Black and White N.H.

kapitola 41.

Z pohledu Sam:
"Tak pojedeme ještě k tobě pro věci?" Navrhl navečer Louis El.

"Můžem. Sam pojedeš s námi?"

"Ještě tady potřebuji něco dodělat. Třeba příště." Zvedla jsem zrak od knížky a posunula si brýle na nose.

"Dobře. Tak za hoďku budem tady."

Jen co se za nimi zavřeli dveře, zaklapla jsem knížku,na kterou už jsem delší dobu spíše zírala než, abych ji četla. Vlastně jsem nic dodělat nepotřebovala, jen jsem jim chtěla nechat nějaké to soukromí. Bylo to zvláštní být tady takhle sama. Najednou jsem se cítila tak osamoceně. Bez kluků tu to bylo prázdné a já si uvědomovala jako nikdy předtím fakt, že domov netvoří místo, ale lidé. Vypadalo to tu tady tak obyčejně. Došla jsem si svého pokoje a lehla si na postel. Kdyby se, některé věci nestáli nebyla bych tu. Nezažila bych tyhle úžasné věci, do kterých mě kluci zatáhli. Nepoznala bych spoustu lidí. Pravděpodobně bych byla dál ve Skotsku a užívala bych si šílené chvíle s Ashley a Katie. Učila bych se na závěrečné zkoušky a dál chodila do kavárny do práce.

"Tolik se toho změnilo sestřičko." Zašeptala jsem pohladila fotku vedle postele.

"Strašně mi chybíš. Nedokážeš si představit jak moc." Řekla jsem potichu. Sarah Ashley Tomlinson. Usmála jsem. Byla o čtyři minuty starší. Taky byla neskutečně střeštěná. Vypadali jsme stejně, byli jsme jako odraz v zrcadle. I přesto jsme byli každá jiná. Sarah byla rozhodně víc upovídaná, odjakživa mluvila. Většinou i za nás obě. Zatímco já nikdy neuměla kreslit, Ash uměla nádherně. Já většinou psala někde v koutě nějaké povídky a ona mi koukala přes rameno a četla si je,pak si sedla naproti mě a nakreslila k nim obrázky. Chybí mi ty noci, kdy jsme si vlezli do jedné postele a povídali si dlouho do noci. Můj život se změnil když odešla. Změnil se hodně. Bylo se s tím vyrovnat. Katie byla neskutečnou podporou, ale nebyla se mnou vždy. Nedokázala mi číst myšlenky, když jsem byla sama.

"Tak strašně moc mi chybíš." Opakovala jsem si a po tváři mi stekla osamocená slza. Bolestivě jsem se nadechla a setřela ji z tváře. Bolest, kterou jsem cítila nikdy nezmizela, jen byla najednou snesitelnější. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco jiného. Okamžitě se mi před očima objevil modrooký blonďák. Chtě nechtě se na mé tváři objevil úsměv. V jednom kratičkém okamžiku jsem úplně zapomněla na myšlenky předtím. Mobil se vedle rozsvítil a oznamoval novou příchozí zprávu.

"On mi snad čte myšlenky." Řekla jsem nahlas a nevěřícně jsem hleděla na zprávu od Nialla.

"Právě jsem přijel domů. Co děláte a jak se máš? Doufám, že nejseš smutná. To bych pak byl taky :(. Mám vás všechny pozdravovat ;)."

Usmála jsem a rychle napsala odpověď.

"Momentálně jsem doma sama, takže je tady  je docela smutno:(, ale právě si mi zvedl náladu. Takže se mám vážně dobře. Co ty? Slyšela že máš být strejdou? Taky všechny pozdravuj :)"

Odpověď přišla nečekaně rychle a já se nepřestávala usmívat. Slyšela jsem dole hlasy a to mě donutilo sejít dolů. Přitom jsem si četla ještě zprávu, kterou mi poslal.

"Tss takhle tě tam nechávat samotnou:|. Jinak jo máš pravdu! Budu strejdou. Za chvíli bude jídlo a já naprosto miluju jídlo a obzvlášť pak to irské. Budeš muset přijet ochutnat, jednou ochutnáš a nebudeš ho chtít přestat jíst." Niall a jídlo. Zasmála jsem se tiše pro sebe.

"Co se tak culíš." Zeptala se mě El a já leknutím odtrhla zrak od mobilu.

"A-ale jen tak." Mávla jsem nad tím rukou, ale její pohled naznačoval, že ví všechno. Louis si nás podezřívavě přejel pohledem a já se nervózně ošila. Radši jsem zašla do kuchyně, aby na mě neviděli a odepsala Niallovi.

"Věř mi, že to že miluješ jídlo mi došlo. Přeci jen naše lednička byla většinu času prázdná :) a jinak nabídku přijímám;)"

"Haha zase nejsem takový žrout."

"No ikdyž možná jo."

"A budu se těšit :D"

Opřela jsem se o linku a nesnažila se skrýt úsměv. On je prostě vážně úžasný.