Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
V neděli večer pořádal kapitán fotbalového týmu večírek. Byla to taková tradice, když měl tým před důležitým zápasem. V neděli byl večírek, čtyři dny se pak hráči připravovali a v pátek se hrálo. Samozřejmě Brad pozval Troye, koneckonců byl to jeho spoluhráč, a řekl mu, aby vzal někoho s sebou, v čemž měl Troy hned od začátku jasno. Původně chtěl vzít nejen Gabriela, ale i Kaylee, jenže ta s poděkováním odmítla, kvůli hlídání své malé sestřičky.
Když Gabe, po boku svého přítele, kráčel po dlážděné cestě směrem k Bradovu domu, zmocňovala se ho úzkost. Uvědomil si totiž, že snad ještě nikdy na žádném opravdovém večírku nebyl. A zvlášť ne na tak velkolepém.
„Víš, že nejsem moc společenský typ? A že se sem absolutně nehodím?" upozornil Troye, který narozdíl od něj celý jen zářil, jak už se nemohl všech dočkat.
„Neboj se. Budu po celou dobu s tebou," slíbil Troy a opatrně pohladil Gabea po zádech.
„To není moc dobrý nápad. Nechceme na sebe přece poutat pozornost," připomněl mu Gabriel. Troy byl trochu zklamaný. Kéž by Gabe souhlasil, aby se o nich všichni ve škole dozvěděli. Tolik by se tím ulehčilo.
A tak mu na to nic neodpověděl a raději svou ruku zase stáhl, když došli k hlavním dveřím.
Bradův dům byl obrovský, ale všichni studenti setrvávali především v jeho zadní části, kterou tvořila ohromná zahrada s bazénem. Brad byl radši, když byli na zahradě, protože tam toho nebylo tolik, co by mohli jeho opilí spolužáci rozbít. Hlavně když většinou zval skoro celou školu. Gabe ale nikdy nebyl pozvaný, a tak to pro něho bylo docela stresující.
Jakmile vešli s Troyem na zahradu, Troy se od Gabriela odpojil - nebo ho od něj spíše odvedli jeho spoluhráči. Gabriel mu to neměl za zlé, měl přece právo se před zápasem trochu pobavit.
A tak se Gabe rozhodl, že se pozdrží u nějakého prázdného stolu a bude na svého přítele tajně z povzdálí dohlížet. Očima zapátral po volném stole, ale všude bylo plno. Nervózně se podrbal na zátylku a přemýšlel, kam by se na těch pár hodin mohl zašít.
„Jsi tu sám?" ozvalo se vedle něj.
Gabe leknutím nadskočil a obrátil se na člověka, stojícího těsně vedle něj. Byl to zrzavý kluk, s tváří posetou pihami, a v ruce svíral plastový kelímek. Gabriel zvažoval, jestli se s ním má dávat do řeči, nebo se od něho raději vzdálit.
„Ehm, já..." spustil, ale ve skutečnosti nevěděl, jak větu dokončit.
Jeho společník ho stejně nenechal domluvit. „Tak si pojď sednout k nám," nabídl mu bez váhání. A Gabe se rozhodl, že půjde. Co jiného by tu sám dělal? „Jsem Theo. A ty?"
„Gabriel."
„Lidi, tohle je Gabriel!" zvolal Theo a pozvedl svůj kelímek vzhůru. U vysokého stolu, k němuž Gabea zavedl, postávaly dvě dívky a kluk. Gabriel usoudil, že nejspíš nebudou patřit mezi ty oblíbené na škole, protože je neznal. Ale to ani on sám nepatřil, a tak byl rád, že narazil na někoho sobě rovného.
Troy se zrovna pokoušel v tom davu najít Gabriela, načež ho někdo popadl za rameno. „Znamená to, že jsi to ještě neukončil, když jste sem přišli spolu?"
„Zkusil jsem to, Jaxone," odsekl Troy a napil se ze svého kelímku.
„Zkusil? A já ti snad řekl, ať to zkusíš? Ne, tys to měl to udělat! Takže buď to uděláš teď hned, nebo se všichni, co tu jsou, dozví o vás dvou pravdu," prohlásil Jaxon vážně.
Troy nebyl schopen slova. Měl to udělat teď? Netušil, jak se z toho vyvléct. Jestli Gabrielovi zlomí srdce, může ho tím úplně rozdrdit, ale jestli nezlomí, rozdrtí ho všichni kolem.
Jak se jen Troy dostal do tak nevyhnutelné situace? Ať už se rozhodne pro jakýkoliv směr, Gabea to raní. Věděl ale, že už Jaxonovi dochází trpělivost a že by každou chvíli mohl vše prozradit. Neexistovalo nic, co by ho zastavilo. Kromě rozchodu Troye a Gabriela.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
