Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
„Dobře, pro dnešek můžeme sezení ukončit,“ pronesl Charlie spokojeně a splácl ruce. Gabe vypadal rovněž šťastně. Zdálo se, že mu vše pro jednou konečně vychází a že jen svítá na lepší zítřky. Neměl sebemenší důvodu pro smutek. Posledních pár dnů se vlastně pořád jen usmíval.
Rozloučil se s Charliem a vyšel z pokoje. Chystal se sejít schody, když vtom narazil na Troye, který právě stoupal nahoru. „Troyi!“ zvolal Gabriel a úsměv na rtech se mu ještě rozšířil. Pak mu však o něco povadl, když si všiml, že Troy nepřekypuje radostí ani v nejmenším. Odtušil, že se něco muselo stát.
Troy si pořád ještě nemohl zvyknout na to, že Gabriela může kdykoliv ve svém domě potkat. Pokoušel se sebrat, ale to mu moc nešlo, a tak zamířil do svého pokoje, aby svému příteli unikl. Gabe ho takhle nemohl vidět. Proto, než se zoufalstvím svezl na podlahu, zavřel za sebou dveře. Seděl na zemi, s batohem stále na jednom rameni a přemýšlel, jak zařídit, aby mohl s Gabrielem zůstat. Musel si utřídit myšlenky.
Poté však uslyšel, jak se za ním dveře jeho pokoje pomalu otevírají a zase zavírají.
„Troyi!“ vyhrkl Gabe zděšeně, když našel Troye na podlaze. „Jsi v pořádku? To je hloupá otázka, očividně nejsi. Řekni mi, co se děje?“ přispěchal k němu a přiložil svou dlaň na jeho tvář.
Troy Gabrielovu ruku setřásl. Akorát by ho jeho dotek rozptyloval. „Já...“ vypravil ze sebe se vší námahou. Netušil, kde začít. „Musíme si o něčem promluvit.“ Jeho hlas zněl tak tiše, že se obával, aby ho Gabriel vůbec slyšel. Stejně by byl mnohem radši, kdyby ne.
„Myslíš o Charliem?“ zeptal se Gabe.
Troy zavrtěl hlavou. Teď nešlo o Charlieho. Teď šlo pouze o ně dva. Troy se zadíval na svého přítele a pročísl mu rukou vlasy. Nechtěl o tohle všechno přijít. Nechtěl přijít o to, že se Gabriela smí kdykoliv dotýkat, že s ním smí kdykoliv mluvit, nebo jen o ty láskyplné pohledy, které k němu Gabe vysílal, přestože si toho možná sám nebyl vědom.
Na krátkou vteřinu spočinul očima na jeho rtech. Jeho rty. O ty rovněž nechtěl přijít. Troy už se nadechoval ke slovu, ale Gabe mu nedal šanci na mluvení a přilepil se svými rty na jeho. Troy mu ale polibek neopětoval a namísto toho se od něj odtáhl.
„Ne, dost! Tohle nejde. Nemůžu," začal, „Bože, já to nezvládnu. Gabe..." Gabriel na něho zmateně upíral své zelené oči. Snažil se svému příteli porozumět, ale pravdou bylo, že ať se snažil sebevíc, nechápal ani slovo.
„Troyi, zhluboka se nadechni a řekni mi, prosím, co se děje. Jsem tady a poslouchám tě," pobízel Troye konejšivým hlasem. Byl na něho tak milý, přičemž neměl nejmenší tušení, že se s ním právě Troy chystá rozejít.
Gabe vzal Troye za ruku a propletl si s ním prsty. Chtěl mu tím dodat odvahu. Troy se připravoval na nejhorší. Musel Gabrielovi říct, že už ho nemiluje, protože jinak by ho od sebe neodehnal.
Proč za ním vůbec Jaxon musel přijít? Proč po něm chtěl, aby se s Gabrielem rozešel? Troy by mnohem raději odešel z týmu, než aby se musel rozcházet s Gabem. V okamžiku si ale uvědomil, že ho nemusí opouštět hned. Jaxon mu sice řekl, že by si měl pospíšit, ale klidně by s tím mohl ještě počkat.
Ve škole se stejně za poslední dny s Gabem moc neviděl, protože musel s Bradem dohánět tréninky, o které kvůli Tesse přišli. Z tohoto důvodu i dnes dorazil domů později. Ve škole byl zkrátka zaneprázdněný. Věděl, že to bude muset ukončit, ale rozhodl se, že teď ne.
„Já vlastně... Potřebuju obejmout, Gabe,“ vydal ze sebe Troy náhle.
Přestože byl Gabriel ještě zmatenější, na nic se neptal a okamžitě vzal Troye do své náruče, kde si ho k sobě pevně přitiskl. Ještě před chvílí vypadal Troy, že se každým okamžikem zhroutí, ale nyní se zdálo, že už je víceméně v pořádku. Proto se Gabe rozhodl, že prozatím všechno nechá tak, jak to je.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
