Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
„No tak! Snaž se trochu, v pátek už hrajeme," křikl Brad na Troye. Byla to už pátá přihrávka, kterou si Troy nedokázal udržet, aby poté vystřelil na branku. A když už, netrefil se. Brada to samozřejmě začínalo znervózňovat. Troy vždycky hrál perfektně, ale teď se mu zdál úplně mimo. „Co je ti? Jestli se nedáš dohromady, tak budeš sedět na střídačce."
„O tom rozhoduje trenér!" vyhrkl Troy na svou obranu a postavil se k Bradovi čelem. Oba na sebe přísně upírali zrak, ale ruce měli ještě spuštěné podél těla. Bylo však jen otázkou času, kdy se do sebe pustí.
Trenér fotbalového týmu k nim náhle přistoupil a postavil se mezi ně. „Nemůžu jinak, než s Bradem souhlasit," uzavřel debatu a pro jistotu svou dlaní bránil Troyovi se přiblížit ke kapitánovi. Ostatní hráči tomu všemu jen mlčky přihlíželi, ale byli připraveni Troye zadržet, kdyby se ještě víc rozčílil.
„To snad není pravda!" zakřičel Troy. „Fajn, jak chcete. Nemusím hrát," pokrčil rameny, jako by mu na tom najednou nezáleželo a vydal se pryč z hřiště.
Avšak Bradův hlas ho zarazil. „Já ale chci, abys hrál! Jenom se musíš zklidnit a začít se soustředit. Jinak nám to projedeš," vysvětlil Brad už poněkud klidnějším hlasem.
Jenomže právě to Troye vytočilo.
Gabriel se při obědové pauze pohyboval s Kaylee na školním dvorku. Seděli společně u stolu, ale vlastně nic neříkali. Nebylo o čem mluvit. Kaylee vrtalo hlavou, jestli Gabe něco cítí k Theovi, ale odvahu na to, aby se ho zeptala, neměla.
Ovšem jakmile spatřila Troye s rozbitým rtem, jak kráčí směrem do budovy školy s trenérem v patách, napřímila se a k mluvení se přiměla. „Proboha," řekla jen.
„Co?" Gabe se otočil, aby se podíval, co jeho nejlepší přítelkyni natolik udivilo. Neměl tušení, co si počít při pohledu na Troye. Očividně se něco stalo a on tu tolik chtěl pro Troye být, než si uvědomil, že už není jeho přítel. Že už s ním nemá nic společného a do toho, co se stalo, mu vlastně vůbec nic není.
Po vyučování se Troy domů vrátil brzy, jelikož tentokrát nejel autobusem, ale autem se svou mámou. Po tom, co Troy na hřišti způsobil, ji zavolali do školy.
„Pořád to nechápu. Co se s tebou děje, Troyi? Myslela jsem, že fotbal hraješ, protože tě baví a protože jsi v něm dobrý. Ale dnes se to všechno zdálo jinak," pronesla Hannah nechápavě. Chtěla svému synovi porozumět. Věděla jistě, že není žádný rváč, jelikož nikdy nebyl tím, kdo by se běžně s kdekým pral. Z toho důvodu nevěřila, že za tím vším stojí jen nějaké nepohodnutí na hřišti.
„Já už nemám, co dodat. Vysvětlil jsem ti to. Spoluhráči, kapitán a dokonce ani trenér mi nevěří. Takže mi ruply nervy. Myslí si, že kvůli mně prohrajeme, prostě mě to naštvalo."
„Nemyslím si, že je to všechno. Měl by ses vypovídat. Jsem si jistá, že v sobě potlačuješ něco daleko silnějšího a právě to to vyvolalo."
„FAJN!" vykřikl Troy zoufale. „Jo, máš pravdu. Chceš to vědět? Je konec. Definitivní. Mezi mnou a Gabrielem. Rozešli jsme se a já jsem to prostě nezvládl, protože jsem ráno viděl, jak se ho dotýká někdo jiný, než já a byl to strašnej pohled. Nechtěl jsem... Nemyslel jsem..."
„To je dobrý. Bude to v pořádku," konejšila Troye Hannah a pomalu si ho přitáhla do své náruče. Tolik ji mrzelo vidět ho tak zlomeného. Věděla, že něco takového jednou přijde. Akorát odhadovala, že to nebude tak rychle. Věřila, že je Gabriel pro jejího syna ten pravý.
Ale to zdaleka nebylo to nejhorší, jelikož se chystala Troyovi říct něco důležitého. Jenže pro tuto chvíli se to absolutně nehodilo, a tak to zkrátka muselo počkat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
