Black and White N.H.

Kapitola 22.

Z pohledu Sam:

Už dlouho jsem se takhle dobře nevyspala. Promnula jsem si oči a pak je otevřela. Vedle mě se něco pohlo. Kolem sebe jsem měla obmotanou ruku a vedle mě z pod peřiny vykukovala jen blonďatá kštice. Trochu jsem mu ji odhrnula tak, aby jsem mu viděla do tváře. Pomalu jsem se dostala z jeho sevření. Když už jsem chtěla vstát někdo mě chytil za ruku. Otočila jsem se a vstanula jsem čelem modrým očím. Jeho rty se na mě usmívali a mě to automaticky vykouzlilo úsměv na tváři.

"Dobré ráno."

"Dobré."

"Kolik je hodin?" Zeptal se rozespale a prohlábl si vlasy čímž pustil moji ruku.

"Moment. Přesně půl sedmé."

"Jseš vždycky zvyklá vstávat tak brzy?"

"Normálně vstávám i dřív." Řekla a musela jsem se uchetnout.

"A dneska to není normálně?" Řekl a neodpustil si malý úšklebek, který se snažil špatně zakrýt.

"Ne dneska to není normálně." Řekla a zasmála se. Rozešla jsem se do koupelny s plánem se dát aspoň trochu do kupy. Z dlaní jsem si sundala obvaz. Na levé dlaní jsem měla tři hlubší a dvě malé ranky. Na pravé dlani jsem měla nespočet malých ranek. Na co jsem včera myslela? Pořád si musím dělat jen nějaké komplikace. Pomalu jsem si ranky vyplachovala a pak je vysušila. S povzdechem jsem si je prohlížela.

"Bolí to?" Trhla jsem sebou a podívala se na Nialla.

"Trochu. Nic hrozného."

Přešel ke mě a pomohl mi je znovu obmotat.

"Děkuju."

"Nestojí za řeč." Mávl nad tím rukou a prohlábl si rozcuchané vlasy.

"Zkoušel sis je někdy učesat?"

"Cože?" Zeptal se mě a já se musela smát. Vzala jsem do ruky nejbližší hřeben a vjela s ním do jeho vlasů. Po pár tazích byli rozčesané. Nebyl by to však Niall, který si vjel do svých vlasů rukou a tím mé dokonalé dílo zkazil.

"Nialle." Vykřikla jsem rozhořčeně a nafoukla jsem své tváře. Niall na mě vyplázl jazyk a začal se smát.

Když pak odešel z pokoje, převlékla jsem se do pohodlného oblečení a zkontrolovala telefon. Najela jsem na zprávy a šla přitom dolů do kuchyně.

"Včerejší bouřka způsobila, že byli bez proudu tisíce domácností po celé Anglii, vlaková spojení byla přerušena a letiště přesouvala lety."

"Dáš si kafe?" Zeptal se mě někdo a mě tak vyrušil že čtení zpráv.

"Jo dám, děkuju." Usmála jsem se na Zayna a on mi nalil.

"Myslel jsem, že kafe nepiješ." Zeptal se mě Louis. Pokrčila jsem rameny a upila si z hrnečku. Pár důvodů tu bylo, proč jsem jí začala pít. Možná těch nespočet kafí po probdělích nocí, bylo to jediné, co mě udrželo na živu.

"Dneska budeme muset zase odjet. Zvládneš to tu sama?"

"Jasně a navíc nebudu sama."

Kluci překvapeně vyvalili oči.

"Klid, slíbila jsem Lou, že pohlídám Lux." Zasmála jsem se jejich výrazům.

"Nevadí to, že ne? Tak trochu jsem se o tom zapomněla zmínit."

"Ne nevadí." Řekl Louis a usmál se.

"Tak jedem kluci." Zavelel Liam a následně zmizeli za dveřmi. Ještě stihli křiknout rychlá slova na rozloučenou a pak jsem v domě osaměla. Sedla jsem si na gauč a vytáhla svůj mobil. Vytočila jsem číslo své nejlepší kamarádky a zanedlouho se opravdu objevila na obrazovce.

"Ahoj Kate. Tak moc mi chybíš."

"Ty mě taky ani nevíš jak. Pověz mi všechno. Jak se máš? Co škola? A jak to bude až kluci vyrazí na tour? Co kluci? Nezlobí tě moc? A kdy přijedeš?  Máš nějakou novou písničku? Co mamka? No tak povídej! Chrlila jednu otázku za druhou.

"Mám se docela dobře. Škola dobrý, hned první den jsem potkala Beth, tak je to v pohodě. Ostatní se se mnou chtějí kamarádit jen kvůli Louimu." Posmutněla jsem. Tohle byl fakt, se kterým jsem se smiřovala jen těžko. "To nevim. Upřímně jsem o tom ještě nepřemýšlela. A s kluky je sranda, jsou jak malý děti. Takže se rozhodně nenudím." Uchechtla jsem se když jsem si vzpomněla, co všechno stihli udělat mezitím, co jsem zde.

"Ehm. Ptala si se ještě na něco?"