Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Troy otevíral dveře od domu, ale hned dovnitř nevešel. Zrovna se vrátil ze školy autobusem, v němž Gabriel jel také. Nedovedl potlačit to nutkání a otočil hlavu k vedlejšímu domu. Gabe stál ve stejné pozici jako on a rovněž se na něj díval. Troye zajímalo, na co myslí, nebo proč vypadá tak vyčerpaně. Určitě měl ty své zlé sny. Troy si přál mu nějak pomoct, jenže tím, kdo chtěl prostor, byl Gabriel.
Proto nemohl udělat nic, než jen překročit práh a zabouchnout za sebou dveře. Proč jen museli bydlet vedle sebe? Bylo těžké neustále nemyslet na to, že stačí málo k tomu, aby byl Gabovi na blízku.
„Už jsi doma?" zavolala Hannah náhle z obývacího pokoje. „Nejsi tu nějak brzy?"
Byl. Protože obvykle trávil odpoledne někde s Gabrielem. „Nezdá se mi," odvětil vyhýbavě.
„Můžeš přijít do obýváku?" pokračovala jeho máma naléhavě. Troy si nejdřív odložil tašku do rohu a sundal si tenisky. Pak teprve vešel do místnosti, kde ho čekala nenadálá návštěva. Taková návštěva, u níž vůbec nevěděl, jestli se má radovat nebo se zlobit, že tu je.
„Tati?" vydechl Troy šokovaně. Vrátil se? Nebo jen přijel, aby Troyovi řekl, že zůstává v Pekingu? Neměl nejmenší ponětí, co říct, nebo udělat. Měl by ho obejmout? Měl by mu říct o matčině nové známosti?
„Ahoj Troyi, moc rád tě vidím." Robert oproti Troyovi neváhal a přešel rovnou k němu, aby ho pořádně objal. Pevně ho zmáčkl a poplácal po zádech.
„Ale... Co tu děláš?"
„Co bych tu dělal? Vždyť jsem tu doma, ne?" rozesmál se. Troy se zamračeně podíval na svou matku, která jen nervózně zavrtěla hlavou. Dávala mu tím najevo, aby pomlčel o Charliem. Troy nemohl uvěřit tomu, že mu o něm ještě neřekla. „Uh, mimochodem slyšel jsem, že Gabriel se vrátil. To je skvělé."
„Jo, to už je dlouho," poznamenal Troy. „Tati, promiň, ale co tu doopravdy děláš? Vracíš se domů? Vracíš se... k nám?"
Robert náhle utichl. Troy netušil, jak si to má vyložit. Nic ale neříkal. Potřeboval slyšet od svého táty pravý důvod jeho návštěvy či návratu. Ať už to z těchto dvou možností byla kterákoliv, nakonec byl rád, že se tu objevil.
„Troyi, ani nevíš, jak rád bych řekl, že... nechci ti lhát a ani nebudu. Takže ne, nevracím se. Jsem tu jen na týden, možná na dva. To už vlastně záleží jen na tobě."
„Cože? To nechápu, proč na mně?"
„Troyi... přál bych si, abys odletěl se mnou. Ve skutečnosti jsem si sem přiletěl pro zbytek svých věcí a abychom to už jednou pro vždy vyřešili a ukončili," letmo pohlédl na svou ženu. „ale taky jsem tu pro tebe, když budeš chtít. Nežádám tě ale hned o odpověď. Máš čas na rozmyšlenou, chápu, že to pro tebe musí být velký šok, ale zkus o tom popřemýšlet. Byl bych moc rád, kdyby můj syn žil se mnou."
Troy se zhluboka nadechl. Jak by měl na takovou nabídku zareagovat? Mohl by vážně opustit svou mámu? Tohle město? Svůj tým? Gabriela? „Chceš po mně, abych si vybral mezi tebou a mámou?"
„Takhle jsem se na to nepodíval... Samozřejmě nemám v úmyslu tě do ničeho nutit. A ani se nebudu zlobit, když se rozhodneš tu zůstat."
„Já nevím... Už jsem nepočítal s tím, že tě v nejbližší době uvidím," pronesl Troy upřímně. Byl pod velkým tlakem. Jak se má rozhodnout? Když se nad tím zamyslel, nebylo nic, kromě jeho mámy, co by ho tu drželo. A jeho máma by možná dokázala být šťastná jen s Charliem. Vlastně si nevzpomínal, kdy byla s jeho tátou tak šťastná a takhle pozitivně naladěná se stálým úsměvem na rtech.
Takže by odjet mohl. S Gabrielem se rozešli. Troyův otec ani nevěděl, že spolu vůbec někdy začali chodit. Ale zvládl by být šťastný, kdyby odjel? Možná, že ano. Možná, že by to měl udělat. Třeba sem nepatřil a jeho odjezd by vše vyřešil. Tohle nebylo místo, kde mu bylo souzeno zůstat. Teď tomu jaksi uvěřil.
„Možná, že tu nějaká ta šance, že bych s tebou odletěl, je," vypravil ze sebe s těžkým srdcem, když zahlédl smutek v očích své matky. Ale ta neřekla nic. Nechtěla mu bránit. Nechtěla mu odpírat něco, co sám chtěl. Zvlášť po včerejšku měla pro jeho rozhodnutí pochopení.
Naopak Robert se celý rozzářil. „To je báječný. Můžu ti zaručit, že by se ti v Číně líbilo, Troyi. Je to tam fantazie."
„Tati... Kdybych se rozhodl, že s tebou fakt odletím, tak v pátek mám zápas. A do té doby tu potřebuju zůstat."
„Samozřejmě, to je přece jasné. Cokoli jen budeš chtít," pronesl Robert vážně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
