Black and White N.H.

kapitola 31.

Pohled Sam:
Od té doby, co jsem zahrála Louisovi onu písničku. Tedy vlastně spíše celému obyvatelstvu domu, uběhla dlouhá doba. Vánoce se přiblížili a díky zvyšujícím se počtu testů ve škole jsem snad skoro nic jiného kromě učení nedělala. Kluci byli také plně zabráni do své práce a proto se náš společně strávený čas zmenšil na minimum. Bylo toho prostě na nás všechny nějak moc.

Popíjela jsem si kafe a snídala croissanty s čokoládou náplní. Chystala jsem se na raní směnu do práce. Oblékla jsem si kabát a čepici. Venku hrozně pršelo a sem tam se objevil blesk. Šla jsem po chodníku a najednou se proti mě řítilo auto. Nemohla jsem nic dělat. Jen jsem sledovala jak do mě naraží. Trhnutím jsem s probudila, ale jen do dalšího snu. Tentokrát však tam však namísto mě byl kluk. Neviděla jsem mu do tváře. Chtěla jsem na něj zakřičet, ale nemohla jsem. Znovu jsem sledovala, jak auto naraží do těla a to se řítí nehybně k zemi. Přiběhnu a podívám se mu do tváře. Srdce se mi bolestí sevřelo a začala jsem křičet. Bolest byla nesnesitelná. Na rukou jsem měla krev. Jeho krev. Blonďaté vlasy byli v kaluži krve a světle modré oči byli mrtvolné. Ten pohled jsem nesnesla.

"Sam! Sam zbuď se!" Volal na mě někdo z dálky a já se trhnutím probudila. V uších se mi ozývali jen moje vlastní vzlyky. Docházel mi vzduch a já se začala dusit.

"Sam! Dýchej!"

" Shhhhh."

" Všechno bude v pořádku. Jsem tady." Hlas, který jsem potřeboval slyšet mě uklidňoval a já se konečně nadechla. Blonďák se nademnou skláněl a starostlivě si mě prohlížel.

"J-jsi v p-pořádku?" Zeptala jsem se rozklepaným hlasem.

"Jo, proč bych nebyl? Sam, ať už se ti zdálo cokoliv byl to jen sen, ano?"

"Jo." Vydechla jsem.

"Z-zůstaneš tu prosím?"

"Můžu?" Kývla jsem a posunula se na posteli. Ještě předtím než si ke mně lehnul tak se nademnou sklonil a rty se dotknul těch mých. V tu chvíli jsem na vše zapomněla. Existovali jsme jen mi dva. Nakonec jsme naše rty rozpojili a Niall si lehl vedle mě. Objal mě kolem pasu a já jsem si hlavu opřela o jeho hrudník, poslouchala jsem jeho zrychlený tlukot srdce, který mě nakonec ukolíbal ke spánku.

Když jsem ráno otevřela oči, jako první jsem uviděla mého oblíbeného blonďáčka. Jeho oči se otevřeli a já rozpaky zrudla. Pokojem se rozlehl jeho raní chraplavý smích. Já mu zabořila hlavu do hrudi a snažila se rudé tváře schovat. Jeho smích byl hrozně nakažlivý. Když jsem se pak na něj podívala, usmíval se a pak udělal něco, co jsem nečekala. Naklonil se ke mně a políbil mě.

"Víš vůbec co vlastně děláme?"

"Upřímně nemám tušení, ale zatraceně se mi to líbí." Zašeptal a polibek prohloubil. Odtáhli jsme se od sebe a já si najednou uvědomila jednu věc.

"Co je dneska za den?" Řekla jsem vyděšeně a natahovala jsem se pro mobil.

"Ehm pondělí?"

"Ano pondělí a co je v pondělí? Škola! Panebože nezazvonil mi budík." Šílela jsem.

"Ehmm ten jsem možná vypnul." Řekl Niall a nevinně se usmíval.

"Ty."

"Ty si co?" Nevěřila jsem vlastním uším. Na odpověď jsem nečekala a začala běhat po pokoji. Niall se mezitím taky vyhrabal z postele a zmizel někde na chodbě. Když jsem pak vyběhla na chodbu skoro jsem se s ním srazila. Byl už převlečený a v ruce držel klíčky od auto.

"Odvezu tě."

"Děkuju." Řekla jsem mu vděčně a v kuchyni jsem si vzala jablko.

"Hej Louisi?" Křikla jsem do domu a bytu chvíli mi někdo zaklepal na rameno.

"Panebože já se tě lekla."

"Napíšeš mi prosím omluvenku?"

"Ehmm dobře. Tak tohle jsem ještě nedělal." Zasmál se Louis a nakonec ji opravdu napsal.

"Chceš odvést?"

"Ne dobrý Niall mě hodí." Ignorovala jsem jeho zkoumavý pohled a zmizela jsem mu za dveřmi.