si hleděla svého. „Psst!" Ozval se ten podivný zvuk znovu. Otočila jsem se na stranu, ze které jsem si myslela, že zvuk vychází, ale v tu chvíli mě někdo z druhé strany popadl za ruku a táhl mě pryč.

„Tak jo, hele, jestli mě chcete zabít, tak prosím, ale měl byste vědět, že umím dost dobře křičet, a okolo je spoustu lidí, takže být tebou, udělám to někde na tichém místě." Začala jsem na osobu mluvit. Snažila jsem se u toho vymanit z jejího sevření, ale bylo to marné. Jestli je to Denise, tak má teda mega sílu. Dotyčný na to neřekl ani slovo. No jasně, jestli je to někdo známý, akorát by tím prozradil svou identitu. „Ale budu ráda, když mě ušetříš, víš, sice jsem někdy otravná, nebo tak, ale..."

„O čem to mluvíš?" Zastavil se se mnou dotyčný, když jsme byli pryč od lidí. Potom si sundal kapuci, do které byl doteď zahalený a pobaveně se na mě podíval.

„Liame!" Vydechla jsem radostí. „Takže nejsi vrah."

„Cože?" Zasmál se. „Rose, jaký vrah?"

„No... To je jedno. Hlavně, že jsi to ty." Usmála jsem se na něj.

„Přece jsem ti posílal sms. Myslel jsem, že ti dojde, že jsem to já. To bys šla na schůzku s někým cizím?" Zvedl obočí. Raději jsem mu na to neodpovídala.

„Co tady děláš, Liame? Nemáš být náhodou na rozlučce?"

„Začíná až za hodinu." Řekl mi. „A tak jsem si říkal, že bychom si před tím mohli udělat taky svoji rozlučku." Usmál se. „Teď, Travisi." Řekl do větru, a v tu chvíli se rozsvítila světýlka, která obklopovala menší altánek, o kterém jsem vůbec nevěděla, že tady je. Uprostřed altánku byl sekt, a 2 skleničky.