Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Troy stál na místě a trpělivě vyčkával na reakci svého táty. Zdálo se, že tu skutečnost nevzal. A že možná změnil názor na společné žití s ním v Číně. Koneckonců, Troy ani netušil, zda by ho to potěšilo, nebo zabolelo. V každém případě by mu táta tak usnadnil rozhodování. Nemusel by dělat nijak velký krok. Nemusel by to tu opouštět a cítit, že ubližuje lidem, které tu nechává.
Vzpomněl si na Gabriela a tolik za ním chtěl běžet. On by ho však zrovna teď s otevřenou náručí nepřivítal. Dost možná by na sebe jen křičeli. Řekli slova, která by tak nemysleli a zeď, která mezi nimi stála, by se ještě zvětšila. Byli by si dál, než kdy předtím. Troy chápal, že to zjištění, že odjede, Gabriela neponechalo chladného. Sám by se zachoval stejně, kdyby se totéž dozvěděl o něm.
Jenže byl na té druhé straně a neměl tušení, jak se zachovat. Chtěl mu to vysvětlit, ale bylo mu jasné, že by ho Gabe neposlouchal, a tak se rozhodl dát mu čas. Čas na zpracování té zcela nečekané a bolestné informace.
Robert znenadání otevřel ústa, ale poté je zase zavřel. Nedostávalo se mu těch správných slov. Vlastně ani nevěděl, jaká slova jsou vhodná pro tuto situaci. Teď ale nedokázal přijmout, že je jeho syn je... někým, koho odsuzoval po celý svůj život. A tak se zkrátka vytratil podobným způsobem jako Gabriel.
Troy tak zůstal osamotě jen se svou mámou. „Bude mu to trvat, ale smíří se s tím. Vím to," pronesla Hannah konejšivě a jednou rukou objala Troye kolem ramen.
Troy, jako by její slova nevnímal. „Jsem na tebe pyšný, mami. Jsem pyšný na to, že jsi mu konečně pověděla o Charliem."
„A já jsem pyšná na tebe, zlato, že jsi mu konečně řekl o sobě."
~ ~ ~
Nadešel den zápasu. Troyovy myšlenky se však dokázaly zaobírat pouze tím, jaký bude názor jeho táty na jeho pravé já, a jestli se mu vůbec někdy dostane příležitosti vše Gabrielovi pořádně vysvětlit. Chopil by se jí ihned, kdyby nějaká přišla.
Zrovna při hodině přemítal o tom, zda se jeho táta na zápasu vůbec ukáže. Ještě před tím, co se stalo, svou účast bez váhání potvrdil. Byl natěšený, že uvidí svého syna hrát. Viděl ho už dříve, ještě než se nastěhovali do Květinové ulice, ale to byla už poměrně dlouhá doba.
„Jsi na dnešek připravenej?" špitl k němu náhle Brad. Bylo na něm znát, že je z dnešního večera nervózní, ale Troyovi bylo jasné, že se nervuje zcela zbytečně. Brad byl výborný hráč, který pokaždé propadal panice, ale na hřišti jakoby oživl a veškerá nervozita jeho tělo opustila.
Na jeho otázku Troy pokrčil rameny. „Asi," zamumlal. Vlastně si myslel, že ho trenér na hřiště nepustí a první poločas prosedí na lavičce. Zasloužil si to. V posledních dnech se mu moc nedařilo. Největší problém nastával v okamžiku, kdy doběhl k bráně a zkusil se strefit. A pak pokaždé o kus minul. Přičítal to své nesoustředěnosti. Dnes už ale nešlo o běžný přípravný trénink, ale o skutečný zápas, kde budou všichni sledovat každý jeho krok. Především protihráči.
„Žertuješ? Jak asi?"
„Beztak si nezahraju. A dokonce to pochopím, jestli se tak trenér fakt rozhodne. Nejsem teď zrovna v kondici a nechci vám to podělat."
„Jsme tým, Troyi. A když se jednomu z nás párkrát nezadaří, neznamená to, že tě hned odepíšeme. A ani trenér to neudělá. Věříme si navzájem, pamatuješ? A podporujeme se. Takže ti říkám, že dneska budeš hrát."
Troy od Brada odvrátil pohled. A pak krátce pomyslel na to, že by byl mnohonásobně radši, kdyby mu Brad řekl pravý opak.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
