Gabrielovy trable

57.

Gabe se Troyovi ihned přizpůsobil. Jakmile ucítil jeho rty, došlo mu, jak moc mu chyběly, ale taky, že by se to nemělo dít. Chtěli si přece nejdřív promluvit. A navíc se teď Troy musel soustředit na zápas.

A tak se od něj odtáhl. „Musíš se tam vrátit," zašeptal s dlaní na Troyově tváři. Troy kývl a rozběhl se ven. Gabriel tak osamostatněl a než se vrátil ke Kaylee, nějakou dobu seděl uvnitř šatny a přemýšlel o tom, co se to právě stalo.

° ° °

Následujícího rána se Gabe probudil a cítil se podivuhodně dobře. Když se dozvěděl, že jeho táta žije, byl to pro něho ten největší šok. Zprvu tomu ani nevěřil. Ale na druhou stranu proč by si Charlie vymýšlel?

Přemýšlel o všem, co mu řekl. Pak se dozvěděl o tom, že se Troy chystá odjet. Bylo toho příliš. Ale dnes to hodlal vše vyřešit a uzavřít.

S Troyem se včera viděli už jen krátce. Nebyl čas na rozmluvu, poněvadž se týmu podařilo zvítězit, což se muselo pořádně oslavit. A bylo správné, aby Troy byl s týmem, když to vítězství byla nakonec i jeho zásluha.

A tak si řekli, že se sejdou dnes po obědě. Gabriel měl tak čas pokusit se vyřešit onu první záležitost.

U snídaně mlčky jedl, čekal, až tetička se strýčkem dosnídají. Byl tak zvědavý a zároveň tak nervózní. Jestli to vše byla pravda, pak mu oba lhali. Neměl však ponětí, jestli má na ně být naštvaný.

Třeba pro to měli důvod. A právě to toužil zjistit. Úvah bylo už dost. Bylo na čase se ptát.

„Musím se vás na něco zeptat a chci, abyste ke mně byli upřímní. Žádné lži, žádné uhýbání, jen pravdu, prosím," spustil a získal si tím jejich pozornost.

„Jistěže, drahoušku. V pořádku, jen se ptej," pobídla ho nic netušící tetička.

Gabriel se zhluboka nadechl. „Jak to tehdy bylo s tou nehodou? Máma se nestačila dostat do nemocnice, ale co táta? Jak to bylo s ním?" zvolil způsob vyptávání a nedat na sobě znát, že odpovědi dávno ví.

Slova se překvapivě ujal strýček. „Zavezli ho do nemocnice, operovali a probudil se. Ale jeho stav se zhoršil poté, co mu sdělili, že tvá máma..."

Dlouho to však Gabe nevydržel. „Proč mi neříkáte pravdu? Nic víc jsem po vás nechtěl. Vím, že táta ve skutečnosti nezemřel. On tu havárii přežil."

Strýčkovi klesla brada. Tetička si zakryla pusu dlaní. Jak je to možné? Celé roky jsme tuhle bolestivou skutečnost zvládli udržet v tajnosti. Tak jak to jen mohl zjistit? probíhalo jí hlavou.

„Kontaktoval tě? Spojil se s tebou nějak?" vykřikl strýček vztekle a nekontrolovaně.

V Gabrielově hlase se naopak neozýval žádný hněv. Ani smutek. „Ne. Vím to od Charlieho, byli si blízcí," udělal krátkou pauzu, aby to zpracovali. „Nevím ale skoro nic. Potřebuju, abyste mi všechno vysvětlili vy. Prosím, chci to jen pochopit."

„Ach, Gabe. Moc nás to mrzí. Je nám líto, že jsme ti to neřekli. Nemohli jsme." Tetička se snažila nebrečet a vše svému synovci ujasnit, ale zlomil se jí hlas.

Její manžel jí položil ruku na záda a konejšivě ji hladil. Dával jí tím najevo, že to převezme. „Tvůj táta byl dobrý chlap. Byl. Po smrti Gabrielly to prostě nezvládl. Vyvázl z toho, jako ty. Byl mimo ohrožení života. Když ho pustili z nemocnice, vzal si tě k sobě a my mu nabídli pomoc. Najednou na tebe zůstal sám, psychicky na tom byl zle, měli jsme o něj a taky o tebe starost. Chvíli tak s námi bydlel a snažil se ti věnovat. Pořád jsi brečel. Jako bysme na tebe ty emoce přenesli."

Náhle se odmlčel. Gabe zamlkle poslouchal.

„A potom přišel ten den. Jack nám oznámil, že si musí jet něco zařídit. Neptali jsme se, očekávali jsme, že jen potřebuje být sám. Jít se projít na vzduch. Uběhla hodina, dvě... Ani po pěti se nevrátil. Volali jsme mu a psali, než nám to došlo. Neměl už v úmyslu se vracet. Po dalších několika hodinách nám poslal zprávu. Psal, že se omlouvá. Že doufá, že se o tebe postaráme. Že se tolik podobáš své mámě a že tě natolik miluje, ale tohle nedokáže. Na závěr nás prosil, abysme všem okolo tvrdili, že jeho zranění byla vážnější, než se zdálo. Abysme předstírali, že zemřel. Chtěl, aby ses o něm nikdy nedozvěděl, protože věděl, že by ti realita ublížila."

Gabe němě zíral před sebe. Utekl. Zmizel pryč jako ten největší zbabělec, pomyslel si. Vytratil se mu úmyslně ze života. Zajímalo ho, zda alespoň jednou jedinkrát přemýšlel o tom, že se vrátí a zkusí to znovu. Pravý táta by to udělal.

„Pak už se tu nikdy neobjevil? Ani nevolal?"

„Ale ano, volal nám. Po nějaké době."

„Kolikrát?" Nechtěl se ptát. Nechtěl vlastně ani znát odpověď. Tušil, že ho zabolí. Ale jedna jeho část to zoufale vědět musela.

„Dvakrát."

„A teď... víte, kde je? Pořád na něj máte kontakt?"

„Nevíme o něm vůbec nic už pár let. A jeho číslo už je nejspíš nedostupné." Nebyli si tím jistí, ovšem když mu psali naposled, už se neozval. A tak je napadlo, že si zkrátka změnil číslo.

„Děkuju, že jste se mě nevzdali. Děkuju, že jste se nezachovali jako on. Mám obrovské štěstí, že vás mám. A omlouvám se, že vám to často neříkám, ale hodně pro mě znamenáte. Mám vás rád, tetičko a strýčku."

Tentokrát tetičce uniklo pár slz. A zdálo se, že i strýček dost bojuje s emocemi. „My tě taky máme moc rádi, zlatíčko. Nikdy bysme se tě nevzdali. Patříš k nám," pronesla Clarence a zvedla se ze židle, aby mohla svého synovce zabalit ve své náruči. Strýček se k nim bez váhání přidal. Oběma se natolik ulevilo, že Gabriel konečně znal celou pravdu.