Black and White N.H.

Kapitola 81.

Z pohledu Sam:
Byl den svatby. Měl to být asi jeden z těch šťastných dnů v mém životě, ale nebyl. Připadala jsem si, jako kdybych včerejší noc nezamhouřila oči. Moje hlava mě nenechala odpočinout ani na chvíli. Myšlenky byly silnější než vůle ke spánku.

Stála jsem teď vedle jednoho z těch stolů se zákusky a rozpačitě se usmívala na příchozí. Hodně lidí jsem viděla naposledy na pohřbu, takže mě teď' zahrnovali dotazy, jak se mi daří. I když to mysleli v dobrém úmyslu mělo to opačný účinek. Za chvíli byla moje nálada pod bodem mrazu. Niall, který by mě zachránil byl v nedohlednu a já tak byla zanechána těmhle supům. Spoustu těchto lidí jsem viděla vůbec poprvé v životě a já se jen matně snažila vzpomenout, kdo by to mohl být.

Matka s jejím snoubencem rozhodně na svatbě nešetřili. Všude bylo plno občerstvení a čokoládové fontány jen přetékali. Nikdy jsem nebyla fanoušek velkých svateb a toto můj názor nezměnilo. Všude pobíhalo spoustu lidí, aby vše slo podle plánu. I já jsem byla plně zaměstnána svým úkolem a to jaká uvítač. Ten úkol jsem upřímně nenáviděla. Niallovi a Louimu bylo sděleno, že mají na svatbě vystupovat a tak na poslední chvíli sháněli zbytek skupiny. Naštěstí si vše dokázali zařídit tak, aby mohli přijet a tak jsme byli zase všichni pohromadě.

Na sobě jsem měla rudé vyzývávé šaty, které bych si sama na sebe nikdy nevzala. Sama bych je označila na svatbu naprosto nevhodné, ale moje matka byla opačného názoru. Nenechala si to vymluvit a tak mě teď rudá látka nepříjemně škrábala po kůži. Jediné co mě utěšovalo bylo to, že i ostatní družičky a svědkyně měli podobný střih šatů ve stejné barvě. Ta barva mi nepříjemné připomínala krev a nemohla jsem se toho pocitu zbavit, i když jsem se snažila. Celá tahle akce ve mě vyvolávala špatný pocit a ja si to vyčítala. Přeci jen to byla svatba mé matky. Žena, která mě porodila a dala mi život. Měla bych mít pro ni přeci jen radost.

Nevím, co mě na téhle svatbě vadilo nejvíce. Nepohodlné šaty, náramek který jsem měla zarytý hlubokou do kůže na mém zápěstí, lidé kolem, falešné úsměvy, matky snoubenec a nebo jen prostě tenhle celý cirkus. Všechno se mi prostě zdálo tak nějak divné.

" Usmívej se, holčičko. Máme přeci důvod oslavovat!" Řekl slizce muž, kterého jsem nemohla vystát. Pokaždé když jsem ho viděla, jsem měla chuť mu vrazit do té jeho uhlazené tvářičky.

"Pokud tedy myslíte." Odpověděla jsem zprudka a prudce se mu podívala do očí. Odpor rozhodně nečekal a bylo vidět, jak bojuje sám se sebou. Jeho ruka se pro mě natáhla, ale ještě před tím než se stačila setkat s moji kůži, se objevil můj zachránce v podobě El.

"Sam!" Vyhrkla a hrnula se ke mně, načež mě odvedla od Wallace, který se radši klidil stranou.

"Něco se mi na něm nezdá." Vyslovila jsem nahlas svoji obavu. Byli to slabá slova. Pravda byla, že celé jeho osobnosti jsem měla špatný pocit.

"Drž se od něho dál. To že si bere tvoji mámu ještě neznamená, že se k tobě může chovat takhle." El to moc slušelo, měla také rudé šaty, které vypadali vyrobené alespoň o trochu z příjemnější látky než byli ty moje.

Ve zmatku svatby proběhl obřad, u kterého skoro všichni brečeli, ironicky všichni až na nejbližší. Pokud se ovšem o nejbližších dalo ještě mluvit. Máma poslední dobou totiž velice ráda rozhádávala široký okruh rodiny.

Niall se ke mně připojil hned, jak dozpíval a můj bok už ten večer neopustil, za což jsem mu byla vděčná. Když mě máma zavolala k sobě, aby mě někoho představila v duchu jsem se modlila, aby tahle celá akce už byla za mnou. Potlačila jsem chuť zmizet v davu nebo zbaběle zdrhnout a došla jsem až k ní. Cítila jsem na sobě Niallův pohled a já se tak cítila jistější. Když jsem se, ale ocitla naproti muži o něco staršímu než já, moje sebevědomí šlo rychle dolů.

"Sam tohle je Anwir, Wallasův syn." S úšklebkem mě přejel pohledem od hlavy až k patě. Byl pohledný to beze sporu, ale nedával mi o moc lepší pocit, jak jeho otec. Měli to očividně v rodě. Natáhla jsem k němu ruku, abych si s ním postrásla rukou, on se však rozhodl jinak a ruku mi políbil. Zanechal mě tak naprosto beze slova. Muselo to asi vypadat galantně, tak proč mi to připadalo tak nepatřičné.

"Samantha." Vypadlo ze mě, než jsem se omluvila a mířila si to rovnou k Niallovi u baru.

"Objednej mi prosím něco." Nasadila jsem prosebný výraz a Niall mi bez řečí objednal.

"Děje se něco? Udělal něco?" Ptal se poněkud zmateně Niall.

"Já ho odněkud znám, Nialle. Mám z něho špatný pocit." Svěřila jsem se a Niall se podíval směrem, kde Anwir stál.

"Za pár dnů pojedeme pryč, do té doby se mu vyhýbej." Bez jakýkoliv námitek jsem tenhle rozsudek přijala. Pak jsem se napila růžové tekutiny, kterou mi Niall objednal. Když Niall usoudil, že bylo v mém krevním oběhu už příliš alkoholu, odvezl mě do domu, který už jsem odmítala nazývat domovem. Už jen myšlenka na to, co jsem zde zažila byla jen najednou trpká připomínka toho, jak moc se lidé můžou změnit.