Black and White N.H.

Kapitola 13.

Z pohledu Nialla:
U managmentu jsem skončil jako první a tak jsem znuděně čekal na ostatní. Jedny dveře se otevřely a já už si konečně myslel, že skončili.

"Ty už si skončil?" Ptal se Tommo.

"Jo, ty už taky?" Zeptal jsem se nazpátek.

"Právě, že ne. Hele nechci tam Sam nechávat déle samotnou. Přeci jen je tu je ještě krátce. Pojedeš tam, prosím? Minimálně u mě se to ještě protáhne, řeší mě a Eleanor." Řekl a přitočil oči.

"Ou, tak to vydrž."

"No budu muset. Nechápu co pořád tak řeší." Řekl a otočil se k odchodu.

"Čekej, jak se mám dostat do vily?"

"Vem si třeba taxi nebo řekni Paulovi, hlavně nám tady auto nech!" Zakřičel na mě nazpátek a já se ušklíbl.

Když jsem konečně dostal do vily, zjistil jsem, že Sam nikde není k nalezení. Vrátil jsem se z jejího pokoje zpět do prvního patra. Najednou jsem uslyšel zpěv. Vydal jsem se za hlasem a brzo jsem zjistil, že Sam objevila hudební místnost. Pomalu jsem otevřel dveře. Seděla u klavíru a prsty plynule pokládala na klávesy. Připadal jsem si jako v nebi. Hlas měla jako anděl a i tak vypadala. Oči měla soustředěně zavřené a rty se pohybovali se slovy písníčky. Nikdy jsem jí neslyšel, byla nádherná a smutná. Pozoroval jsem jak z neskutečnou lehkostí hraje. Dohrála, zhluboka vydechla a otevřela oči.

Z pohledu Sam:

"Panebože, co-co tady děláš?!" Byla jsem naprosto vyvedená z míry. Neměl tady, co dělat a já si sakra měla dávat větší pozor. Sakra, sakra, sakra nadávala si v duchu. Udělalo se mi mdlo a já byla ráda, že sedím.

"Ehm, já omlouvám se, že jsem tě vylekal, já jsem skončil dřív než kluci." Řekl a poškrábal se na zátylku.

"Ehm, já - já asi nevím,co mám říct." Řekla jsem svoje pocity nahlas a po tvářích mi začaly téct slzy. Proč se toho děje tolik? Proč?! Proč zrovna mě?! Nemohla jsem dál, jak bych mohla! Ucítila jsem kolem sebe pevné paže. Nechala jsem se obejmout.

"J- já, prom- promiň." Řekla jsem mezi vzlyky a brečela mu do hrudě

"Shhh, neomlouvej se." Řekl a hladil mě po zádech.

"Tu, tu píseň si složila ty, že jo?"
Řekl a já pokývala hlavou. Cítila jsem, jak  si mě přitáhl ještě více k sobě.

"Já - já se o-opravdu s-strašně o-omlouvám."

"Shhhhh." Řekl a vzal mě do náručí. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a nechala jsem se nést. Donesl mě do pokoje, který jsem neznala a tak jsem odhadla, že je jeho. Posadil se se mnou na postel a nechal si mě v náručí. Setřel mi palcem slzu.

"S-strasně moc mi chybí." Zašeptala jsem.

"Je to normální, bude to lepší uvidíš."

"Ne je to horší a horší, mě tak zatraceně chybí!" Rozbrečela jsem se ještě víc.

"Život je tak nefér. Já, kéž bych mohl něco udělat."

"Měla jsem to být já." Pronesla jsem a já cítila jak se napnul.

"Co to povídáš?"

"Měla jsem to být já! Já jsem ten den měla jít do práce. Já jsem to měla být!" Šeptala jsem zoufale.

"Tak poslyš." Řekl a donutil mě, abych se na něj podívala. "Ty za nic nemůžeš, může za to že magor, co řídil to auto."

"Nemůžu bez ní žít. Prostě nemůžu! Je to čím dál tím horší. Chybí mi tak moc." Řekla jsem a zabořila jsem hlavu do jeho hrudi.

"Nebyla to jen moje sestra. Byla moje dvojče."

"Všechno jsme dělali spolu. Všechno!"

"A najednou je pryč." Nechala jsem větu vyznít do prázdna a snažila jsem se utlumit vzlyky. Musela jsem vypadat příšerně, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Bylo mi hrozně, brečím tu před klukem, jak největší troska.

"Tak moc mi chybí" zamumlala jsem a já byla naprosto vyčerpaná. Zavřela jsem oči. Co si posledni pamatuji je to, že mě svalnaté ruce přitáhly k sobě. Proč je vždycky u mě on? Proč je to on, kdo mě zachraňuje? Přemítala jsem a s touhle myšlenkou jsem usla.