Black and White N.H.

kapitola 53.

Z pohledu Sam:
Kluci se připravovali na první koncert svého turné a všude kolem se motalo spoustu lidí. No možná spíš já se motala jim. Prohlížela jsem si zákulisí a snažila si vše nějak zapamatovat. Doposud jsem tu byla s Lou, ale ta musela jít pracovat a tak jsem tu osaměla. Nevadilo mi to. Lidé kolem si mě nevšímali a já tak měla čas na přemýšlení.

Vešla jsem na prázdné pódium a překvapeně zůstala stát. Bylo obrovské. Připadala jsem si ještě menší než jsem byla. Došla jsem na úplný konec a tam si sedla. Nohy jsem spustila dolů a rozhlížela se po prázdné aréně, kde za dvě hodiny měli být davy fanoušků.

Nemůžu být na kluky pyšnější. Každý z nich měl jiný příběh, ale stejně je spojovalo neuvěřitelné pouto. Společně dokázali něco neuvěřitelného. Patřili teď mezi nejznámější celebrity a přitom ještě před chvílí byli jen kluky, co měli velký sen. Nebyli jen přátelé. Stali se rodinou a to i pro mě. Myslela jsem, že po všech těch událostech už nikdy nebudu cítit domov, ale já ho znovu našla. V lidech, pro které bych udělala cokoliv. Přijmuli mě mezi sebe, starali se o mě, trávila jsem s nimi každou volnou chvíli. Měla jsem s nimi spoustu vzpomínek ať už těch usměvavých nebo i těch smutných. Některé věci se stali a já se poprvé uvědomovala, že se s tím začínám vyrovnávat.

Ať už je moje matka jakákoliv, za jedno bych jí chtěla poděkovat. Za to, že mě tenkrát v noci, vykopla z domu. Jinak bych nikdy nebydlela tak s úžasnými lidmi a asi bych se nikdy nezamilovala. Všechno špatné je pro něco dobré. Přeci jen je to trochu pravda. Ikdyž osud někdy ranami opravdu nešetří. Nikdo o tom nemluví, ale bolí to. Bolí to, když ztratíte někoho blízkého. Člověk to nikdy nepochopí, dokuď to nezažije. Nemá cenu říkat "bude to dobrý". Nebude. Časem se to, ale zlepší a pak to není tak hrozné. Stále jsem ještě měla noční můry. Měla jsem je často. Pokaždé když jsem se z nich probudila, byl tu Niall. Pokaždé mě objímal a uklidňoval mě. Pomáhal mi snášet bolest, kterou jsem nemohla snést. Pokaždé když jsem brečela, viděla jsem jak moc ho bolí mě vidět takhle. Většinou jsem pak brečela ještě víc, protože mě to mrzelo. Rozuměl mi víc než kdokoliv jiný. Věděl, kdy mě rozveselit a kdy jen mlčky pozorovat západ slunce. Když jsem toho měla hodně do školy tak se mnou seděl u stolu, zkoušel mě nebo mi pomáhal. Někdy mě prostě jen pozoroval, jak pracuju. Jindy bych byla nervózní, ale přítomnost Nialla mě spíš uklidňovala. Věděla jsem, že vždycky tu je s otevřenou náručí a já tu byla pro něj. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Vždycky jsem se bála, že v tomhle světě zůstanu sama, že nikdy nebudu milovat, ale tak se nestalo a už jenom tenhle fakt mě nutil se usmívat každý den víc a víc.

Cítila jsem, jak se vedle mě někdo posadil. Odvrátila jsem pohled od prázdné arény a podívala se na Nialla. Přisunula jsem se blíže k němu a opřela si hlavu o jeho rameno. Jeho ruka se ocitla na mém pasu. Mlčky jsme spolu pozorovali prázdno před námi každý se svými myšlenkami. Věděla jsem, že oba dva chceme, aby tenhle moment trval navždy. Čas rozloučení se blížil a uvnitř sebe jsme byli oba vyděšení, že se to stane. Cítila jsem to. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy nebylo potřeba slov, abychom vyjádřili, jak se cítíme. Oba jsme to věděli a bylo to nevyhnutelné. Marně jsme se snažili uklidnit tím, že je to jen na pár měsíců než dodělám školu. I to se, ale zdálo jako roky.

"Budete mi chybět." Prolomila jsem ticho a nechala slova vyznět do prázdna.