Gabrielovy trable

65.

Mladá žena chovala své dítě a prozpěvovala mu ukolébavku. Chlapeček v její náruči spokojeně usínal, vnímajíc její hlas a teplo. K ženě se pomalu přiblížil její manžel a objal ji kolem pasu. Byli šťastná rodina a byli za všechno vděční. Milovali se a milovali své jediné dítě. A měli v úmyslu dávat mu po celý jeho život tolik lásky, kolik budou moci.

Matka svého chlapečka položila do postýlky a pohladila ho po hlavičce. Muž se usmíval a znovu svou ženu objal. Začali spolu bez doprovodu hudby tančit. A malý chlapec se spokojeně ponořil do svých snů.

Gabe otevřel oči. Probudil se a z očí mu tekly slzy. Tentokrát však nešlo o slzy smutku, nebo zděšení. To, co se mu zdálo, nebyla noční můra. Byla to krásná vzpomínka, kterou na své rodiče měl. Tak si na ně pamatoval. A tak si je chtěl uchovat. Alespoň tedy svou maminku. Jeho táta někde žil. Gabriel si stále nebyl jistý, jak se ohledně té situace s ním cítí. Už ale nebyl naštvaný. Vlastně ho opustila zlost a vystřídala ji zvědavost.

Gabe si uvědomil, že by tátu možná chtěl vidět. Poznat ho, zjistit, jaký je člověk a vyslechnout si jeho verzi. Proč tenkrát odešel. Proč zvolil život osamotě. Charlie mu o něm toho příliš neřekl, především proto, že to Gabe nechtěl slyšet. Nemluvili spolu o něm. Chtěl by to změnit? Kladl si tuhle otázku častěji než si připouštěl.

Kdo ví, možná, že se s tátou někdy setká. Netušil, jak by začal. Jak by s ním navázal řeč. Ale kdyby se to přece jen stalo, věděl, že se zachová tak, jak mu to bude připadat správné.

Troy se vedle něj zavrtěl. „Máš vážně hlasité myšlenky," zamumlal a otevřel oči. Jakmile zahlédl jeho zamyšlený obličej, starostlivě se zeptal: „Děje se něco?"

„Ne," usmál se Gabriel a posunul se na posteli níž. Lehl si a rukou si podepřel hlavu. Díval se na Troye, který ležel vedle něj a stejně tak ho pozoroval. Nemohl uvěřit, že se to opravdu stalo a že je Troy celý jeho. Natáhl opatrně ruku a pohladil ho po tváři. Potom se k němu přiblížil a políbil ho na rty.

Troy se však krátce na to odtáhl. „Vážně se nic neděje?" I když by rád pokračoval v tom, co Gabe začal, musel se ujistit, že se cítí dobře. „Chci, abys se mnou mluvil, ano? Ať se děje cokoliv, budu tu vždycky pro tebe. Ale abych ti mohl pomoct, musíš mi důvěřovat."

„Důvěřuju ti," zašeptal Gabe. „Zdálo se mi o rodičích, ale tentokrát... bylo to v pohodě. Přesně tak si je chci pamatovat. Hlavně mámu. Jak zamilovaní a šťastní byli. Nikdy jsem si neuvědomil, že jsem ve skutečnosti měl úžasnou rodinu. A že ji mám i teď. Teta a strýček mi dali všechno, co jsem kdy potřeboval."

„Jsem rád, že se na to teď díváš takhle, ale je normální, že jsi to předtím vnímal jinak. Byl jsi smutný a otřesený. Možná i naštvaný, že jsi o ně přišel," řekl mu Troy.

„Já vím. Ta ztráta mě bude bolet už napořád, ale myslím, že už dokážu být šťastný, jako oni. Chci být šťastný a chci to, co měli oni. Chci to s tebou."

Troye jeho slova zahřála u srdce. Jeho táta byl pryč, ale jako by díru po něm dokázal vyplnit Gabriel. Měl totiž pocit, že mu nic nechybí. Gabriel se konečně netrápil, tedy netrápily ho noční můry. A možná, že jejich příčinou byla právě nevědomost. Netušil, jak to s jeho rodiči bylo. Netušil, že jeho táta tehdy nezemřel. A díky tomu, že nyní znal pravdu, to vše ustalo. Nebo to třeba bylo zcela jinak. Kdo ví.

Když se Troy s Gabem rozhodli vstát, zamířili do kuchyně udělat si snídani. Byla sobota, dům byl přesto kromě nich prázdný. Strýček a tetička nebyli k nalezení. Gabe netušil, kde jsou, ale napsali mu zprávu, že jsou v pořádku a že domů přijedou později. Troyova máma byla doma s Charliem. Přičemž věděla o tom, že Troy je ve vedlejším domě.