Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Neměl tušení, jestli se mu ten letmý dotek jen nezdál nebo byl skutečný. Troy se neprobouzel. Ležel nehybně a oči měl zavřené, ale Gabriel by přísahal, že na okamžik pocítil jeho kůži na své. Dokázal poznat jeho dotek.
„Troyi, slyšíš mě? Jsem tady," mluvil dál s nadějí, že na jeho hlas třeba zareaguje. Díval se na jeho nehybné dlaně a vyčkával. A pak se to stalo znovu. Troyova ruka vyhledala tu jeho.
„Gabe," vydal ze sebe Troy tiše a namáhavě, ale zcela tím Gabriela vyvedl z míry. Probudil se a zdál se být orientovaný. Poznal, kdo na něj mluví. Pomalu rozlepil oči a první, co zahlédl, byla Gabrielova tvář.
Gabe se přinutil k pohybu a pevně stiskl Troyovi ruku. Zároveň vypadal, jako by se z toho nemohl vzpamatovat. Jako by nevěřil, že Troy konečně vnímá. Že se na něj dívá a slyší ho. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil." V té chvíli to v sobě Gabriel nedokázal déle držet a přikryl si dlaní oči. Nechtěl, aby první, co Troy viděl, bylo to, jak brečí.
Ale Troyovi na tom nezáleželo. Troy byl šťastný, že tu je. Že je u něj celou tu dobu. Strachoval se, že už mu Gabriel neodpustí, protože za ním nepřišel tak, jak se domluvili. A chtěl mu říct, že za ním chtěl přijít. Chtěl mu toho říct tolik, ale neměl na to sílu. Zdálo se však, že nepotřebují slova k tomu, aby se pochopili.
„Pojď ke mně, prosím," Troy to řekl dřív, než se nad tím stačil zamyslet. Nebyli spolu, aby něco takového mohl říct. Jenže Gabriel okamžitě udělal to, co po něm žádal. Přiblížil se k němu a s velkou opatrností ho objal. Tohle ale Troyovi nestačilo.
„Nejsem z porcelánu," řekl a navázal s Gabrielem intenzivní oční kontakt.
„Ale jsi zraněný a musíš na sebe teď dávat pozor," protestoval proti němu Gabe. „Což znamená žádné rychlé pohyby a klid na lůžku."
„Jsi můj doktor nebo přítel?" zeptal se ho Troy a i by se zasmál, kdyby ho nebolelo celé tělo. Jakmile to ale vyslovil, uvědomil si, že vlastně není úplně jasné, kým pro něj Gabe je.
A Gabovi to došlo také. „Zajdu pro tvou mamku. Je tady a čeká, kdy se probudíš. Je tu i Charlie, ale kdybys ho tu nechtěl, tak ho sem nepustím."
Troy chtěl odpovědět, jenže vtom si na někoho vzpomněl. Na někoho moc důležitého a trhl sebou tak prudce, až tím Gabea vylekal. Gabe mu ihned přitlačil dlaně na hruď a zadržel ho. „Troyi, co se děje? Nesmíš vstávat, jsi slabý."
„Táta," vyslovil a chytil Gabrielovy ruce. „Kde je? Co je s ním, Gabe?"
„Je v pořádku, je na tom dokonce líp než ty," objasnil mu, což ho hned utěšilo. „Můžeš být v naprostém klidu, to ti přísahám. Slib mi, že zůstaneš ležet."
„Slibuju."
„Panebože, Troyi!" ozval se ode dveří ženský výkřik. Hannah přiběhla ke svému synovi a přesvědčovala se, jestli se jí to nezdá. Troy byl ale skutečně při vědomí. Přiložila svou dlaň na jeho vlasy a párkrát ho pohladila.
Charlie s ní do pokoje nepřišel. Trpělivě čekal na chodbě. „Gabe,... mohl bys říct Charliemu, ať se k nám přidá?" poprosil ho Troy a vykouzlil tím své mámě úsměv na tváři.
A Gabeovi vlastně taky. Přikývl a vydal se za Charliem. Otevřel dveře a pokynul mu, ať jde dál. Když Charlie vešel, automaticky se postavil vedle Hannah, aby jí byl nablízku, kdyby ho potřebovala.
Gabriel si uvědomil, že by je měl nechat osamotě, a tak se nenápadně vytratil. Byl šťastný. Sice si s Troyem slovně neřekli, co teď s nimi bude, ale někdy jsou gesta víc než slova. Po dlouhé době tak konečně cítil, že má vše, co potřebuje. Že už mu nic nechybí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Krásné ráno 🌄 Omlouvám se, že jsem nic tak dlouho nevydávala. Nebyla motivace, celkově jsem se cítila úplně prázdně. Ale jsem zpět.
Snad vás kapitola nezklamala. A mějte hezký den <3
