Gabrielovy trable

43.

Troy mlčky zamířil ke Gabrielovi, když ho očima konečně vypátral. Nebyl však vůbec připravený na rozhovor s ním. Neměl ani ponětí, jak to provede. Cítil ale na sobě Jaxonův pohled, který ho nutil jednat.

Gabe seděl u stolu, obklopený lidmi, které Troy neznal. To ho trochu znepokojilo. Byli to Gabrielovi přátelé? Měl by se o ně ale teď zajímat, když ho za malou chvíli už s Gabem nic pojit nebude?

Nasucho polkl, když došel ke svému příteli, jenž se zjevně dobře bavil. „Gabe?" Už jen to, že ho za krátký okamžik o ten jeho nádherný úsměv připraví, Troyovi natolik lámalo srdce.

Gabriel zvedl oči. „Omluvte mě," pronesl k těm lidem zdvořile a pak následoval Troye do domu, kde bylo prázdno. Gabe nechápal, co tu dělají, nevěděl ani, jestli tu vůbec můžou být, ale poznal, že jeho přítel potřebuje, aby byli osamotě.

„S kým jsi to seděl?" zeptal se Troy pro začátek, přestože by ho to už nemělo zajímat, jestli chtěl Gabriela přesvědčit o tom, že už ho nechce.

„S Theem, Drakem, Mitchie a Carol. Vlastně toho o nich ještě moc nevím, ale jsou vážně moc milí," odvětil Gabriel a pousmál se.

Troy si prohrábl vlasy a otočil se ke svému příteli zády. Nedokázal to udělat a při tom se mu dívat do očí. Nadechl se ke slovu, ale nedokázal říct to, co si v hlavě připravil. Náhle si to vše rozmyslel. „Musíš odejít, hned," dostal ze sebe.

Z druhé strany však uslyšel jen smích. „Cože?"

Obrátil se na Gabriela, aby se ujistil, že tam opravdu stojí on. Byl tam a na rtech mu visel nevěřící úsměv. Troy k němu přistoupil a přiložil své dlaně na jeho paže. „Slibuju, že ti to vysvětlím, ale teď musíš jít. Musíš odsud zmizet s tím nejsrdceryvnějším výrazem ve tváři."

„To myslíš vážně?" Podle tónu Gabrielova hlasu se zdálo, že takhle zmatený snad ještě nikdy nebyl.

Troy pomalu přikývl. „Jo, myslím. Jestli ti na mně... na nás záleží, tak-"

Gabe si skousl spodní ret a zavrtěl hlavou. Upřel na Troye pohled, přičemž se snažil z jeho výrazu cokoliv vyčíst. „Co to má co dělat s námi? Řekni mi, co se děje, Troyi."

„Gabe, tady ne."

Gabriel ve vteřině vzal Troyův obličej do svých dlaní. „Já ti nerozumím. Pozval si mě sem. Chtěl si, abych přišel s tebou a já přijal. Věděl jsem, že budeš celý večer trávit se svými spoluhráči, ale i tak jsem šel. Něco mi říkalo, že mě tu prostě chceš mít. Ale ty mě teď vyháníš."

Troy pohledem zabloudil k Jaxonovi, který je ze zahrady pozoroval. Do domu od místa, kde stál, bylo dobře vidět. Troy rychle setřásl Gabrielovy dlaně a zadíval se mu do očí. „Miluju tě. Nemůžu o tebe přijít."

„Vždyť o mě nepřicházíš. Jsem tady, Troyi, a taky tě miluju," odvětil Gabe. „Dobře, udělám, co chceš, ale jen když mi povíš, o co tady jde."

„Jaxon má naši fotku."

Gabriel pozvedl jedno obočí. „Kdo je Jaxon?"

„Můj spoluhráč. Vzpomínáš, jak jsi mě... jak jsi mě na školní chodbě líbal?" Troyovi se chtělo usmát, než si uvědomil vážnost jejich situace.

„Na to se nedá jen tak zapomenout."

„Jo... Ale o to teď nejde. Prostě jsme v tu chvíli nebyli sami. Byl tam i Jaxon a vyfotil nás. Já... Mluvil se mnou a říkal, že tu fotku smaže, jestli se s tebou rozejdu. Chce, abych to udělal teď. Čeká. A pokud odsud neodejdeš celý zničený, ukáže tu fotku každému tady."

Gabriel zíral do prázdna. Nemluvil. Nehýbal se. Musel to zpracovat. Co ho to tehdy napadlo? Kdyby se ovládl a držel se od Troye dál, nic by se nestalo. „Proboha..." Nechtěl hysterčit, ale přesně k tomu se schylovalo. Začal chodit po místnosti a prohrabovat si vlasy, až si je úplně rozcuchal.

„Já vím. Vím, že nejsi připravený, aby se to o nás ostatní dozvěděli. A respektuju to. Nechci tě do ničeho nutit."

„Dobře, tak... já... půjdu."

„Doma si promluvíme a nějak to společně vyřešíme, slibuju. Dobře?" Na to Gabriel jen přikývl a pak se rychlými kroky dostal ven z domu.