Black and White N.H.

kapitola 55.

Z pohledu Sam:
Dny probíhali stále stejně a utíkali čím dál rychleji. Zkoušky mě čekali dneska a já se bála. Nemohla jsem usnout, ikdyž jsem si vzala prášky na spaní. Nepomáhalo nic. Chodila jsem sem a tam po svém pokoji a vyhýbala se zrcadlu. Nechtěla jsem vidět, jak vypadám. Vypadala jsem totiž hrozně nebo jsem se tak minimálně cítila. Bylo něco okolo páté ráno a já už přes třicet dva hodin byla vzhůru. Spát už jsem se už ani nepokoušela. Nešlo to. Niall mi včera večer přál hodně štěstí a kluci pár hodin předtím. Byli teď v Severní Americe a měli jeden koncert za druhým. Upřímně jsem s nemohla dočkat až je uvidím. Hlavně Nialla. Strašně mi chyběl.

Nahlas jsem si povzdechla a šla se připravovat. Jako první jsem se osprchovala a vyčistila zuby. Oblékla jsem si na sebe už připravené oblečení a vlasy si vyčesala do drdolu. Nalíčila jsem se, aby aspoň trochu zakryla tmavé kruhy pod očima. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a přesunula se zpět do své ložnice. Po stole jsem posbírala rozházené sešity a všechny si je dala do tašky. V kuchyni jsem si udělala malou snídani a vzala si prášek na uklidnění. Sedla jsem si do křesla a koukala do prázdna. Bříšky prstů jsem nervózně poklepávala o opěradlo.

Bála jsem se. Čekala mě úplné konečné zakončení školy a pak ani nevěděla, co bude dál. Dříve jsem měla spoustu plánů do budoucnosti, ale teď jsem se bála. Věděla jsem, že pokuď zvládnu zkoušky, budu moct jet za kluky na turné. To byla zatím jediná budoucnost, kterou jsem měla naplánovanou. Věděla jsem, že za každou cenu chci být s Niallem a kluky, ale stejně jsem se měla ještě rozhodovat o univerzitě, která by to vše ještě zkomplikovala.

"To zvládneš Sam." Promluvila El a já až teď si všimla, že si sedla vedle mě.

"Jen ať už je brzy po všem." Povzdechla jsem si.

Cesta do školy s El probíhala v tichosti. Snažila jsem se moc nestresovat, ale moc to nešlo. V momentě, kdy jsem se sama ocitla před školou se moje nervy najednou úplně zklidnily. Za necelé dvě hodiny to celé bude za mnou, říkala jsem si. Na chodbě jsem se potkala s Beth, se kterou jsem se dneska výjimečně nepotkala u Starbucksu.

"Spala si vůbec?" Zeptala se hned, jakmile mě zpozorovala. Vážně to tak moc bylo vidět?

"Ne, vlastně ne." Povzdechla jsem si.

"Musíš víc spát." Zkonstatovala a já jen přikývla. Věděla jsem to, ale pokaždé když jsem chtěla usnout, tak to nešlo.

"Kolikátá jseš na řadě?" Zeptala se mě a tím mě vytrhla z myšlenek.

"Třetí. Ty?"

"Dvacátá pátá."

"A myslím, že už půjdeš. Jo a až skončíš tak na mě nečekej. Jeď domu sbal si věci a jdi spát. To teď potřebuješ nejvíc." Usmála se na mě a vtáhla mě do objetí.

"Budeš mi chybět."

"Ty mě taky."

"Samantha Abbie Tomlinson ať se prosím dostaví do druhé místnosti." Po chodbě se roznesl hlas starší paní a já se zhluboka nadechla.

"To zvládneš. Hodně štěstí." Dodala mi odvahu Beth. Vydala jsem se k onem dveří. S myšlenkami, že bude za chvíli po všem jsem vkročila dovnitř.

~ o hodinu a půl později ~

V tichosti jsem procházela školou, ve které jsem byla naposledy. Nikoho jsem nikde neviděla. Byla jsem tu sama. Měla jsem to za sebou. Věděla jsem všechno a výsledky jsem měla jedny z nejlepších ve třídě. Konečně jsem měla pocit, že se můžu nadechnout. Bylo to za mnou. Vyklidila jsem si skříňku a šla vrátit klíčky do kanceláře. Žádného oslavování se třídou jsem se neúčastnila. Stejně jsem ve třídě skoro nikoho neznala a navíc mi večer letělo letadlo. Rozhodla jsem se, že se ke klukům na turné připojím, co nejdříve to půjde. El měla nějaké zařizování v Londýně, takže měla letět o pár dní později.  Upřímně jsem se bála letu. Bála jsem se výšek celkově a teď jsem měla letět přes čtrnáct hodin. Navíc fakt, že poletím sama mě děsil.

Vyšla jsem ze školy a naposledy jsem se na ní podívala. V duchu jsem ji dala sbohem. Pak jsem se otočila a přešla k místu, kde na mě čekala El, která se opírala o kapotu auta a vyhlížela mě.

"Zvládla jsem to." Řekla jsem a tak upoutala její pozornost. Na tváři se jí objevil úsměv a vtáhla si mě do objetí, které jsem potřebovala. Bylo po všem. Měla jsem to za sebou. Opakovala jsem si po několikáté v duchu.

"Nemohla bych na tebe pyšnější a kluci taky. Nikdy jsem o tobě nepochybovala."

"Děkuju El za všechno, co pro mě děláš." Řekla jsem jí upřímně a sedala si na místo spolujezdce.

"Neděkuj. Dělám to ráda a teď to pojedem trošku spolu oslavit jo? Co říkáš na oběd?"

"To by bylo moc fajn." Usmála jsem se a upřímně se nemohla dočkat, protože jsem měla vážně hlad.