Black and White N.H.

Kapitola 86.

Z pohledu Sam:
"Loui, neviděl si Nialla?" Chytla jsem ho za loket, aby se na mě otočil.

"Myslím, že pomáhal rovnat krabice dole." Odpověděl mi a sednul si ke mně na zem.

"Zvládáš to takhle všechno?" Zeptal se se sourozeneckou starostí.

"Jo jen je to tady jeden šok za druhým. Docela už odpočítávám minuty k odjezdu." Louis se zašklebil a pomohl mi zalepit krabici, kterou jsem právě dokončila.

"Vím, že bych to asi neměla prohlašovat tak otevřeně, ale vážně je nemůžu vystát."

"Já taky ne. Nechápu, co na Wallacovi vidí."

"Přesně a nechápu, jak se seznámili tak rychle. Však jsem nebyla pryč tak dlouho."

"No docela jo." Nastalo menší ticho, kdy mi v hlavě probíhali všechny ty momenty, co se za poslední dobu staly.

"Nevím, co budu dělat s těmi věcmi." Řekla jsem otevřeně a nevědomky tak změnila téma.

"Dáme je do Londýna." Řekl bez přemýšlení Loui a já v duchu plácla do čela, že mě to nenapadlo dříve.

"To nebylo zase tak složité." Loui na mě spiklenecky mrkl.

"Vezmu ti tohle dolů. Chceš jsem poslat Nialla?"

"Ne to je v pohodě." Usmála jsem se na něj a pozorovala jeho odcházející postavu. Dal jsem se pustila do přehraboval nekonečných věcí. Myšlenky spojené s nimi mi to nijak neulehčovali. Všechno mi trvalo to třikrát déle než normálně. Prohlížela jsem si vše jako kdybych viděla poprvé. Některé jsem dokonce viděla poprvé.

Narazila jsem na album. Dělali jsme ho, když nám bylo šestnáct. Byl to spontánní nápad, ale nikdy jsme toho nelitovaly. Teď jsem pomalu otáčela strany a pečlivě si prohlížela jednotlivé fotografie. Dokonce jsem našla jednu, kde jsem byla poprvé se skupinou. Procházela jsem albumem dál až jsem došla skoro na konec. Nebylo úplně plné a končilo asi měsíc před tím než ségra zemřela. Bílé místa působila prázdně. Pár fotek už bylo vypadaných a tak jsem je navracela na správné místo. Jednu jsem si však nechala v ruce o trošku déle.

Anwir a Sarah.

Nevěděla jsem jestli se smát nebo brečet. Mohlo mi to dojít, ale proč by mělo. Přišlo mi to tak ironické, že jsem se do breku opravdu dala. Mačkala jsem fotku v ruce a objímala si kolena. Houpala jsem se sem a tam a přemýšlela, co jsem komu udělala, že se to děje právě mě.

Oni dva-jak by to bylo jen možné. Vždyť se o něm nikdy nezměnila a proč vychází na povrch až teď. Co mám asi teď dělat?

O můj bože.

To je ten muž, kterého jsem viděla tenkrát v Seattlu. Je v mém životě daleko déle než jsem si doposud myslela. Znal se Sarah a bůh ví, co pro ni vlastně byl. Kamarád? Přítel? Mám se ještě něčemu vlastně divit? Už jenom to, že mi o něm Sarah neřekla mě zraňovalo dost. Na fotce ji objímal kolem pasu a Sarah se usmívala. Teď jsem nepochybovala o tom, že na jemné skice, kterou jsem našla jen pár hodin dřív, byl opravdu Anwir. Teď šlo jen o to zjistit, jak moc je do toho zapletený a co se tenkrát stalo.

Proč by si jeho táta najednou bral moji mámu?

"Sam?"

"Hmm?" Vzhlédla jsem od fotografie na Nialla.

"Jsi v pohodě?" Sedl si ke mně a objal mě.

"Jen je toho už na mě nějak moc. Přijde mi jako kdybych byla o deset let starší za poslední čtyři dny." Povzdechla jsem si a zabořila hlavu do jeho hrudi.

"Až se vrátíme na tour tak bude zase vše v pořádku uvidíš." Podpořil mě Niall.

"Budoucnost je pro mě děsivá, protože se stále nemohu rozhodnout zda jít nekam na školu a minulost se snažím nechat za sebou, jenže se za mnou táhne všude jako stín. Je to jako kdybych žila dva jiné životy a ani jednoho se nechtela vzdát."

"Nemusíš se žádného vzdávat, abys mohla žít jen tě nesmí nikdy děsit. A školy se kvůli mě vzdávat nemusíš, vím že to byl tvůj sen a že se kvůli tomu trápíš. Ať už se rozhodneš jakkoliv tak tě podpořím."

"Čím jsem si tě zasloužila?" Popotáhla jsem a Niall mi podal kapesník.

"Čím jsem si zasloužil já tebe?"

"Kecko." Ušklíbla jsem se, protože jsem vrácený kompliment nechtěla přijmout.

"Dekuji."