Black and White N.H.

kapitola 61.

Z pohledu Sam:
Ráno jsem se probudila docela brzo. Opatrně jsem vstala a pomalými kroky jsem se vydala do koupelny. Na sobě jsem měla Niallovo pomačkané tričko ze včera. Prsty jsem si přejela přes namodralá místa na krku a začla jsem se upravovat. Potom jsem přešla zpátky do pokoje, kde Niall stále spal. Postupně jsem zabalila věci, jak sobě tak Niallovi, kterému jsem nechala venku jen věci, které potřeboval.

Přešla jsem k naší posteli a jemně jsem mu odhrnula vlasy z čela. Vypadal neskutečně roztomile a klidně. Lehce jsem se dotkla jeho tváře a on s po mém dotyku zachvěl. Otevřel oči a jeho rty se stočili do úsměvu. Políbil mě a stáhl mě do postele. Když jsem se ocitla v jeho náručí, lehce jsem sykla a Niall se na mě ustaraně podíval.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se opatrně a hladil mě po zádech.

Kývla jsem hlavou a usmála se.

"Samie, jestli jsem ti nějak ublí-."

"Jsem v pohodě opravdu." Skočila jsem mu do řeči a dala mu pusu na špičku nosu.

"Musíme vstávat." Upozornila jsem ho a začala se zvedat. Niall následoval mého příkladu. Cítila jsem na sobě jeho pohled a já se ošila.

Následné události se udály docela chaoticky. Opustili jsme hotel i se zavazadly. Autobusem jsme absolvovali poměrně dlouhou cestu. Když jsme dorazili do San Francisca, jako první jsme jeli k hotelu, kde už na nás měla čekat El. Kluky měl čekat dnes večer koncert a následně nás mělo čekat kratší volno, které už kluci nutně potřebovali.

Autobus zastavil a my se měli dostat do hotelu skrz dav fanoušků. Ukázalo se, že to bude docela problém. Ochranka vytvořila úzkou uličku. Stála jsem v těsné blízkosti Louise, který mě objal kolem pasu. První šel Liam, pak Zayn, já s Louim, Niall a celé to zakončoval Zayn. Jen co jsme se vystoupili ozval ohlušující křik, fanynky se začaly tlačit. Paul se snažil udržet situaci, ale moc se mu to nedařilo. Otočila jsem se na Nialla a vyhledala jeho pohled. Bylo vidět, že mu nebylo dobře. Věnovala jsem mu nepatrný úsměv a on se pokusil o totéž. I já jsem se necítila dobře. Byla jsem vyděšená. Fanynky se ke mě natahovaly a snažily se mě stáhnout k sobě. Na předloktí jsem cítila, jak mě štípe škrábanec. Hlavu jsem sklonila k zemi a v duchu jsem se modlila, aby už byl konec. Ruce se mi třásli a nohy jsem měla rozklepané, kdyby mě Louis pevně nedržel, nohy by mě neudržely. Louis něco říkal, ale já ho nevnímala. Do očí se mi hrnuly slzy a já se je z plných sil snažila udržet. Ohlédla jsem se zpátky, podívala jsem se do davu a poprvé jsem ho spatřila. Jeho tvář se mi zaryla hluboko do paměti, jako bych ho znala již roky. V hlouby duše, jako kdybych už věděla, že ho budu do konce života nenávidět.

Bylo to jen pár metrů a jen to nám trvalo asi deset minut. I potom, co jsme se objevili v bezpečí hotelu, jsem byla úplně rozklepaná.

"Bože,jste všichni v pořádku?" Vykřikla El a hnala se k nám od výtahu.

"Myslím, že snad jo. Nialle, Sammie jak se cítíte vy?" Otočil se k nám Liam.

"Myslím, že už dobrý." Odpověděl Niall a pohledem vyhledal mě. Přešel ke mně, Louis na něho kývl a s tím mě propustil do jeho objetí.

"Jo jsem v pohodě." Zalhala jsem a svůj pohled jsem upřela do podlahy, abych se na nikoho nemusela dívat.

"No dobře, tak se jděte vybalit a uvidíme se potom na koncertě." Pokynul mi Liam a každý se rozešel ke svému pokoji.

"Jak se cítíš?" Zeptala jsem se Nialla, který mě držel kolem pasu.

"Už je to lepší." Usmál se.

"Co ty?" Zastavil před našimi dveřmi a nespouštěl ze mě oči.

Pokrčila jsem rameny a vešla do místnosti. Niall mě zadržel a otočil si mě k sobě.

"Podívej na mě prosím." Poslechla jsem ho a vidění se mi rozmazalo. Už jsem to dál nesnesla. Nechala jsem se přitáhnout do jeho náručí.

"Omlouvám se Sam. Tohle jsem neměl dopust-."

"Pře-staň, není to tvo-tvoje chyba. Ty trpíš klaustrofobií. Muselo to být pro tebe hrozné a místo toho abych ti byla oporou tak se sama složím." Rozklepaný hlas se mi uklidnil a nabral na síle. Byla jsem na sebe naštvaná. Vztekle jsem si otřela slzy z tváře.

"Hej hej Sam!" Okřikl mě Niall a já se zasekla v pohybu.

"Já už jsem takový chvíle zažil s ať už mám klastrofobií nebo ne, tak vím, jak je to děsivé."

"Obzvlášť když si to nikdy nezažila."

"Takže mou otázkou je. Jak se cítíš?"

"Vyděšeně. Asi." Odpověděla jsem po pravdě a odebrala se do koupelny. Zanechala jsem za sebou zmateného Nialla, jehož pohled jsem dál nesnesla. Potřebovala jsem být chvilku sama.