Black and White N.H.

Kapitola 85.

Z pohledu Sam:
Na příštího dne jsem se opravdu pustila do práce. Krabice se postupně plnili věcmi a s pomocí Nialla se pak dostávali dolu do připraveného auta. Nebyla jsem jediná, kdo se přehraboval ve svých věcech. Louis si přebíral svoje staré věci. El a Niall byli všudypřítomní na výpomoc a moje máma balila svoje věci ve svém pokoji, její dva věrní sluhové ji samozřejmě následovali.

Co jsem naprosto zamítla je to, aby se máma, Anwir nebo Wallace dotkli jakékoliv věci, které patřili mně, Sarah nebo Louimu. Trošku jsem se kvůli tomu pohádala s matkou, ale u tohohle jsem nehodlala ustupovat. Možná to bylo trošku dětinské a paranoidní chování, ale nehodlala jsem svůj instink zradit a ten momentálně hlásal velký červený vykřičník nad Anwirem, Wallacem, ale i nad moji vlastní mámou. Bylo hrozné, že jsme nevěřila už ani ji a naprosto přirozeně jsem se kvůli tomu cítila provinile. Nehodlala jsem se, ale kvůli tomu trápit věčně a když jsem se s tím svěřila Niallovi, který mě jako vždy v klidu vyslechnul. Našla jsem u něho otevřenou náruč s útěchou.

Nedokázala jsem ani slovy popsat, jak moc jsem mu byla za jeho přítomnost zde vděčná. Nemohl zažívat o moc lepší čas než já a snášel to velice dobře. Neopouštěl mě a rozhodl se být v tomhle hrozném domě až do konce. Možná to cítil jako nějakou svoji povinnost, ale rozhodně už nevnímal jakou oběť pro to dával.

S většinou předmětů, které mi probíhá-li pod rukama byl krátký proces-buď jsem je uložila do jedné z připravených krabic, dala je do koše a nebo jsem je dala na hromádku pro charitu. U některých věcí se ani nebylo třeba rozhodovat dlouho. Něco mi, ale trvalo velmi dlouho. Často jsem se zasekávala u předmětů, které mi vracely nostalgické vzpomínky na dětské časy. Nacházela jsem popsané sešity, staré noty či výkresy Sarah. U těch jsem se zarazila nejdéle. Pečlivě jsem si jeden po druhém prohlížela a opatrně ukládala do krabic, abych je nepoškodila. Připadala jsem si, jak v nějaké své uzavřené bublině, ale i tak jsem dokázala vnímat obdivné výrazy koledujících, které tyhle skicy zahlédly. Byli vážně povedené. Sarah na tohle měla obrovský talent. Člověk by nejspíše řekl, že když vám umře někdo blízký, přeberete všechny jeho věci ještě nejlíp hned po pohřbu a pak už prostě jen zapomínáte. Já jsem nic z toho neudělala a nikomu jinému bych to ani nedovolila. Teď když na to přišla ta správná chvíle jsem se cítila připravena. Už jsem netruchlila pouze jsem vzpomínala na osobu, pro kterou jsem se každým dnem snažila být lepším člověkem. Chtěla jsem, aby na mě mohla být pyšná.

Mezi prsty mi zašustil papír, který na sobě měl nakreslenou jemnou siluletu. Nejdříve jsem na ten obrázek koukala a snažila jsem se pochopit jestli to je opravdu od mé sestry. Když jsem však uviděla drobný podpis podobný mému písmu nebylo pochyb. Otočila jsem papír zpět na přední stranu a ohromene na ni koukala. Postava seděla na nějaké zídce a dívala se do dálky. Byli vidět jasné mužské proporce. Měl husté vlasy a výrazné lícní kosti. Byl vidět jen z jedné části obličeje, ale i tak mi nedělalo problém určit, kdo to je. Nevím jak to bylo možné, ale ty rysy nemohli patřit nikomu jinému než mému uhlavnímu nepříteli. Byla jsem si skoro určitě jista. Odložila jsem kresbu stranou a hbitými prsty jsem otočila jednu skicu za druhou, ale nic podobného už jsem nenašla. Napůl v šoku napůl s zmatením jsem se posadila na zadek.

Však jak by tohle vůbec bylo možné?

Jak by moje sestra mohla znát Anwira a ještě k tomu tak dobře, aby ho namalovala? Část mě stále chtěla věřit tomu, že to není on, ale věřím, že bych si to jen namlouvala. Talent mé sestry byl až moc velký na to, abych s přesností nemohla určit, čí siluleta to je.