Black and White N.H.

kapitola 54.

Z pohledu Sam:
Prázdno. Tak bych popsala dny, které nastaly. Byli pryč. Zůstala jsem tu uprostřed Londýna. El byla skvělá, ale chyběli tu kluci. Obě jsme to cítily. Nezbývalo než věřit v to, že to bude trvat jen několik týdnů.

Nejhorší byli noci. Ty jsem teď prožívala úplně nejhůře. Probouzela jsem se každou noc. Křičela jsem ze spaní a cítila tu bolest znova a znova. El mě většinou budila, byla tu a snažila se mě uklidnit. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ani prášky na spaní nezaberou. Občas jsem radši vynechala spánek, než abych viděla utrápenou tvář El a jak to pak líčí klukům. Slyšela jsem je. Kluci měli jeden koncert za druhým, ale vždycky si udělali čas. Bylo mi jich líto zasloužili si více odpočinku a místo toho, aby jim byl dopřán, ještě poslouchali moje problémy. Byla jsem z toho všeho tak unavená, ale spát jsem nemohla. Můj život najednou postrádal veškeré emoce.

Závěrečné zkoušky se blížily a já upadala do stresu. Učení teď bylo mojí hlavní prioritou. Učila jsem se v podstatě většinu času. Když jsem přišla ze školy rovnou jsem zalezla do svého pokoje a učila se. Někdy až pozdě do rána. Kdyby to věděla El, pravděpodobně by mi všechny sešity vzala a seděla by u mě dokuď bych neusla. Byla strašně starostlivá.

Ráno jsem se potkávala s Beth u Starbucksu, kde jsem si kupovala kávu, kterou jsem nutně potřebovala. Tmavé kruhy pod očima se maskovali jen těžko, ale i tak jsem s nánosem make-upu nasadila šťastnou masku, aby si o mě nedělali starosti. Věděla jsem, že mi nevěří, ale alespoň na veřejnost to působilo dobře.

Jak jsem se cítila? Sama nevím. Tu otázku jsem si pokládala často,ale odpověď jsem nikdy nevěděla. Cítila jsem se hloupě. Z toho všeho. Mnoho lidí to má daleko horší než já a já tu fňukám. Všichni z mého okolí se zajímají o mě a přitom tu byli daleko důležitější věci. Žila jsem život, který mi spoustu lidí závidělo a já se i přesto cítila takhle.

Nijak.

To co mě pokaždé zvedlo náladu, byl Niall. Povídali bychom si hodiny, kdybychom mohli. Volali jsme si v noci i pozdě k ránu. Niall byl vždycky naštvaný sám na sebe, když mu došlo, kdy mi volá. Iritovalo mě, jak se ke mně všichni chovali. Jak na mentálně nestabilní osobu. Držela jsem v sobě tolik pocitů až nezbyl žádný. Snažila jsem se všechny pocity radši vytěsnit, než abych je pořád musela řešit.

Přišla jsem si zneužita. Po všech těch letech, co jsem byla "ta moudrá" "ta co rozdávala rady do života", jsem se cítila takhle. Vždycky jsem se snažila ostatním lidem pomoci. Sama sobě jsem si, ale pomoci nedokázala. Vždycky jsem si přála, aby mi to někdo oplatil, ale tak to nikdy nebylo. Vždyť přeci všechno v mém životě bylo všechno perfektní. Ale lidé mají tajemství, lidé mají v sobě  něco temného, co je tahá ke dnu a drží je zpátky. Každý člověk něco skrýval. Kromě svých sourozenců a Kat, jsem za celých sedmnáctnáct let, jsem nepotkala někoho, kdo by nebyl alespoň z poloviny falešný. Lidé se vždycky skrývali za těmito maskami, jen je to těžké rozpoznat. Někdy se lidé prostě nezajímají, protože mají svých problémů dost nebo prostě jenom proto, že chtějí být šťastní a netrápit se někým jiným. Pravdou však je,že pokuď se nikdy nebudeme starat o nikoho jiného zůstaneme sami. Byla tu však i ta druhá strana. Ta která se stará o všechny. Ta zůstane sama taky, protože se nikdy nesoustředí na sebe. Žije spoustu jiných životů najednou. Pravděpodobně bych byla asi ten druhý případ, kdyby osud nechtěl jinak. Upřímně jsem nevěřila, že bych mohla potkat někoho dalšího v mém životě, kdo by se o mě staral a záleželo by mu na mě, ale potkala a potkala jsem jich hned několik. Ale jen jedna osoba u mě měla speciální místo. Niall.

Teď se ostatní starali a já byla jen naštvaná. Dělala jsem zbytečné starosti těm, které jsem milovala. Nechtěla jsem, aby se cítili tak jako já, protože tak to vždycky končí.

Někdy jsem si prostě přála usnout a už se neprobudit.

To bych, ale nesměla mít důvod, proč žít.