Black and White N.H.

Kapitola 74.

Z pohledu Sam:
Vstoupili jsme do útulného domu. Niall za námi zavřel dveře a já pokračovala dále do dovnitř. I za tak krátkou dobu jsem mohla říct, že tu vládne příjemná rodinná atmosféra. V kuchyni, ve které to nádherně vonělo, se s námi přivítal Bobby, o kterém jsem slyšela z Niallova vyprávění. Upřímně jsem nečekala, že tu dnes bude a Niall vypadal, že na tím byl podobně. Nenechal se, ale dlouho rozhodit a přivítal se svým tátou. O chvily později nám vysvětlil, že je tu jen na večeři a pak pojede domů.

"Nialle doveď Sam do pokoje a ty Bobby pomož jim s zavazadly. Moc se tam nezdržujte, jídlo už mám skoro hotové."

Mužská část bez jediného slovo poslechla a tak jsem je v tichosti následovala. Prohlížela jsem si rámečky s fotkami, které byli všude rozvěšené. Na většině z nich byl Greg a Niall ještě jako děti. U jedné fotky jsem se zastavila, byla poměrně nová. Byl na ní Niall se svým synovcem. I přesto, že byl Theo teprve novorozenec, už teď jsem s jistotou mohla říct, že je Gregovi a Niallovi podobný. Neodpustila jsem si úsměv a pospíšila jsem si, abych doznala Nialla s Bobbym.

Když jsem se ocitla v Niallově pokoji, ani mě nepřekvapilo, že na zdech byly rozvěšené další rámečky s fotkami. Pár z nich bylo s kluky a taky zde bylo spoustu vystřižků z novin s jejich úspěchy. Co mě však překvapilo byla fotka na toaletním stolku. Byla jsem na ní já a byla z toho dne, kdy jsme byli na pláži.

"Nevěděla jsem, že ji máš." Otočila jsem se na Nialla a všimla jsem si, že Bobby už se zde nenachází.

"Mimochodem moc hezký pokoj." Usmála jsem se a pozorovala jsem, jak si jednou rukou uvolňuje pásek od hodinek.

"Tohle je většinou mamky práce." Poukázal na zdi. "Ale tohle je práce moje." Řekl hrdě a poukázal na tu fotografii.

Pokoj nebyl nijak velký, ale za to byl krásně prosvětlený. Největší plochu zaplňovala velká postel. Na ní jsem se taky přesunula a zavřela oči. Chtěla jsem prostě na chvíli všechno nechat plynout. Poslední dny byli hektické a já se až teď cítila pořádně uvolněně.

Matrace se pod váhou další osoby prohla. Otevřela jsem oči a vpíjela je do těch světle modrých. Jeho dech mě šimral na tváři. Ruce měl položené z každé strany mě hlavy a zapíral se tak o ně.

"Už je ti lépe?" Zeptal se z ničeho nic a přerušil tak moje myšlenky.

"Jo je." Usmála jsem se a byla to pravda. Od té doby, co jsem dorazili se mi udělalo mnohem lépe.

Niall přitisknul své rty na ty mé a já spolupracovala. Naše těla dělila jen malá mezera a já cítila ten známý pocit motýlků v břiše.

"Děti večeře." Zavolala na nás Maura a já slyšela její blížící se kroky. Rychle jsme se od sebe s Niallem odtáhli a hrnuli se z pokoje. Oba jsme smáli. Mauru jsme potkali přesně ve dveřích a oba nás zvědavě zkoumala pohledem.

Večeře proběhla v klidu a jídlo bylo naprosto vynikající. V životě jsem toho snad tolik nesnědla a Maura se postarala o to, abych měla stále plný talíř. Niall si většinu času povídal s tátou a já zase s Maurou, kterou jsem si upřímně zamilovala. Byla tak hodná a i za tak krátkou chvíli jsem si připadala, že jsem sem tak nějak zapadla.

"Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě Niall a já se otočila na druhý bok, abych ho mohla vidět.

"Vážně mám ráda tvoji rodinu Nialle. Děkuju za tohle." Rozhodila jsem rukama. Ikdyž byla tma mohla jsem vidět, jak se Niallovi oči lesknou. Obmotala jsem tedy ruce kolem jeho zad a zabořila hlavu mezi jeho rameno a krk.

"Je to i tvoje rodina Samie a nezapomeň, že tu budeš vždycky vítána. Moje mamka tě má opravdu ráda a já potřebuji, abys to věděla. " Odmlčel se a já se snažila zpracovat všechny slova, co řekl. "Je mi líto, že to takhle nemůžeš mít i s tvojí mamkou." Řekl smutně a já věděla, že ho to opravdu mrzí. S matkou to opravdu nikdy nebylo snadné, ale jen díky tomu jsem byla taková jaká jsem a jsem, kde jsem teď.  Nebylo mi to líto, nebyla jsem smutná ani naštvaná, nezáviděla jsem nikomu jeho rodiče a ani jsem si nikdy nepřála vyrůstat s někým jiným. Bylo to prostě tak, jak to mělo být a rodina je jedna z věcí, kterou si sebou poneseme ať půjdeme kamkoliv.

"Sam?" Promluvil znova Niall  a mně až v tu chvíli došlo, že mlčím příliš dlouho.

"Myslím, že to nevadí." Odpověděla jsem, i když jsem netušila jestli to dává smysl. Věděla jsem, že to pochopí.