Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Troy s odpovědí nečekal dlouho. „Jsem šťastnej." Nemohl věřit, že Gabriel mu patří. Že jsou konečně spolu.
Připomínalo mu to skoro šťastný konec, přestože to byl teprve začátek. Dva se dají dohromady a i když je čeká spoustu překážek, jsou natolik odvážní, že je spolu překonají. Doufal, že tak to bude i v jejich případě.
„Troyi... Troyi, jsem u tebe," ozvalo se náhle z Gabeových úst a v Troyově hlavě zavládl zmatek. Takhle jeho vzpomínka nepokračovala. Takhle si ji nepamatoval. „Zvládneš to, budeš v pořádku, slyšíš mě?"
Než to všechno stačil pochopit, vše se před jeho očima rozplynulo a on zůstal sám.
Gabe si poposedl na úplný kraj židle, která stála vedle lůžka, a bez sebemenšího zaváhání vzal Troyovu ruku do své. V další vteřině si ji přitiskl ke rtům, při čemž se pokoušel zaplašit slzy.
Když se na Troye díval, bylo vážně těžké nebrečet. Jeho obličej pokrývaly šrámy. Nevšímaje si těch pípajících přístrojů kolem a těch ošetřených ran, by se skoro zdálo, že jen Troy spí.
„Každej člověk si zaslouží být šťastnej," zašeptal Gabe. „A hlavně ty. A já tě od sebe odehnal a způsobil ti tolik bolesti. Omlouvám se, Troyi. Slyšíš mě? Mrzí mě to. Prosím, odpusť mi a vrať se ke mně."
Zdržel by se tu i déle, jenže vtom do pokoje vešla zdravotní sestra. „Promiňte, ale už musíte odejít. Je hodně slabý a bude ještě dlouho spát."
Gabe nechtěl dělat problémy. Už tak jich vyvolal dost. Troy ležel na jipce, byl celou hodinu po operaci, ale Gabriel i přesto před jeho ošetřujícím lékařem trval na svém a neodbytně ho prosil, aby mohl Troye vidět. Řekl mu, že je jeho přítel a Troyova máma překvapivě nic neprozradila.
Byl jí vděčný. Ona sama za Troyem také šla, a když se vydala koupit aspoň vodu, pustili zase dovnitř Gabea. Když odtamtud vyšel, našel Kaylee, která stále čekala na chodbě.
Posadil se vedle ní na židli. „Nejela jsi domů?"
„Neodjedu bez tebe," prohlásila rozhodně. „Jak je na tom?" Bála se zeptat, netušila, v jak špatném psychickém rozpoložení se Gabriel nachází, ale nakonec to udělala.
„Vypadá... jinak. S tou hadičkou a obvazama. Bože, proč jsem jenom nebyl s ním? Proč jsem tomu nějak nezabránil?"
„To jsi nemohl. V žádném případě si to ani nezkoušej dávat za vinu, jasný? Troy se z toho určitě dostane. Říkal doktor, kdy se probudí?" ptala se dál.
Gabriel zavrtěl hlavou.
„Hannah říkala, že jeho táta se prý teď probral," oznámila mu zničehonic a Gabe hned poté prudce vyskočil na nohy. „Co blázníš? Co chceš jako dělat?"
„Já ti nevím, udusit ho polštářem?" Kaylee vykulila oči. „Nejsem cvok. Chci s ním jen mluvit."
Věnovala mu skeptický pohled. Věděla, že je hodně naštvaný a nezvládá se v takových situacích moc ovládat. „Nepustí tě za ním, nejsi rodinný příslušník ani nic jiného, co by tě s ním spojovalo."
Měla úplnou pravdu, což ho donutilo se znovu posadit. Čekání bylo ukrutné. Ale nic víc dělat nemohl. Zanedlouho se však objevila Hannah.
„Volala jsem tvé tetě, Gabe. Už je dost pozdě, oba byste měli jet domů. Já tu zůstanu a kdyby se cokoliv změnilo, dám vědět."
Gabriel jednoznačně nesouhlasil, ale taky nemohl odporovat. „Děkuju, že jste nic neřekla. Myslím... tu pravdu o tom, že už nejsem Troyův přítel, a dovolila jste mi k němu jít."
„To nic nebylo. Jen vidím, že tvoje city k mému synovi pořád trvají. A já nikdy nebudu proti tomu, kdo ho dokáže udělat šťastným tak, jak já nemůžu. Takže to já děkuju tobě, Gabe."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
