Black and White N.H.

Kapitola 77.

Z pohledu Sam:

"Vážně nechápu, jak jste mě do tohohle mohli s Louisem překecat." Řekla jsem a protáhla si ztuhlé tělo od sezení v autě. Právě jsme byli na cestě do Glasgow za moji mamkou a Louim s El, kteří zde měli být taky. Když s tímhle nápadem přišli, nejdříve jsem si myslela, že si ze mě dělají srandu. S mámou jsem nepromluvila skoro tři měsíce a ani jsem to nehodlala nijak měnit.

Bylo to pro mě docela těžké. Nechtěla jsem ji vidět, ale kus ve mně v to tiše doufal. Když jsem ji přestala jakkoliv kontaktovat, tak nějak jsem nečekala, že se nebude ani snažit o mě zajímat. Byla jsem určitě naivní když jsem si myslela, že alespoň zavolá. I po takové době ve mě vyvolávala pocit viny, který jsem si nezasloužila.

Alespoň myslím.

Je to zmatené.

"Je to potřeba udělat dřív nebo později. Teď nastala ta chvíle Sam. Vím, že to bude těžké, ale budeš tam mít nás ostatní." Usmál se na mě Niall a rukou, která spočívala na mém stehně, vyhledal moji ruku, aby ji mohl stisknout.

Tyhle jeho malé gesta pro mě znamenala strašně moc. Měla jsem pocit, že i kdyby byl kdekoliv na světě tak se přesvědčí, že jsem v pořádku. Že na mě nikdy nezapomene. Nezapomene na mě tak jako moje vlastní matka, jako moje nejlepší kamarádka, a jako spoustu dalších lidí, kteří opustili můj život a šli dál, ale beze mě. Bolelo to, vidět ostatní jak si jdou za svým snem a já byla zaseklá na místě. I když jsem byla nejšťastnější, co jsem kdy byla, tak nějak jsem se nemohla smířit s tím, že mě tak rychle nahradili. Můj starý život byl pryč a já jsem se nějak ztrácela v tom novém. Byla jsem znovu šťastná. Opravdu jsem byla, milovala jsem svůj život víc než kdy dříve, jen jsem byla tak nějak bez cíle. Dříve jsem chtěla jít na univerzitu nebo konzervatoř, teď se mi zdálo skoro nemožné, že bych mohla být na takovou dobu odloučená od Nialla a ostatních. Věděla jsem, že přijde den, kdy se budu muset rozhodnout. Už byl skoro čas podávání přihlášek a já se bála, že se nerozhodnu správně.

"Ať už přemýšlíš nad čímkoliv, spolu to zvládneme, jo?" Ujišťoval mě Niall, jakoby věděl, na co právě myslím.

"Já tě miluju tak strašně moc." Řekla jsem si spíše pro sebe, ale Niall to musel slyšet.

"Já tebe taky."

"Strašně moc."

Rty se mi automaticky roztáhly do úsměvu, při vyslovení jeho slov. Je to tak silný pocit, který cítíte uvnitř hrudi, že je ho těžké popsat. Myslím, že to každý cítí trošku jinak. Podle toho do koho je daný člověk zamilovaný a jak moc. Já byla zamilovaná do blonďaté celebrity, která byla zpěvákem ve skupině mého bratra. Kdo by to byl řekl, kam nás osud je schopný zanést.

Pokaždé když byl kolem, nikdy jsem se necítila sama, což byla asi největší změna, která mě potkala. Byla jsem bláznivě zamilovaná a pro jednou jsem se nestarala, co si o tom myslí ostatní. Dokud jsme byli spolu a šťastní, tak na tom nezáleželo.

Patřili jsme k těm šťastnějším. Zamilovali jsme se mladí a celý život nás měl čekat před námi. Po boku toho druhého jsem každou noc snila a plánovala naši budoucnost. Věděla jsem, že Niall to dělal taky, jen by to nejspíš nepřiznal. Teď mi bylo 18 a Niallovi mělo být za skoro měsíc 21.  Čas letěl a my zůstávali stále spolu, za což jsem byla každý den vděčná.

Z proudu mých myšlenek mě vytrhl zvuk příchozí SMS. Jen, co jsem ji viděla na displeji mobilu, věděla jsem, že to není dobré.

"Dej pozor, co děláš. Nemuselo by to skončit dobře. Nezapomeň, že vím všechno."

I tahle krátká zpráva mě dokázala naprosto vyděsit a já si připadala, jako kdyby se mi život naprosto zhroutil.