Black and White N.H.

kapitola 34.

Z pohledu Nialla:
Když jsme konečně dorazili domů, bylo něco kolem půl jedné. Šli jsme potmě a Zayn předemnou o něco zakopl.

"Hele knížka." Řekl pološeptem. Rozsvítil jsem mobil a podíval se na zem. Zayn zvedl knížku a odložil jí vedle na stolek. Hned vedle na gauči jsme našli Sam spát. Musel jsem se usmát.

"Sviť mi." Zašeptal jsem směrem k Zaynovi a opatrně ji vzal do náruče. Ostatní šli utahaně za námi. Louis mi ještě otevřel dveře u jejího pokoje a odešel k sobě. Věděl, že se o jeho ségru postarám. I ostatní se vytratili. Sam jsem položil na postel a přikryl jí. Když už jsem chtěl odejít, chytla mě za ruku a zašeptala slova, které mě donutili zůstat.

"Nechoď prosím." Její oči zářili ve tmě, jako diamanty a já od nich nemohl odtrhnout zrak.

"Nebude ti vadit, když si sundám rifle? Nechci v nich úplně spát." Uchechtl jsem se a ona jen zakroutila hlavou. Sundal jsem si je stejně, jako košili, která mě začínala škrtit u krku. Lehl jsem si do postele a už automaticky jsem ji objal. Sam si prostě jen opřela hlavu o mou hruď a já v tu chvíli zapomněl snad i dýchat. Věnoval jsem ji polibek do vlasů. Zanedlouho jsem slyšel její klidné odechovaní. Nemohl jsem usnout, protože jsem stále přemýšlel nad tím, jak blízko u mě je. Nakonec jsem přeci jen usnul.

Ráno probíhalo jako pokaždé hned jak jsme se probudili naše cesty se na chvíli rozdělili a pak jsme se znovu potkali na chodbě, kde jsme spolu scházeli schody a šli se nasnídat. U stolu seděl už Harry s Louisem a něco probírali. Jen nám na chvíli věnovali pohled a pak zase začali něco řešit.

"Dáš si toasty?" Zeptala se mě.

"Jo prosím."

"Chceš nalít čaj?" Zeptal jsem se jí na oplátku. Sam se jen usmála a přikývla. Naše pohledy se střetly. Byl jsem to já, kdo nakonec přerušil tu vzdálenost mezi námi. Spojil jsem naše rty a já jsem v tu chvíli ztratil pojem o čase. Za námi se ozvalo odkašlávání a my od sebe leknutím odskočili. Ve dveřích stál Zayn a pobaveně nás sledoval. Očividně se dobře bavil. Sam vzala již hotové toasty a zmizela za dveřmi kuchyně. Já vzal do rukou naše čaje a vydal se za ní.

"Já jsem to tušil. Taky už si měl načase." Řekl Zayn a bratrsky mě poplácal po zádech až jsem skoro vylil čaje.

"Přeju vám to."

"Nejsme spolu a ne, že to někomu řekneš." Syknul jsem na něj. Zayn se usmál a kývl hlavou.

Došel jsem až k jídelním stolu a čaj podal Sam. Jen mi poděkovala a věnovala se svému telefonu.

Z pohledu Sam:

"Sam?"

"Hmm?"

"Myslela si to s těmi písněmi vážně?"

"Jasně. Pamatuj si, že neříkám věci jen tak."

"To je fakt." Řekl Loui a pokračoval. "Víš vážně se nám líbí Right Now."
Pamatuji, jak jsem ji psala. Bylo to v mém pokoji v Glasgow. Byl to jeden z těch lepších dnů. Ačkoliv mi strašně chyběla, dokázala jsem se ten den usmívat.

"Abbie?" Trhla jsem sebou a hned na to se usmála.

"Promiň trochu jsem se zamyslela. Ta písnička je vaše a myslím to vážně." Řekla jsem a mrkl jsem na něj.

Když si ji kluci zkusili zahrát, musela jsem uznat, že jim neskutečně sedne. Kluci pak odjeli do studia a já zase osaměla.

Procházela jsem se po domě. V hudební místnosti jsem si vyzkoušela zahrát na bubny. No nebylo to nejhorší, ale moc jsem si to neoblíbila. Zkusila jsem si ještě elektrickou kytaru a zahrála si teenage dirtbag. Dále jsem objevila housle. Hrála jsem na ně asi do svých patnácti. Překvapivě jsem si to ještě docela pomatovala. Nejdřív jsem si zahrála skladbu od Bacha a pak jsem trochu improvizovala. Bez not jsem se snažila zahrát What makes you beautiful. Těch několik let, co jsem byla nucena se učit hrát na housle přece jen k něčemu byli. Ke konci písničky jsem už nedělala chyby a neznělo to nejhůře.

"Pamatuji si, jak si se vztekala u toho, že s na ně učit nechceš." Řekl hlas za mnou když jsem dohrála.

"Taky, že jsem na ně hrát přestala. Je divný, jak je to vlastně tak dávno." Zapřemýšlela jsem nahlas.