Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Troy se v sobě snažil zpracovat tu zcela novou a nečekanou informaci. I na něj to bylo příliš, a tak velice dobře chápal, proč to Gabe neustál. Byl to šok, který přišel jako blesk z čistého nebe a zasáhl Gabriela příliš hluboko.
Gabe si přál jediné. Kéž by mohl své vzpomínky na tuto krutou pravdu spálit na popel jako papír. Kéž by se ji vůbec nikdy nedozvěděl. Příliš to bolelo. Jako by do něj někdo bodal ze všech stran. Mělo by ho těšit, že jeho otec žije. Ale jak se mohl těšit z toho, že se nejspíš nikdy neměl dozvědět, jak to celé tehdy bylo? Jeho táta ho opustil. Jeho maminka také, ale zcela jiným způsobem. Ona neměla na výběr. Ona prohrála svůj boj. Jeho otec se tomuto boji jen přiblížil a rozhodl se ho raději vzdát, než se o cokoli pokusit.
Odešel. Rozhodl se, že bude žít dál, ale bude dělat, jako by nikdy neměl rodinu. Jako by se nikdy neoženil a nenarodilo se mu dítě. Jako by neměl povinnost se o něj postarat. Jako by byl jen on sám a neměl nikoho, na kom by mu záleželo. Gabe pochopil, že svému tátovi je lhostejný, když ho zvládl opustit potom, co ho musela opustit i jeho máma.
Troy zamyšleně seděl na své židli a pozoroval Gabriela, který byl na jeho posteli a v pěsti pevně zarýval prsty do jeho povlečení. Troy bez zaváhání vstal a přešel k němu. Posadil se a vzal jeho dlaň do té své. Gabe ihned vzhlédl.
Pokaždé když se ho Troy dotkl, jako by se mu v břiše rozletělo hejno motýlů a zahnalo jeho vnitřní neklid. Nedokázal pochopit, čím to je, že na něj Troy natolik působí. Za ten společný čas, který spolu strávili, skoro zapomněl na to, kolik je hodin. Venku se už začínalo stmívat.
„Měl bych už jít," zašeptal Gabriel a díval se dál přímo do Troyových očí. Tolik mu scházel tenhle pocit být k němu tak blízko a moci se ho dotknout. Ale přesto svou ruku z Troyovy vyvlékl.
„Nemusíš odcházet, můžeš zůstat."
Troyova slova Gabea naprosto odrovnala. „Nemusím, ale měl bych," pronesl znovu.
Troy netušil, jak dál Gabriela přesvědčit, a tak zkrátka zvolil pravdu. A doufal, že ta už ho tu udrží. „Já ale nechci, abys šel."
V Gabeovi se probudil znovu ten pocit štěstí a tepla, když to slyšel. Zadíval se Troyovi do očí a neměl tušení, co mu na to má říct. Že taky nechce odcházet, ale zároveň se bojí, že bude mít znovu noční můry? A že nechce, aby ho tak Troy zažil?
„Můžeš spát na mé posteli. Já si rozložím deku na zemi," oznámil mlčícímu Gabrielovi Troy.
Jeho návrh se zdál správný. Neměli by spát spolu na jedné posteli, vzhledem k tomu všemu. Teď by nejspíš měl poděkovat, ale Gabe měl místo toho výčitky, že bude Troye druhý den ráno bolet celé tělo, pokud přespí na podlaze.
„Ne, já myslím, že tvoje postel je dost velká pro nás pro oba. Když budeme každý ležet na své půlce, bude to dobrý," namítl Gabe nervózně.
„Opravdu? Nebo se můžu vyspat na gauči v obýváku," napadlo ho ještě, přestože v hloubi duše doufal, že i tento návrh mu Gabe zatrhne a bude trvat na svém.
„Opravdu. Nedovolím, aby sis jen kvůli mně zničil záda," odkašlal si. Tím bylo rozhodnuto. Troy se proto zvedl a na chvíli opustil svůj pokoj, aby informoval svou mámu, že u nich dnes Gabe přenocuje.
Hannah malou chvíli sice byla trochu skeptická, ale nakonec souhlasila. Vypadalo to, že spolu zase vychází a vzájemně se potřebují. A tak nechtěla být ta, která jim v tom bude bránit.
Když se Troy vrátil nahoru, vzala telefon a informovala o tom sousedy, aby svého synovce nehledali a nebáli se o něj. Charlie zase prohlásil, že dnešní noc stráví u sebe doma a že dorazí až odpoledne. Bylo to tak lepší.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
