Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Gabriel otevřel oči. Snad poprvé po delší době se probudil a cítil se... dobře. Chystal se vstát, když si uvědomil, že mu v tom cosi brání. Ruka? Ruka, jemně položená přes jeho pas. Gabe neměl tušení, co by teď měl udělat. Nechtěl Troye probudit a navíc mu to bylo příjemné, když si uvědomil, že tím, kdo ho objímá, je Troy.
A pak zaslechl hlasy, které jako by se hádaly. Netrvalo dlouho a Troy sebou trhl. Nejprve byl trochu zmatený, vůbec nevěděl, že se přes noc dostal ke Gabrielovi tak blízko, ale nyní se od něj znovu vzdálil. Gabe se posadil, aby dal najevo, že už je vzhůru.
„Promiň," zašeptal Troy.
„To je dobrý, nevadilo mi to," přiznal Gabe se sklopeným pohledem.
„Půjdu se podívat, co se to tam děje."
„Jdu s tebou."
Oba sešli dolů až do kuchyně, kde stáli Troyovi rodiče. Gabriel vykulil oči, jakmile spatřil jeho tátu. Měl nutkání zeptat se Troye, co tu dělá, jestli je zpátky a pokud ano, tak jaký z toho má pocit. Zamrzelo ho, že se mu s tak důležitou novinou sám nesvěřil, ale pravděpodobně to bylo tím, že už mezi nimi nic nebylo. Troy tak neměl důvod mu o tom říkat.
Ihned, co Robert zaregistroval svého syna v místnosti, přihnal se k němu. „Tys o tom věděl?" vyprskl vzteky. Troy se nejdříve otočil na svou mámu. Pochopil, že mu musela povědět o Charliem. A on to zjevně nevzal zrovna nejlíp.
„Já..."
„Tak věděl?" Robertovi jeho mlčení stačilo. „To snad není možný. Já na chvíli zmizím a ty neváháš najít si náhradu. Jistěže. Hádám, že jsem tu navíc. Nebudu tu ale překážet dlouho, nemusíš se bát," informoval svou ženu.
„Co sis myslel? Že tu budu jen sedět a čekat na tebe? Nefungovalo to, Roberte! Oba to víme."
Najednou ji zcela ignoroval a obrátil se na svého syna. „Proč si mi to neřekl? Chceš se mnou vůbec odletět? Nebo tu zůstáváš?"
Gabriel ztuhl na místě. Odletět? Kam odletět? A kdy? Zabodl se očima do Troye a pocítil, jako by tu právě teď neměl být. Jako by tu byl navíc. Tohle rozhodně nebyla konverzace, u které by měl být přítomen, byla to jejich rodinná záležitost. Musel odsud vypadnout, přestože ho nikdo nevyhazoval.
Bez rozmýšlení se sebral a opustil dům, jak nejrychleji dovedl. „Gabe, počkej!" zavolal za ním Troy, který byl doposud z toho, co jeho táta Gabovi nevědomky vyzradil, zcela neschopný čehokoliv. Jeho tělo bylo však plně při smyslech. Udělal několik kroků, než ho jeho táta zarazil.
„To jsem ti natolik lhostejnej, že mi ani neodpovíš a upřednostníš přede mnou toho kluka?"
„Tak dost! Nic jsem ti neřekl, jelikož jsem chtěl, aby ti to mamka řekla sama. Nekryl jsem ji, chtěl jsem, aby ses to dozvěděl. Co se týče toho odjezdu, pořád nejsem rozhodnutej. A ten kluk... není jen tak obyčejný kluk, tati."
„Vždyť utekl z domova! Nemohl by sis hledat lepší kamarády? Já nevím, například ty, co jsou psychicky vyrovnaný?"
„Gabe není kamarád," vyhrkl Troy bezmyšlenkovitě.
„Tak to se mi celkem ulevilo. V tom případě ale nechápu, co tady dělal a ještě takhle po ránu."
Troy na svého tátu nechápavě zíral. Skutečně mu to stále nedocházelo? Zničehonic to prostě vzdal a sebral veškerou svou odvahu. Musel mu to říct. Musel to vědět. Troy už mu to nemohl dál zatajovat. Nedokázal tuhle svou část před ním napořád skrývat.
„Jsem do něj zamilovanej," pronesl naprosto klidně. Tvář jeho otce ale najednou vypadala právě naopak. „Jsem gay."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
