Black and White N.H.

kapitola 30.

Z pohledu Sam:
Dokončila jsem poslední úkol do školy a usoudila, že je čas. V momentě, kdy jsem vstoupila do Louiho pokoje mě pohltila podivná jistota. Lehla jsem si na postel a čekala, kdy přijde. Zatím jsem studovala pohledem výhled z okna.

"Sam."

"Hmm." Řekla jsem než jsem se na něj plně soustředila.

"Nejdřív se chci zeptat, co je mezi tebou a Niallem?" Otázka, kterou mi položil mě zarazila.

"Ehm nic? Co by mělo být?" Řekla jsem a sama jsem věděla, že lžu. Louis na mě hodil nevěřící pohled uchechtl se.

"Dobře budu delat, že ti věřím a teď prosím vysvětlíš mi, co vše se stalo?"
Věděla jsem, že se na to zeptá, jen jsem nevěděla, že tak brzy.

"Dobře. Ehmmm vezmu to úplně od začátku."

"Když jsem se to dozvěděla, tak jsem tomu nejdříve nevěřila. Jenže pak mi to došlo a já - já jsem prostě nejdřív jsem zkolabovala." Zhluboka jsem se nadechla snažila se zahnat slzy. "A pak to šlo celou dobu z kopce. Na pohřeb jsem v sobě musela mít minimálně deset prášků. Máma mi je dávala, abych to vydržela. A pak nastaly dva měsíce, na které si skoro nic nepamatuji. Vím, že jsem se jen učila. Máma že mě byla nepříčetná. Teď se jí nedivím. Moc jsem nevycházela ze svého pokoje. Nespala jsem ehm moc." Uchechtla jsem se snažila se vyhnout Louiho pohledu. "Máma o mě říkala, že bych se měla jít léčit a že jsem nemocná. Nesnášela jsem to. Tohle všechno dospělo až k tomu, že jsem se uuh radši nic."

"Moment co si chtěla říct?!" Řekl trochu vyděšeně Louis. Ukázala jsem mu zápěstí přes, které se táhla drobná jizva. Louis zalapal po dechu.

"Ví o tom máma?" Zeptal se.

"Ne, naštěstí ne. Víš to jen ty, Kate a Harry."

"Harry?"

"Všimnul si toho." Vysvětlila jsem mu a pokračovala ve vyprávění příběhu.

"V létě už to máma nevydržela a já musela k psychologovi. V podstatě řekl, že trpím panickými záchvaty, ale že je vzhledem k okolnostem normální. Pomoc jsem odmítla a pak ani nevím, co se dělo. Prostě jsem žila." Pokrčila rameny.

"Máma byla hrozná, začala na mě řvát pokaždé když jsem se jen slovem zmínila o-." Hlas mi přeskočil a jap vzlykla. Louis si ne přitáhnul do objetí s já se nechala hladit po zádech.

"Pořád dokola opakovala, že musím konečně zapomenout. A pak přišla s tím návrhem, že pojedu k vám. Nechtěla jsem. V Glasgow jsem měla všechno. Ikdyž v té době nevím, co přesně to znamenalo. Jednou to došlo tak daleko, že mi prostě zabalila kufr. Tenkrát se naštvala natolik, že mě v podstatě vyhodila z domu. Byla půlnoc. Vlezla jsem do svého pokoje oknem a vzala si vše, co jsem potřebovala. Pak jsem jen došla na nádrží a koupila si lístek na poslední spoj. To proto jsem přijela tak brzo. V jedné věci měla mamka pravdu. Tady jsem začala nový život a našla tu samou sebe. Louisi slib mi, že tohle nikdy nikomu neřekneš."

"Slibuju." Řekl a na tvářích měl slzy.

"A ty mi slib, že kdyby se cokoliv dělo tak mi řekneš."

"Slibuju."

"Je mi tak strašně líto, že jsem tam s tebou nebyl." Řekl a zabořil si hlavu do mého ramena.

"Shhhhh. Nic si nevyčítej. Teď už bude lépe."

"Ještě jednu věc bys měl vědět. Počkej chvíli." Řekla jsem a rozběhla se do svého pokoje.

"Otevři to." Řekla jsem Louisovi, když v ruce držel můj modrý sešit s písničkami. V pokoji nastalo ticho a bylo vidět, že si v hlavě přehrává jak zní.

"Páni."

"Skládali jsme spolu. Ona by chtěla abys to věděl." Řekla jsem usmála se.

"Je to úžasné." Vydechl.

"Klidně můžete nějakou s kluky zazpívat." Navrhla jsem.

"To bychom vážně mohli?" Řekl překvapeně.

"Ehm no jasně. Tobě se vážně nějaká líbí?"

"Jasně, že ano. Jsou naprosto geniální."

"Zazpíváš mi prosím tuhle." Řekl a ukázal na předposlední píseň.

"Dobře, ale jen proti, že jsi to ty, ale potřebuji klavír" Řekla jsem.

"Tak jdeme." Zavelel a mi se tak přemístili do hudební místnosti.

Umístila jsem prsty na klávesy a nechala zaznít první tóny písničky, kterou jsem milovala.