Naughty list (Liam Payne FF)

Lost

„Takže, už jsi tady někdy byl?" Zeptala jsem se, zatímco jsem si vesele poskakovala a pozorovala nádherné vánočně vyzdobené Pařížské uličky. Co to plácám, jasně že byl. Došlo mi, než stihl odpovědět. „Dobře, neodpovídej." Zadržela jsem ho, než stihl cokoli říct. Usmál se na mě.

„V téhle části ještě ne." Neposlech mě a odpověděl. Vsadila bych si na opak, protože jsme bloudili různými uličkami, kde bych se určitě sama ztratila.

„Jo jasně." Odpověděla jsem sarkasticky. „Takže mi chceš říct, že vůbec nevíš, kam jdeme?" Zvedla jsem obočí.

„Absolutně."

„Kdybys aspoň nelhal." Zachichotala jsem se.

„Tak hele..." Řekl vtipným tónem a jsem si jistá, že chtěl pokračovat, ale najednou se začaly ozývat divné zvuky, jako by nás někdo pronásledoval. Liam samozřejmě hned zbystřil. Když jsem to nejmíň čekala, popadl mě za ruku a donutil mě kousek utíkat. Potom mě zatáhl někam za roh tak, že stál opřený o zeď a já jsem na něj byla nalepená. Oba dva jsme hlasitě vydechovali a když se naše oči střetly, píchlo mě u srdce. Zatraceně, co to se mnou ten polobůh dělá? Chvíli mě na sobě takhle držel, a potom jsme se konečně odtrhli.

„Fanynky." Řekl, a nasadil si sluneční brýle, které vypadaly jako ty, které nosí moje babička. Mamka jim říká „masařky". To proto, že kdokoli si je nasadí, vypadá jak nějaká moucha. Vážně, je to hrozné. Začala jsem se přiškrceně mát. „Čemu se směješ?" Pokrčil obočí.

„Nic, jen... Už chápu, proč Denise tolik chtěla, abys měl stylistku." Vyprskla jsem.

„Tak hele, lepší jsem nesehnal jasné? Svoje jsem si zapomněl doma, tohle mi půjčila paní na recepci." Obhajoval se. To mě ale rozesmálo ještě víc.

„Víš co, nech si toho jo? Příště je nechám, aby tě třeba sežrali." Řekl rádoby naštvaně. Na to jsem se uklidnila.

„Proč se před nimi vůbec schováváš? Nemáte vy celebrity svoje fanoušky náhodou rádi? Nebo to jen říkáte, abyste vypadali mile?" Zeptala jsem se s povytáhlým obočím.

„Mám je rád." Přikývl. „Ale nechtěl jsem, aby ses s nimi potkala. Víš, po tom, co jsi ztropila na letišti s novináři bych se bál, čeho bys byla schopná u nich." Posmíval se mi. Bouchla jsem ho do ramene a dělala uraženou.

„Pojď radši na to jídlo, mám hlad."

________________________________________________________________________________

Bloudili jsme asi ještě půl hodiny, než jsme konečně zapadli do nějaké restaurace. Když jsme povečeřeli a chtěli se vrátit zpátky na hotel, venku už byla tma a k tomu začalo sněžit.

„Takže, kudy domů, šéfe?"

„Tudy." Zavelel Liam a rozešel se jedním směrem. Následovala jsem ho. Sněžilo docela hustě, a v uličkách, do kterých nás Liam vedl nebylo moc světla, a tak se dalo špatně rozeznat, kde se vůbec nacházíme.

„Nevím jak tobě," začala jsem: „ale mě přijde, že cesta tam teda tak dlouhá nebyla." Přišlo mi, že už jdeme tak hodinu. Navíc sněhu pořád přibývalo, a tak se začalo i hůř chodit. Mokrý sníh se mi pomalu ale jistě začal dostávat i do bot, což zapříčinilo, že jsem v nich měla pěknou břečku.

„Už tam budem." Špitl Liam.

„Vážně?" Zajásala jsem.

„Upřímně?"

„No?"

„Myslím, že jsme zabloudili." Zastavil se a poškrábal se na zátylku.

„Cože? Liame, vždyť jsi říkal, že to tady znáš!" Zastavila jsem se vedle něj.

„To jsi říkala ty, já jsem říkal, že jsem tady ještě nebyl." Vzdoroval mi.

„Takže jsi nekecal..." Jenom mi věnoval ironický pohled. „Skvělý." Zamumlala jsem si do sebe. Liam mě ignoroval a místo odpovědi začal něco zběsile hledat v telefonu. „Co děláš?" Zeptala jsem se.

„Do hajzlu!" Zaklel. Hodila jsem na něj tázavý pohled. „Nemám tady signál."

„Mám offline mapy, nadiktuj mi jméno a číslo toho hotelu." Řekla jsem a vytáhla svůj.

„Ehh..." Zašklebil se Liam.

„Co?"

„Věř mi, že kdybych ho věděl, tak ti ho moc rád dám."

„Ty nevíš, kde bydlíme?! Vždyť je to tam napsané velkými písmeny!" Vztekala jsem se. Už mi opravdu byla zima.

„Takže předpokládám, že ty to víš?" Hodil na mě Liam sarkastický pohled. Ok, teď mě dostal.

„Fakt skvělý." Urazila jsem se a šla pryč od Liama.

„Kam jako jdeš?" Vzhlédl ke mně od obrazovky.

„Nevím, kamkoliv, ale nehodlám tady zůstat a umrznout." Řekla jsem naštvaně. Na to se Liam rozešel rychlým krokem za mnou.

„Zkusíme najít signál." Řekl, načež jsme se dál motali uličkami, až jsme narazili na velký opuštěný plácek, který vypadal jako nějaké pole. „Rose, tady!" Ukázal na to místo Liam.

„Máš signál?" Zeptala jsem se.

„Pracuju na tom." Odsekl. Povzdychla jsem si. Bože, proč je zase tak protivný. „Mám ho!" Vykřikl radostně.

„Jo!" Zaradovala jsem se, načež Liam začal někomu volat.

„Haló? Joe? Haló! Slyšíš mě? S Rose jsme se ztratili! No, to já nevím, někde na poli mezi barákama... Ha-haló?" Poslouchala jsem Liama. „Zatraceně!" Zanadával a začal s telefonem různě třepat a klepat do něj. „Vypadlo to..." Podíval se na mě. „Zkus svůj." Řekl s nadějí v hlase. Vytáhla jsem ho, ale byl úplně zamrzlý a nešel ani odemknout.

„Myslím, že tady dneska strávíme noc. Chceš spát u stromu nebo u tamté velké hroudy?" Zeptala jsem se ironicky. Liam si jen povzdychl a hodil sebou do sněhu. Já jsem si dřepla na nejméně zasněžené místo a přemýšlela, jak se odsud dostaneme. „Co takhle na někoho zazvonit?" Blikla mi v hlavě žárovka.

„Umíš francouzsky?" Zeptal se Liam vyčerpaně.

„Ne..." Řekla jsem zklamaně.

„Víš, kde bydlíme?" Ptal se dál.

„Ne..."

„A víš, na jaké číslo zavolat?"

„No, ne, ale ty přece..."

„Můj telefon právě potkal stejný osud, jako ten tvůj." Skočil mi do řeči, čímž mi zodpověděl nevyřčenou otázku.

„Takže jsme v háji." Povzdychla jsem si. „No, tak když ti to nebude vadit, já si vezmu místo u toho stromu." Zavtipkovala jsem pro uvolnění napětí. Liam se ale nesmál. Vážně teď budu jediná, kdo se bude smát mým vtipům? 

________________________________________________________________________________

Ahooj, tak jsem tady opět s dalším dílem a rozhodla jsem se, že jelikož je dneska ten první advent, tak přidám rovnou dvě části. :) Tak pěkný večer a přeju příjemné čtení. <3