Tmavovlasý Gabriel vyrůstá téměř celý život v péči své milosrdné tetičky a přísného strýčka. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě, když byly Gabrielovy pouhé tři roky. Od té doby žije v malém žlutém domě, který patří manželům Stockholmových, v Květino...
Troy si obul tenisky a ještě se prohlédl v zrcadle. Pročísl si rukou vlasy, když zaslechl zvonek. Očekával, že je to Gabe, přestože se domluvili na konkrétním místě. Ale třeba byl jen zkrátka nedočkavý.
Bez váhání vzal za kliku, ale úsměv mu povadl při zjištění, že to rozhodně není Gabriel, kdo stojí na prahu dveří. Měl nutkání zabouchnout svému otci dveře před nosem. Ale neudělal to. Z nějakého důvodu zachoval klid.
„Ahoj Troyi," spustil Robert. „jen jsem se přišel rozloučit, už odjíždím na letiště."
„Hádám, že tě nezajímá, jak jsem se rozhodl," řekl mu Troy. Cítil se trochu raněný. Kvůli tomu, jaký je, o něj náhle přestal mít vlastní táta zájem. Bolelo ho to, ale věděl, že se přes to brzy přenese.
„Ale prosím tě, já vím, že jsi se mnou nikdy odjet nechtěl. Nenechal bys tady mámu samotnou. Nejsi totiž jako já. A abych byl upřímný, tak bude nejlepší, když tu zůstaneš."
„Chápu." Ta slova ho zasáhla. Nejspíš právě přišel o tátu. Pak ovšem přišlo něco, co ho překvapilo.
„Nechtěl bys jet se mnou aspoň na letiště? Dlužím ti svou společnost. Za to, že jsem se neukázal na tvém zápase a nepodpořil tě."
Zdálo se mu to, nebo se jeho táta cítil osamělý? Proč by jinak chtěl Troye u sebe? Chtěl s ním být až do poslední minuty, než nastoupí do letadla. Tak možná ho přece jen tak úplně neodepíše.
„Tak fajn, jen to napíšu mámě, aby se pro mě potom zastavila. Teď je ještě v práci," oznámil tátovi a vyťukal rychlou zprávu.
Robert měl radost, že mu bude jeho jediný syn nablízku při jeho definitivním odjezdu. Neměl v plánu se sem už vracet. Alespoň v nejbližší době ne.
Poté oba v tichosti nasedli do auta a vyjeli. „Tak mi řekni, jak zápas dopadl? A jak se ti vedlo?" zajímalo ho. Opravdu zajímalo, i když pro něj bylo těžké ignorovat fakt, že si jeho syn zvolil špatnou cestu.
„Nakonec jsme vyhráli." To, že se kvůli jeho nepřítomnosti nemohl zpočátku soustředit, se rozhodl nezmínit. A taky z toho zcela vynechal to, co se mezi ním a Gabem ten večer stalo. Gabriel! Měl by mu napsat, že se zdrží. Byl v tak napjaté situaci, že mu ani nedal vědět. Udělá to, jen se musí svého otce ještě na něco zeptat.
„To je skvělá zpráva! Jsem si jistý, že to dotáhneš daleko-"
„Tati?" přerušil ho Troy. Vůbec neposlouchal, co mu říkal. Trápila ho celá tahle záležitost a musel jednoduše vědět, jak na tom jsou. Jaký vztah mezi nimi zrovna je a bude. Musel využít toho, že s ním ještě může mluvit osobně a vidět tak jeho reakci.
„Hm?"
A tak se zeptal. „Dokážeš se s tím někdy smířit?" Byl si jistý, že jeho táta ví, o čem mluví.
Robert neodpověděl hned. Vlastně nechtěl odpovídat vůbec. Ta otázka ho rozrušila. Nedošlo mu, že by se Troy opravdu zeptal. Myslel, že to oba jen tak přejdou. Nebudou se o tom bavit. On to totiž nechtěl rozebírat.
„Já nevím, Troyi," přiznal upřímně. „Ale zrovna teď? Ne. Teď to nedokážu."
„Dobře."
„Já jen... Proč? Udělal jsem v tvé výchově něco špatně? Nebo ti snad něco chybělo?" zvýšil hlas. Troy si najednou všiml, že i nevědomky přidává plyn.
„Ne, neudělal jsi špatně nic. Prostě takový jsem," vysvětlil mu pokojně. „A mohl bys teď jet trochu pomaleji?"
„Já jsem myslel, že jednou taky budeš otcem. Budeš mít děti, které budou žít normální život. Vím, že existuje adopce, ale umíš si představit, jak by takové dítě mohlo být spokojené? Nejvíc ze všeho by bylo zmatené a až by se o tom dozvěděli jeho vrstevníci, posmívali by se mu!" Teď už Robert přímo ztrácel kontrolu. Potřeboval to ze sebe natolik vypustit. Jakmile to Troy nakousl, narazil na emoce, které v sobě Robert potlačoval.
„Tati! Mohl bys zpomalit?" vyjekl Troy místo jakékoliv odpovědi. Srdce mu bilo jako splašené při té zvyšující se rychlosti.
Kéž by tušil, co to s jeho tátou udělá. Nikdy by o tom nezačal mluvit. Prostě by mlčel. A pak se oba v klidu rozloučili. Ale bylo pozdě. Troy si uvědomil, že k loučení ani nedojde.
Před nimi se vynořila ostrá zatáčka. Troy se snažil jednat. „Brzdi! No tak, tati!"
Jeho otec, jako by se konečně probudil. Na to, aby stačil dupnout na brzdu, byli však příliš blízko. V mžiku oka je nadměrná rychlost vyhodila ze silnice. Auto se převrátilo a střechou dopadlo na zem. Poslední, na co Troy pomyslel, bylo, že na něj Gabriel čeká. Musí okamžitě za ním. Ale nešlo to. Nemohl se pohnout... A pak ztratil vědomí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Don't kill me, please... Love ya! :D Ehm, a ano, už se nám pomalu blíží konec.
