Black and White N.H.

kapitola 66.

Z pohledu Sam:
Byla už hluboká noc, když seděla v koutě našeho pokoje a projížděla na telefonu všechny fotografie spisů, které jsem pořídila. Niall spal a sem tam něco zamumlal. Přišlo mi to roztomilé. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla.

Z tašky jsem si vytáhla notebook, abych si je mohla přetáhnout na větší plochu. Snížila jsem si jas a pozorně jsem všechny soupisy četla. Stále jsem procházela ke stejnému závěru. Nic nového jsem neobjevila. Složka obsahovala pouze základní informace o mé sestře a také tam bylo pár fotek.

Zklamaně jsem odložila notebook a přešla k oknu. Otupěle jsem zírala na hvězdy. Otevřeným oknem na mě proudil slaný vzduch od moře. Rozhlížela jsem se po okolí, které bylo nasvícené měsíčním světlem. Palmové listí v jemném větru šustilo a vytvářelo tak příjemný zvuk Californie.

Moje mysl se vrátila zpět k informacím, které jsem získala. Se smrtí Sarah jsem se nějak vyrovnala. Jednu celou kapitolu života jsem v sobě uzavřela a dokázala jsem žít dál. Aniž bych nějak přeháněla, můžu s jistotou říct, že jsem to dokázala jen díky lidem, kteří byli kolem mě. Když Sarah umřela, nepřišla jsem jenom o dvojče a nejlepší kamarádku. Přišla jsem taky o spoustu kamarádů, které jsem opustila. Skoro jsem přišla o Kate, které jsem se vzdalovala. Sice jsme pořád byli v kontaktu, ale už to nebylo to, co dřív. Přišla jsem o rodinu nebo alespoň o část. S mámou jsem se od událostí v Londýně neviděla a ani jsem o to nestála. Celé měsíce po její smrti mě její smrt vyčítala. Nebyla na tom dobře a tak to obracela na mě. Nezvládala jsem její stavy. Vždycky jsem pak já skončila, jako ta psychicky labilní a tak se po tom ke mně chovala. Byla jsem pod dohledem dvacet čtyři hodin denně a já nemohla svobodně ani dýchat. Nebyl den, aby si na mě nevylívala zlost.

Tohle jsem nikomu neřekla a ani jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Byla to část mě, kterou jsem si nechávala pro sebe. Nechtěla už jsem na to myslet. Prostě jsem na to chtěla zapomenout. Rýpat se v událostech, které se staly až moc bolely. Chtěla jsem, ale zjistit, co přesně se tenkrát stalo. Vypadalo to, že to nebylo tak jak to policie uzavřela.

"Kdo ti to udělal sestřičko." Povzdechla jsem si a odvrátila jsem se od okna. Sedla jsem si zpátky na zem a opřela se zády a o stěnu. Notebook jsem si vzala na klín a otevřela ho. Už jsem se do něj, ale nepodívala. Zaklonila jsem hlavu a na chvíli zavřela oči. Cítila jsem se unavená, ale spát se mi nechtělo.
Děsila mě představa, že za tím vším někdo stojí. Bože, já jsem z toho všeho tak zmatená.

"Samie. Proč nespíš?" Ozval se Niallův rozespalý hlas a já rychle zavřela všechny složky. Zaklapla jsem notebook a nechala jsem ho ležet na mém klíně. Doufala jsem, že mě předtím neslyšel. Jen těžko bych mu to vysvětlovala. Niall ke mně přišel a já musela zaklonit hlavu, abych se na něho mohla podívat. 

"Chtěl jsem ti to dát až ráno, ale dám ti to teď."

"Všechno nejlepší Sam." Usmíval se na mě a podával mi krabičku odvázanou stuhou.

"Nialle. To si nemusel. Váž-"

"Shhhhh." Přiložil mi ukazováček na rty a tím mě umlčel.

"Otevři to." Dodal a ho poslechla.

Se zatajeným dechem jsem ji otevřela a překvapeně otevřela ústa. Byl to nádherný řetízek s modrou hvězdičkou, který se i ve tmě blýskal.

"Je nádherný." Promluvila jsem a s nesmírnou úctou jsem ho držela v rukou. Opatrně jsem ho vrátila do krabičky a otočila se na Nialla. Vstala jsem a vrhla jsem se mu kolem krku.

"Děkuju." Zašeptala jsem a já věděla, že mě slyší.

"Pro vás cokoliv slečno Tomlinson." Řekl hravě a já se musela usmát. Miluju tuhle naší hru. Miluju jeho.

"Miluju vás pane Horane." Jeho oči se rozzářili a sklonil se níže k mému uchu.

"Miluji vás paní Horanová." Zašeptal a mě naskočila husí kůže.