Gabrielovy trable

50.

„Jsem opravdu rád, že jsi tady," pronesl zcela upřímně a soucitně Charlie. Tížilo ho, co vše musel Gabriel ve svém věku prožívat. Zvlášť on dobře věděl, jaké to je. Když jste sami a prožíváte svou nejhorší noční můru znovu a znovu a při tom všem se nedokážete na nikoho obrátit, protože se pro něj nechcete stát přítěží. Nechcete, aby o vás měl strach. Nechcete ho děsit. Ale sami jste uvnitř sebe vyděšení až do morku kostí.

„Omlouvám se, že jsem dlouho nepřišel. Bylo to jen proto, že jsem na tom byl podstatně líp. Ale ve skutečnosti je to jako na houpačce. Chvíli mám pocit, že se vznáším, dokážu se uvolnit a usmívat, ale pak jsem zase dole, kde se na mě všechno navalí zpátky," vysvětloval Gabe.

„Musíme o tom mluvit. Řekni mi všechno, Gabe. Musí tu být něco, co jsi vynechal. Zamysli se, zapátrej ve svých vzpomínkách," radil Gabrielovi klidným hlasem.

„Je to těžký. Moje vzpomínky jsou jako skládačka, kterou ale nedokážu poskládat."

Charlie vstal a posadil se naproti blíž ke Gabrielovi, aby si mohli pohlédnout do očí. Aby mluvili jeden na druhého a nikdo jiný je nemohl slyšet, přestože v domě nikdo jiný nebyl. Troy byl stále na tréninku a Hannah se dnes zdržela v práci. „Tak jo. Začneme třeba tím, co vnímáš jako úplně první, když se ti podaří usnout?"

Gabriel se zhluboka nadechl. To byla poměrně snadná otázka. „Hlasy rodičů. A ještě než se to všechno stane, vidím naposledy mámu, jak se na mě otáčí. A pak je všechno vzhůru nohama a někdo mě krátce na to vytáhne z auta."

„Víš, kdo to je?" ptal se Charlie.

„Ne, záleží na tom?"

Charlie se najednou zatvářil mnohem vážněji. „Gabe..." odkašlal si. V duchu formuloval věty, ale nedokázal najít odvahu je vyslovit nahlas.

Bylo to tak dávno. Uplynula nekonečná doba od doby, kdy on sám nemohl spát, jelikož ho ve spánku pronásledovaly noční můry. Chápal Gabriela až příliš dobře. Nakonec se z nich ale dostal. Proto věřil, že je Gabe také překoná.

„Co se děje?"

„V ten den, kdy jste se vybourali, si pamatuju přesně, co jsem dělal. Byl jsem tehdy ještě mladý a jel jsem ke svým přátelům. Měli jsme slavit narozeniny jednoho z nich. Jenže cestou jsem potkal převrácené auto..."

„Ne, to ne," začal Gabe a sotva při tom popadal dech. „Co to říkáš? Proč to říkáš? Proč lžeš?" vypustil ze sebe.

„Gabe, přísahám, že ti nelžu. Proč bych si to vymýšlel?" nadhodil Charlie zoufale. „Já neměl ponětí, co dělat. Zpanikařil jsem, ale přesto jsem zastavil. Byla to moje povinnost. Díky bohu zastavili i nějací další lidé. Dostali jsme se k vám a snažili se zjistit, jestli jste naživu. Tvá máma už nebyla schopná komunikovat. A tvůj táta... on... křičel, že jsi vzadu a že tě musíme vytáhnout. Byl jsem to já, koho o to prosil. Byl v šoku, ale uvědomoval si, že tvá máma je na tom špatně. A že on sám..."

„Přestaň! Už dost!" vykřikl zběsile Gabriel. Nedokázal poslouchat ta slova. Jako by vše živě sledoval. „Tak počkej, proto jsi mě tehdy vzal k sobě, když jsi mě našel? Věděl jsi, kdo jsem?"

„To, že jsem tě našel, když jsi utekl, byla náhoda, Gabe. Navíc jsem tě poprvé viděl jako malé dítě. Jak bych tě po tolika letech mohl poznat? Došlo mi to teprve, když jsi mi řekl svoje jméno a pak i to ostatní."

„Tohle je šílený. Tohle je naprosto šílený," opakoval si Gabe pořád dokola spíš pro sebe. Při tom si ale úplně neuvědomoval, že se jeho těla i mysli začíná zmocňovat panika. Že nad sebou začíná ztrácet kontrolu.

„To pořád není celé," prozradil Charlie a zavřel oči. „Jde o to, že... tvůj strýc a teta ti v jednom lhali," vypravil ze sebe s námahou. A pak mu věnoval ten nejupřímnější a zároveň soucitný pohled. „Tvá máma bohužel podlehla svým zraněním, ale tvůj táta tu nehodu přežil."