Black and White N.H.

Kapitola 21.

Z pohledu Nialla:
Něco bylo špatně. Na zemi v kuchyni se míchali střepy z krví. Její krví. Pořád jsem měl před očima celou tu scénu. Potom, co odešla jsme to nějak uklidili. Nikdo nemluvil. Všichni vstřebávali to, co se odehrálo. Louis šel do svého pokoje a kluci koukali na nějaký film. Já jsem šel taky nahoru, ale nemířil jsem k sobě. Chtěl jsem zkontrolovat jednu jedinou osobu, která mi dělala starosti. Zaťukal jsem na dveře. Chvíli jsem setrval a když se nic neozvalo, pomalu jsem otevřel dveře. Počkat. Brečí? Vkročil jsem do pokoj a zavřel za sebou dveře. Pak jsem ji spatřil. Seděla u stěny a brečela. Vypadala vyděšeně. Rychlými kroky jsem přerušil vzdálenost mezi námi.
Brunetku jsem si přitáhnul do objetí. Hladil jsem jí po zádech a uklidňoval ji. Nic víc jsem udělat nemohl. V hlavě mi výřilo tisíce myšlenek.

"P-pro-miň." Řekla rozklepaným hlasem.

"Shhhhh." Vzal jsem Sam do náruče a přešel k posteli. Nechala se objímat a vzlykla mi do hrudi. Zase. Problesklo mi hlavou. Byl jsem že všeho zmatený a nevěděl jsem co se děje. Jediné, co mě teď zajímalo byla malá brunetka, která se nekontrolovaně klepala.

"Shhhhh Sam, co se děje?" Řekl jsem opatrně.

Město za okny se nasvítilo a hned zase se vrátilo zpět do tmy. Hned na to se ozvala ohlušující rána. Brunetka sebou trhla a rozvlykala se ještě víc. Tak tady je ten problém. Bojí se bouřek.

"To nic, brzo přejde. Je to jen bouřka."

"St-stalo se t-to v b-bouřce."

To je ten důvod. Nevěděl jsem, co mám na to říct. Teď už jsem chápal, proč se bojí bouřek. Nad věcí, nad kterou spoustu lidí mávne rukou. Zablesklo a ozval se hrom. Dívka v mém náručí sebou trhla a najednou se uvolnila. Ne, ne, ne tady je něco špatně.

"Sam?"

"Sam!"

Položil jsem ji na postel, na které jsme seděli. Vypadalo to, ztratila vědomí? Trochu jsem s ní zatřásl a vážně se mi ulevilo, když se na mě podívali její oči. Vypadali jinak než ve dne. Byli úplně šedé a vypadali unaveně, jako kdyby svoji pravou podobu ukazovali až v noci. Za okny se bouřka pomalu uklidňovala a já si oddechl. Sundal jsem Sam brýle. Ta mě pozorovala. Opatrně jsem jí začal rozpletat vlasy zapletené do copánků. Její vlasy byli jemné. Rozpletl jsem ji i druhý copánek s a podíval se na ní. Ona se usmívá?

"Co?" Zeptal jsem se a povytáhl obočí. Nemohl jsem si odpustit úsměv, protože jsem ji konečně neviděl brečet.

"T-to nic." Nadechla se a pokračovala. "J-já jen dě-děkuju."

"Neděkuj."

"A-ale jo mu-musím. Opra-vdu dě-děkuju." Řekla a chytila mě za ruku. Tu jsem bez váhání stiskl.

"Ne-neodcházej prosím." Ty slova mi zněla v hlavě. Upřímně? Ani jsem to neměl v plánu.

"Neodchazím." Vypadlo ze mě. Posunula na posteli tak, abych si mohl lehnout.

"Bolí to?"

"Co?" zeptala se nechápavě.

"Dlaně."

"Jen štípou." Nastalo chvilku ticho a pak pokračovala. "Musím ti připadat hrozně ubrečená,co?"

"Co to povídáš?" Nechápal jsem jak to myslí.

"Však před tebou skoro pořád brečím a ještě ke všemu se toho až moc všeho bojím."

"Každý se něčeho bojí a má své chvíle. Navíc ty máš na to plné právo. Stalo se toho tolik. Nedokážu si představit, jak těžké to musí být." Položila mi hlavu na hrudník a já jí objal kolem pasu.

"Teď už bude lépe slibuji." Řekl jsem. V místnosti nastalo ticho. Zanedlouho jsem slyšel tiché odechovaní. Sam usnula. Bylo to zvláštní. Za těch pár dní mi na ní až moc záleželo. Každodenní život, který jsme žili, najednou vypadal jinak. Ráno jsme se proubouzeli s vůní snídaně. V domě bylo uklizeno a nepanoval tu všeobecný chaos. Dokázala pomoci a usmívala se ikdyž to bylo těžké. Byla tak mladá na to čím si prošla. Samantha Abbie Tomlinson, přesně s těmito myšlenkami jsem nakonec usnul.