Gabrielovy trable

61.

Gabe se probudil. Vážně usnul? Nepamatoval si, jak se mu to podařilo. Když pozdě večer přijeli, šel si sice lehnout - tak to řekl tetičce a strýčkovi -, ale byl ještě nějakou dobu vzhůru. Pořád byl myšlenkami u Troye a hlavně si neustále kontroloval telefon, zda mu Hannah nevolala, přestože si nebyl jistý, že by volala jemu. Spíš jeho tetě.

První věc, jakou udělal, byla, že rozsvítil svůj displej. Žádný nepřijatý hovor ho však nečekal. Vstal a šel se převléct. Vzal si čisté džíny, tričko i mikinu a pak pospíchal dolů do kuchyně, kde našel někoho, koho v žádném případě neočekával.

„Charlie? Co tady děláš?" zamračil se. Charlie se k němu obrátil čelem. Gabriel si s ním právě teď neměl co říct a ani s ním nechtěl mluvit. Musel zpátky do nemocnice. Musel být u Troye, až se probudí. „A vůbec... Kdo tě pustil dovnitř?"

„Tvoje teta. Oba jsou už pryč, ale nebyli proti, abych tu na tebe počkal, až se vzbudíš."

„Na tohle nemám čas. Nechci od tebe už nic slyšet, nic ani o mém tátovi. Nezajímá mě. Pokud se rozhodl mě opustit, tak fajn, ale já nebudu jako on, víš? Neměl jsem včera Troye opouštět, měl jsem u něj zůstat, proto se tam musím vrátit. Teď hned."

Charlie stál na místě a rozuměl každému jeho slovu. Chápal, že si nevybral zrovna tu nejlepší chvíli, a tak se stáhl. Rozhodl se, že mu nyní nebude stát v cestě a to, co mu chce sdělit, si ponechá ještě pár minut pro sebe. „Dobře, tak jedeme?"

Gabe se zarazil. „Jedeme?"

„Nebo tam snad chceš dojít pěšky?" To vážně nechtěl a neměl by jinou možnost, kdyby teď Charlieho odmítl, a tak nakonec s tím, že ho Charlie odveze, souhlasil. Ve spěchu nasedli do auta a vyjeli.

V nemocnici vládl větší chaos než včera, ale Gabriel se zvládl docela rychle zorientovat a zanedlouho, s Charliem v patách, našel pokoj, kde Troy ležel. Uvnitř seděla Hannah a jakmile si ho za oknem všimla, zamířila k němu. Zavřela za sebou opatrně dveře a poté sebou trhla, když zaregistrovala Charlieho.

Popravdě ho už nějakou dobu neviděla. Neodpovídal jí na zprávy a choval se, jako by se mezi nimi nic neudálo. Nerozuměla mu, ale nechala ho být. Dala tomu čas a zkoušela na to příliš nemyslet. Teď tu však byl. Byl tady a i když nevěděla, zda je tu kvůli Troyově nehodě a kvůli ní, nebo jen dělá Gabeovi doprovod, objala ho.

Charlie jí objetí opětoval a přitáhl si ji k sobě ještě těsněji. Styděl se, že tu pro Hannah nebyl, když ho potřebovala, a že se jí už nějakou dobu neozýval. Doufal, že tímto to aspoň z části napravil. Po tom, co Gabrielově pověděl celou pravdu, zmizel do svého domu. Musel o všem přemýšlet a spoustu toho udělat. Nyní byl ale znovu tu.

„Už se probudil?" přerušil je Gabe. Uvědomil si, že budou chtít čas pro sebe, ale musel se zeptat. Musel vědět, jak na tom Troy je.

„Ještě ne," odpověděla Hannah hlasem plným smutku. „Lékař říkal, že měl vážný úraz hlavy a ztratil hodně krve, což může znamenat..." Hannah to neustála a rozplakala se v Charlieho náruči.

„Co to může znamenat?" Gabe se však nedal odbýt.

„Je tu možnost, že Troy upadne do kómatu." Odpověď přišla od Charlieho. Kóma? Gabovi se zatočila hlava. „Ale to se nestane. Určitě se probudí. Nesmíme myslet na to nejhorší."

Nebo taky ne. Nebo bude v tomto stavu měsíce, možná roky. Nemohla to být pravda. Proč Gabriela musela neustále dohánět jeho minulost? Proč se pořád musel vypořádávat se ztrátami? V žádném případě nepřijde i o Troye. Nemůže.

Charlie nevěděl, co dalšího říct. Jen dál hladil Hannah po zádech a doufal, že ji tím aspoň trochu uklidňuje. Gabe pochopil, že teď je ta situace, kdy by se měl nenápadně vytratit a nechat je o samotě. Vklouzl proto do pokoje, kde byl Troy.

Byl tak vyřízený, že se ani neposadil. Jen přecházel sem a tam a netrpělivě si prohraboval vlasy. Troyův otec se probudil už včera. Zavinil tu nehodu a byl na tom lépe, než Troy. Gabe měl nutkání vydat se za ním a způsobit mu mnohem vážnější zranění, takové, jaké by si zasloužil.

Jakmile mu došlo, na co myslí, okamžitě zavrtěl hlavou a začal sám sobě nadávat. Měl by se co nejrychleji uklidnit. Zaplašit tyhle myšlenky. Nikdy dřív nic takového neudělal, ale opravdu by toho teď byl schopný? Ve všem tom návalu vzteku možná ano. Byl tak naštvaný, na Troyova otce, na sebe... Na celý svět, který byl natolik nespravedlivý.

Konečně se odvážil otočit se k Troyovi. Došel až k němu a prohlížel si ho. Pak se dotkl jeho tváře a jemně ho pohladil, přičemž druhou ruku spojil s tou jeho. Nic neříkal, jen mlčky seděl a přemýšlel.

A v okamžiku, kdy to nejméně čekal, ucítil stisk. Jemný, avšak přesto dost zjevný stisk. Troy se pohnul a zmáčkl mu ruku. „Troyi?" vydechl Gabe nevěřícně.